ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.336.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 336/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2011 dovolání, které podal obviněný V. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 11 To 82/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 269/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 2 T 269/2008, byl obviněný V.Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný V.Z.odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 11 To 82/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného V. Z. uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento přečin obviněného odsoudil podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit J.B. a I.B., oba částku 34.879,- Kč a F. V., částku 11.474,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. a I.B. odkázáni se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (všem výrokům) podal obviněný V. Z.prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatoval, že krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve zrekapituloval průběh celého řízení, a poté zaujal stanovisko k hodnocení důkazů okresním soudem, přičemž příslušnou argumentaci v dovolání ocitoval. Poznamenal, že jeho obhajoba byla založena na tom, že se jednání, ve kterém by mohl být spatřován trestný čin (přečin) krádeže, nedopustil. Pokud odvolací soud hodnotil důkazní situaci způsobem, že závěry, ke kterým prvostupňový soud dospěl, nejsou v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, ale zároveň připomněl, že obviněný uvedl jinak vyhodnocené důkazní souvislosti, měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. V napadeném rozhodnutí krajský soud konstatoval, že „celé odvolání je vystavěno pouze na jiné interpretaci a hodnocení provedených důkazů, než jak to učinil okresní soud, přičemž v něm není navržen žádný postup k opatření důkazů dosud neprovedených, jež by prokazatelně mohly změnit již jednou přijaté skutkové a právní závěry, které je třeba považovat za správné a odpovídající zákonu. Některé konstrukce uvedené v podaném odvolání v rámci odlišně posuzované verze jednání obžalovaného, se mohou zdát možné a pravděpodobné, přesto nelze než uzavřít, že důkazy, které byly ve věci shromážděny a v řízení před procesním soudem provedeny, neumožnily při nepřekročení hranice rozumné jistoty a při respektování zásad formální logiky dospět k jinému rozhodnutí, než jak bylo učiněno“. Toto hodnocení odvolacího soudu obviněný označil za základ nesprávného právního posouzení skutku, neboť pokud soud tvrdí, že „ některé konstrukce uvedené v podaném odvolání v rámci odlišně posuzované verze jednání obžalovaného se mohou zdát možné a pravděpodobné“ , a přesto nakonec dospěl k závěru, že není prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, dopustil se porušení této zásady a jeho úvahy se dostaly do vzájemné kolize.
Podle obviněného se krajský soud v odůvodnění rozhodnutí nezabýval jeho obsáhlou odvolací argumentací v celém rozsahu a zúžil ji pouze na tvrzenou skutečnost, že „okolností svědčící o tom, že se žalovaného jednání nedopustil, je fakt, že jelikož dne 12. 2. 2008 nastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, nemohl se na organizaci těžby nijak podílet a nemohl tedy nechat svévolně neoprávněně vytěžit stromy na cizích pozemcích“ (str. 3 odst. 2 napadeného rozsudku). Nejde však pouze o tuto skutečnost, která sama není argumentačně silná, ale její význam je zvýšen v souvislosti s faktem, že první signály o škodě, která vznikla na pozemcích poškozených, byly zachyceny teprve v době, kdy byl ve výkonu trestu. Skutečnost, že se odvolací soud zabýval pouze některými aspekty jeho argumentů, vedla k tomu, že zjištěný skutkový stav nesprávně právně vyhodnotil.
Ohledně nesprávného hmotně právního posouzení skutku obviněný rovněž odkázal na svá odvolání proti odsuzujícím rozsudkům Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 2. 2009 a ze dne 15. 12. 2009. Vytkl, že s uplatněnými námitkami se krajský soud vypořádal způsobem, že odkázal na argumenty okresního soudu, proti kterým však podal odvolání. Proto očekával, že odvolací soud podrobně vysvětlí, v čem jsou jeho výhrady nesprávné. To se však nestalo, s uvažováním odvolacího soudu nebyl podrobně seznámen, a tudíž rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2010, č. j. 11 To 82/2010-335, a podle §265m tr. ř. sám rozhodl a jeho osobu zprostil obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném podání uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného V. Z. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný V.Z. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Obviněný polemizuje s odůvodněním rozsudku krajského soudu, tvrdí, že se v rozhodnutí náležitě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a pochybil, pokud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v dané trestní věci zjevně nejedná.
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný V. Z. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Hradci Králové učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. Z. neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k