ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.400.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 400/2011 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. V . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 To 118/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 10/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 40 T 10/2010, byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným [v bodě 1)] zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a [v bodě 2)] trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1) v přesně nezjištěnou dobu od 30. 8. 2009 do 2. 9. 2009 u Hlavního nádraží ČD v P., v odbavovací hale, jejím okolí a jinde, fyzicky napadl poškozenou V. Š. a to tak, že ji opakovaně kopal a bil pěstmi po celém těle, zejména však do mozkové části hlavy, škrtil ji, udeřil ji nezjištěným předmětem do levé ruky, čímž jí způsobil mnohočetné krevní výrony, zhmoždění a oděrky po celém těle a dále prokrvácení měkkých pokrývek lebních v čelní, temenní a zvláště temenně týlní krajině, plošný výron pod tvrdou plenu mozkovou v oblasti vyklenutí levé mozkové polokoule, pravého týlního laloku mozku a také na spodních plochách obou čelních laloků, těžký otok mozku s vyznačením otlakových kuželů, tříštivou zlomeninu dolní části levé pažní kosti se vzájemným posunem úlomků a zlomeninu horní části levé kosti loketní, když v důsledku uvedených zranění poškozená dne 13. 9. 2009 zemřela, přičemž bezprostřední příčinou smrti byl otok mozku při krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, a obviněný si s ohledem na charakter útoku na poškozenou musel být vědom toho, že jeho jednání bezprostředně směřuje ke způsobení těžké újmy na zdraví, a uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl již rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3 T 59/2003, ze dne 10. 2. 2004 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 140/1961 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 9. 11. 2006,
2) v přesně nezjištěnou dobu, od dubna 2009 do 13. 9. 2009, na k.ú. města P. a jinde, poškozenou V. Š., bitím a pod pohrůžkou bití opakovaně nutil k tomu, aby žebrala od lidí peníze a tyto mu vydala, přičemž dlouhodobým opakovaným bitím pěstmi a kopáním do celého těla a zejména do hlavy u ní vyvolal další strach a obavy o život a zdraví, takže jeho ponižující příkazy nadále plnila.“ Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené České průmyslové a zdravotní pojišťovně škodu ve výši 3.496,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 To 118/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou odvolání zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g), odst. 3 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, jakož i za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 2 T 106/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 519/2010, odsoudil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 2 T 106/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 519/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stran skutku ad 1) uvedl, že se doznal, že poškozené způsobil frakturu horní končetiny. Doplnil, že k tomuto jednání nedošlo na místě veřejnosti přístupném, ale na chatě, kde s poškozenou žili. Proto by mělo dojít k překvalifikaci ze zločinu těžkého ublížení na zdraví na přečin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Kategoricky odmítl, že by poškozenou fyzicky napadl tak, že by to mohlo mít za následek její smrt, byť i jen z nedbalosti. V této souvislosti upozornil, že znalkyně MUDr. Olga Císařová mj. konstatovala, že poškozená trpěla zvýšenou krvácivostí a měla počínající stádium cirhozy jater, to vše z důvodu nadměrného užívání alkoholických nápojů. Zdůraznil, že skutečnost, že poškozená nadměrně požívala alkoholické nápoje a žila s komunitou bezdomovců, mu nelze klást za vinu. Dále poznamenal, že poškozená byla svědky popisována jako osoba těžce závislá na alkoholu, která často sama padala bez ochranné sebereflexe, nekontrolovatelně, bez pudu sebezáchovy a též se stávala častým terčem útoku ostatních lidí. Namítl, že nic nenasvědčuje tomu, že zranění, jež bylo příčinou smrti poškozené a k němuž mohlo dojít asi týden před její smrtí, ji mohl způsobit právě on. Podle jeho slov jednak nebyl jediný, s kým se poškozená zdržovala, jednak sama poškozená na svém stavu nese velkou míru zavinění, jelikož ke svému zdraví přistupovala nezodpovědně, odmítala léčbu a stále se pohybovala v prostředí, kde jí bylo ubližováno. Vzhledem k tomu, že čin nikdo na vlastní oči neviděl, jedná se pouze o domněnky, ale ne o fakta. Prohlásil, že jeho osoba byla lidmi, kteří nejsou v komunitě bezdomovců, vykreslována jako nekonfliktní a ve vztahu k poškozené spíše ochranářská. Poukázal též na výpověď svědka M.T. a svědkyně K. a ohradil se proti tomu, že soud nezajistil svědka Z. D. Stran svých záznamů v rejstříku trestů podotkl, že tyto jdou k jeho tíži, avšak že uložený trest již vykonal a že i tyto trestné činy nesly řadu nesrovnalostí. Svědkyni L.B. označil za velmi konfliktní a agresivní osobu s bohatou kriminální minulostí, pro niž další jedinci v komunitě páchají trestnou činnost nebo žebrají. Podle něho je tato soustavně pod vlivem alkoholických nápojů. Nalézacímu soudu přitom vytkl, že se nezabýval otázkou, zda lze připustit výslech osoby, jež je při výpovědi před soudem pod vlivem alkoholu s tím, že svědkyně B. měla velký problém odpověď byť jen na jedinou otázku soudu. Shrnul, že výpověď L. B. nelze považovat za objektivní, neboť u výslechu na policii i před soudem projevila negativní vztah k jeho osobě, resp. že výpovědi ostatních bezdomovců z komunity, kterou udržuje L. B., jsou jí velmi ovlivněny, proto na ně nelze nahlížet jako na objektivní důkazy. Dodal, že ze strany L.B. jde o vyrovnání si účtů s jeho osobou, protože se nezdržoval v její komunitě bezdomovců, spíše se jich stranil, neboť nechtěl mít problémy.
Dále obviněný argumentoval, že přečin výtržnictví a trestný čin vydírání nebyly prokázány, že soud měl k dispozici pouze nepřímé důkazy a nebo zde bylo slovo proti slovu. V této souvislosti uvedl, že on i poškozená docela často docházeli na faru za farářem D. Ž., který jim dával stravu, ošacení a peníze a věděl o tom, že se (oni) snaží přivydělávat si brigádně a že se s ním (obviněným) poškozená celou dobu nezdržovala. Zdůraznil, že komunitou, kde se posílalo žebrat, byla komunita, v jejímž čele stojí svědkyně L. B. Vznesl otázku, proč by člověk, který se snaží sehnat prací či charitou, posílal žebrat jinou osobu. Odkázal též na výpověď svědka M. T. Shledal, že jde o mylná obvinění a že v této části měla být obžaloba s ohledem na zásadu in dubio pro reo zamítnuta pro nedostatek důkazů. Uzavřel, že soud překročil meze ústavně daného principu volného hodnocení důkazů, čímž založil stav, kdy jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, a dále nerespektoval zásadu in dubio pro reo.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Dále uvedl, že dovolací námitky týkající se skutku pod bodem 1) výroku o vině jsou dosti nejasné a neuspořádané, nicméně jsou založeny v podstatě na tvrzení, že obviněný se vůči poškozené nedopustil jiného násilí nežli násilného jednání vedoucího k fraktuře levé horní končetiny, a to na jiném místě než je uvedeno ve výroku o vině. Takovéto námitky jsou ovšem ryze skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Se značnou dávkou tolerance, když ani v tomto směru dovolání neobsahuje žádné kvalifikovaně formulované námitky, které by se týkaly problematiky příčinné souvislosti nebo zavinění, lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky, kterými obviněný naznačuje, že na smrtelném následku se podílel zdravotní stav poškozené způsobený nadměrným požíváním alkoholických nápojů (zvýšená krvácivost, počínající cirhóza jater).
K těmto námitkám státní zástupce poznamenal, že příčinou následku je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jaký nastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Z hlediska těchto obecných zásad je evidentní, že naprosto základní a rozhodující příčinou smrtelného následku bylo opakované intenzivní a brutální fyzické násilí ze strany obviněného směřující proti mozkové části hlavy poškozené, když samotná zvýšená krvácivost nebo dokonce počínající cirhóza jater by obviněné zajisté otok mozku při krvácení pod tvrdou plenu mozkovou nepřivodily. Násilné jednání obviněného přitom bylo takového charakteru, že nepochybně bylo způsobilé přivodit smrtelné zranění i u zcela zdravého člověka. Obviněný ovšem o nadměrném požívání alkoholických nápojů obviněnou věděl a měl a mohl vědět též o tom, že takováto skutečnost se negativně projeví na jejím zdravotním stavu. Proto i v případě, že by skutečně vedle jednání obviněného byl další vedlejší příčinou smrtelného následku zdravotní stav obviněné požíváním alkoholu způsobený, byl by takovýto průběh příčinné souvislosti pokryt nedbalostním zaviněním na straně dovolatele. Ke způsobení smrti jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §145 odst. 3 tr. zákoníku přitom zavinění z nedbalosti s ohledem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku postačuje.
Dále státní zástupce uvedl, že ve vztahu k výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod 2. výroku o vině) obviněný ani v náznaku nevznáší námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění a zákonných znaků uvedeného trestného činu, nýbrž pouze na podkladě vlastního hodnocení důkazů odmítá prakticky všechna skutková zjištění v tzv. skutkové větě uvedená, přičemž se dovolává aplikace nikoli hmotněprávní, ale procesní zásady in dubio pro reo. Tyto námitky deklarovanému dovolacímu důvodu ani částečně neodpovídají.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2010,
sp. zn. 3 To 118/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutků, jimiž byl uznán vinným, nedopustil, zejména, že poškozené způsobil toliko frakturu horní končetiny, a to nikoliv na místě veřejnosti přístupném, ale na chatě, kde spolu žili, resp. že ji neposílal žebrat). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum lze poznamenat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná. V těchto souvislostech je možné plně přisvědčit názoru státního zástupce stran otázky příčinné souvislosti a zavinění: příčinou následku je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jaký nastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. V kontextu těchto obecných zásad je evidentní, že základní a rozhodující příčinou smrtelného následku bylo opakované intenzivní a brutální fyzické násilí ze strany obviněného směřující proti mozkové části hlavy poškozené, když samotná zvýšená krvácivost nebo dokonce počínající cirhóza jater by obviněné zajisté otok mozku při krvácení pod tvrdou plenu mozkovou nepřivodily. Násilné jednání obviněného bylo takového charakteru, že nepochybně bylo způsobilé přivodit smrtelné zranění i u zcela zdravého člověka. Obviněný přitom věděl o nadměrném požívání alkoholických nápojů obviněnou a měl a mohl vědět též o tom, že takováto skutečnost se může negativně projevit na jejím zdravotním stavu. Proto i v případě, že by skutečně vedle jednání obviněného byl další vedlejší příčinou smrtelného následku zdravotní stav obviněné požíváním alkoholu způsobený, byl by takovýto průběh příčinné souvislosti pokryt nedbalostním zaviněním na straně dovolatele. Ke způsobení smrti jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §145 odst. 3 tr. zákoníku se přitom vyžaduje právě zavinění z nedbalosti s ohledem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý