ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3718.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3718/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně AQUAREN s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25729080, zastoupené JUDr. Danou Večerníkovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti žalované SVOBODA - výroba domácích knedlíků , s. r. o., se sídlem v Blučině 700, PSČ 664 56, identifikační číslo osoby 63492580, zastoupené JUDr. Milanem Prokešem, advokátem, se sídlem v Brně, Vídeňská 291/89, o zaplacení částky 300.425,- Kč s příslušenstvím a částky 24.284,40 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 197/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2010, č. j. 14 Cmo 273/2009-246, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2010, č. j. 14 Cmo 273/2009 - 246, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2009, č. j. 7 Cm 197/2004-196, v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 300.425,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a částku 24.284,40 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování částí listinných důkazů, převzal jako správná zjištění soudu prvního stupně, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností L & P plus, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25937707, jako zprostředkovatelem a žalovanou jako zájemcem byla dne 15. května 2000 uzavřena zprostředkovatelská smlouva, v níž se zprostředkovatel zavázal vyvíjet pro žalovanou činnost spočívající v obstarávání příležitostí, aby žalovaná mohla s třetími osobami uzavírat kupní smlouvy o prodeji výrobků, které vyrábí nebo během platnosti této smlouvy vyrábět bude, a žalovaná se zavázala mu za tuto činnost platit provizi za každou dodanou uhrazenou dodávku výrobků, kterou žalovaná uskuteční partnerům, jejichž první kontakt zajistil a první dodávku zprostředkoval zprostředkovatel, ve výši 6 % (podle dodatku smlouvy č. 1 ze dne 25. března 2002 pak ve výši 4 %) z celkového objemu dodaného a zaplaceného zboží bez DPH. Provize měla být zprostředkovateli vyplácena na základě jím vystavených faktur tak, že sledovaným obdobím měl být kalendářní měsíc a celková provize měla být poukázána na účet zprostředkovatele do 25. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž vznikl nárok na provizi. Podklad pro vystavení faktury měla žalovaná předat zprostředkovateli do 15 dnů v měsíci následujícím. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dne 11. dubna 2000 byla mezi žalovanou jako prodávající a společností Julius Meinl, a. s., jako kupující uzavřena rámcová smlouva, v níž bylo ujednáno, že žalovaná bude počínaje podpisem této smlouvy prodávat a kupující kupovat výrobky dodávané žalovanou a koupě a prodej zboží se bude uskutečňovat na základě samostatných kupních smluv, které budou za tímto účelem uzavírány a budou vycházet z pravidel a podmínek v této smlouvě dohodnutých. Od června 2000 žalobkyně předávala společnosti L & P plus, spol. s r. o. pravidelně podklady pro vyúčtování provize za příslušná období a takto předložila i podklady pro vystavení faktur č. 121/2003, 124/2003, 127/2003, 128/2003, 132/2003, 101/2004, 102/2004 a 103/2004, jimiž byla účtována provize za měsíce červenec 2003 ve výši 41.026,- Kč, srpen 2003 ve výši 18.050,- Kč, září 2003 ve výši 38.261,- Kč, říjen 2003 ve výši 32.710,- Kč, listopad 2003 ve výši 43.844,- Kč, prosinec 2003 ve výši 12.153,- Kč, únor 2004 ve výši 77.658,- Kč a březen 2004 ve výši 36.723,- Kč. Tyto provize žalovaná nezaplatila a ostatní v žalobě označené faktury za předchozí období uhradila se zpožděním.
Podle zjištění soudu prvního stupně došlo před uzavřením rámcové smlouvy k neformálnímu jednání mezi L. Č. a generálním ředitelem společnosti Julius Meinl, a. s., Ing. J. B., jenž byl přítelem L. Č., při němž L. Č. žalovanou doporučil a na základě toho dal Ing. B. pokyn svému obchodnímu oddělení, aby s žalovanou jednali. Soud prvního stupně však neshledal prokázaným, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 15. května 2000 se vztahuje i na dříve uzavřenou rámcovou smlouvu a že sjednání rámcové smlouvy bylo důsledkem zjištěného jednání L. Č.. Za prokázané nevzal ani dodatečné tvrzení žalobkyně, že před písemnou zprostředkovatelskou smlouvou byla mezi ní (její právní předchůdkyní) a žalovanou uzavřena zprostředkovatelská smlouva v ústní formě. Uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že její právní předchůdkyně vyvíjela zprostředkovatelskou činnost a že v jejím důsledku byla uzavřena předmětná rámcová smlouva. S těmito závěry se odvolací soud neztotožnil. Zdůraznil, že obsahem smlouvou požadované činnosti zprostředkovatele je obstarání příležitosti k uzavření smlouvy, tj. zprostředkovatel se zavazuje pouze vyhledat osobu, se kterou přichází uzavření smlouvy požadovaného obsahu v úvahu, a oznámit její jméno zájemci, přičemž nemusí jít o reálnou příležitost uzavřít smlouvu a nepožaduje se, aby zprostředkovatel aktivně působil při vlastním uzavírání smlouvy. Odvolací soud dovodil, že právě o takový případ se v souzené věci vzhledem k obsahu smlouvy ze dne 12. května 2000 (jejímu článku I) jedná; soud prvního stupně podle jeho názoru pochybil, jestliže neformální jednání mezi jednatelem původní žalobkyně a generálním ředitelem společnosti Julius Meinl, a. s., nepovažoval za zprostředkovatelskou činnost, na níž se strany smlouvy o zprostředkování dohodly.
Odvolací soud uvedl, že ze zjištění soudu prvního stupně učiněných z výpovědí svědků Ing. J. B. a R.a P. (obchodního ředitele společnosti Julius Meinl, a. s.), vyplývá, že jednatel společnosti L & P plus, spol. s r. o., L. Č. předal vzorky výrobků žalované oběma svědkům a že mezi generálním ředitelem společnosti Julius Meinl, a. s., a jednatelem společnosti L & P plus, spol. s r. o., L. Č. došlo k jednání, v rámci kterého jednatel L. Č. intervenoval, aby se žalovaná jako dodavatel dostala do obchodního řetězce Julius Meinl, a. s., a poté, co byly vzorky výrobků předány obchodnímu řediteli, aby je shlédl, došlo k uzavření předmětné rámcové smlouvy. Odvolací soud zdůraznil, že také svědek R. P. potvrdil, že obchodní podmínky (rozuměno ve vztahu k uzavření rámcové smlouvy) sjednával s jednatelem žalované poté, co mu zprostředkovatel ukázal vzorky žalované. Odvolací soud se tudíž neshodl se soudem prvního stupně v závěru, že k uzavření rámcové smlouvy nedošlo v důsledku činnosti „zprostředkovatele“ (jak doslova uvedeno), s odkazem na uvedená zjištění posoudil jako bezvýznamné, že smlouva o zprostředkování je datována později než rámcová smlouva, a uzavřel, že činnost, k níž se zavázala smlouvou o zprostředkování, právní předchůdkyně žalobkyně splnila. Stran vzniku nároku na provizi argumentoval ujednáním zprostředkovatelské smlouvy, podle něhož zprostředkovateli přísluší nárok na provizi za každou dodanou uhrazenou dodávku výrobků, kterou zájemce uskuteční partnerům, jejichž první kontakt zajistil a první dodávku výrobků zprostředkovatel zprostředkoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka ve svém obsáhlém podání odvolacímu soudu v obecné rovině vytkla, že převzal jen některá skutková zjištění soudu prvního stupně, některé důkazy pominul a s některými závěry soudu prvního stupně se nevyrovnal, vzal za prokázané skutečnosti, které z provedených důkazů nelze dovodit, přiklonil se k odvolacím tvrzením žalobkyně, která nemají oporu v žalobním návrhu, nesprávně interpretoval ujednání zprostředkovatelské smlouvy, jíž přiznal zpětnou účinnost, a své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodům 1 a 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti napadenému přisuzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelka nedůvodně vytýká odvolacímu soudu, že bez dalšího „spojil dohromady“ dva samostatné právní úkony, ústní smlouvu, jež měla být uzavřena mezi L. Č. a dovolatelkou v blíže neurčené době na přelomu let 1999 a 2000, a písemnou smlouvu uzavřenou mezi společností L & P plus, spol. s r. o., jednající jednatelem L. Č., a dovolatelkou dne 15. května 2000, respektive že se jednalo o smlouvu jedinou, sjednanou neformálně a dodatečně písemně stvrzenou. Odvolací soud takové závěry neučinil a v jeho rozhodnutí nelze nalézt ani zmínku o tom, že by v době předcházející jednání L. Č. (ať již v jakémkoliv postavení) s pracovníky společnosti Julius Meinl, a. s., a uzavření rámcové smlouvy došlo mezi L. Č.(ať již v jakémkoliv postavení) a žalovanou k uzavření nějaké smlouvy. Otázkou, na základě čeho (z jakého titulu) takto L. Č. jednal, se odvolací soud vůbec nezabýval. Bez dalšího posoudil činnost L. Č., k níž došlo před uzavřením rámcové smlouvy, nejpozději počátkem roku 2000, jako jednání, jímž byl splněn závazek společnosti L & P plus, spol. s r. o., založený zprostředkovatelskou smlouvou uzavřenou s žalovanou dne 12. května 2000. Jak se vypořádal s problémem, že závazek ze smlouvy měl být splněn (a tudíž zaniknout, srov. §559 odst. 1 obč. zák.) dříve, než vůbec vznikl, nelze z napadeného rozhodnutí zjistit. Odkaz na skutková zjištění a skutkové závěry o tom, jakou činnost a s jakým významem pro uzavření rámcové smlouvy L. Č. vyvinul, v tomto ohledu žádné řešení nezahrnuje, a to ani v tom případě, že by L. Č. jednal jménem uvedené společnosti. Vzhledem k popsanému stavu je však důvodná další dovolací námitka kritizující odvolací soud, že ujednání zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 12. května 2000 „vztáhl retroaktivně“ na činnost L. Č., k níž mělo dojít před jejím uzavřením. Nezbývá než uzavřít, že buď je právní posouzení, na němž spočívá napadený rozsudek v této pro rozhodnutí sporu klíčové otázce neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně, anebo, pokud si odvolací soud uvedenou otázku vyřešil, leč toto řešení ve svém rozhodnutí nevysvětlil, je toto rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné a řízení je tudíž zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Dovolatelkou zpochybňované zjištění, že L. Č. jednal s vedoucími pracovníky společnosti Julius Meinl, a. s., Ing. J. B. a R. P., jako jednatel společnosti L & P plus, spol. s r. o., tedy nikoliv svým jménem, skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nezahrnuje, odvolací soud tedy v tomto ohledu dospěl k jiným (dalším) skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, odvolací soud vázán není (srov. §213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že je třeba tento skutkový stav změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení §213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud se v posuzované věci těmito pravidly neřídil. Zopakoval dokazování listinami, což ve světle judikatury Nejvyššího soudu nezbytné není, svědky a účastníky však znovu nevyslechl a vycházel tedy (zřejmě, protože ani tento svůj procesní postup nikterak nepopsal) z výpovědí zachycených v protokolech o jednání před soudem prvního stupně. Takový postup zásadám ústnosti a přímosti při dokazování nedostojí; čtením výpovědí zachycených v protokolu o jednání si odvolací soud nemůže získat rovnocenný podklad pro jejich hodnocení [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „soubor“), pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný pod číslem 144/2007 tamtéž]. Nakonec ani samotný navazující závěr, že k uzavření rámcové smlouvy došlo v důsledku činnosti (blíže neoznačeného) zprostředkovatele, jenž je závěrem skutkovým (jde o vztah dvou skutečností jako příčiny a následku), nemohl odvolací soud učinit, aniž zopakoval ty důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že v této skutkové otázce nebyla tvrzení žalobkyně prokázána, tedy aniž znovu vyslechl svědky, kteří vypovídali k okolnostem jednání L. Č. týkajících se výrobků žalované.
Skutečnost zdůrazněnou dovolatelkou, že L. Č. jménem společnosti L & P plus, spol. s r. o., v době před uzavřením rámcové smlouvy jednat nemohl již z toho důvodu, že tato společnost vznikla až dne 9. května 2000, Nejvyšší soud zohlednit nemohl, neboť nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé v dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Důvodná je též námitka vytýkající odvolacímu soudu, že nezkoumal (postupem předepsaným v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák.), zda smlouva ze dne 15. května 2000 není podle svého obsahu, bez zřetele na to, jak je označena (srov. §269 odst. 1 obch. zák.), ve skutečnosti smlouvou o obchodním zastoupení, upravenou v ustanovení §652 a násl. obchodního zákoníku. Smlouva o obchodním zastoupení totiž musí mít na rozdíl od smlouvy zprostředkovatelské písemnou formu (§652 odst. 4 obch. zák.), což může mít vzhledem k skutkovým okolnostem souzené věci zásadní význam.
Zbývající dovolací námitky Nejvyšší soud shledal vzhledem k uvedeným výsledkům dovolacího přezkumu obsoletními, proto se jimi z důvodu hospodárnosti nezabýval.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu