ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.606.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 606/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovolání, které podal obviněný J. V . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 T 5/2010, byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 26. 8. 2008 ani v době poté v J. ani nikde jinde, nevrátil společnosti VIVA leasing, a.s. lesní kolový traktor 81 Turbo, jenž měl v nájmu na základě leasingové smlouvy ze dne 28. 11. 2007, a kterou mu společnost VIVA Leasing, a.s. pro neplacení leasingových splátek vypověděla výpovědí, doručenou obviněnému dne 26. 8. 2008, s výzvou k bezodkladnému vrácení traktoru, leasingové splátky nadále nehradil, na urgence společnosti nereagoval, avšak traktor dále užíval ke svému podnikání nejméně do dne 30. 4. 2009, kdy mu měl být traktor odcizen, tím způsobil společnosti VIVA Leasing, a.s., škodu ve výši 175.264,66 Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost VIVA Leasing, a.s. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), h), l ) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a bylo též rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že žádný trestný čin nespáchal s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a úplná. Podle jeho slov jeho zásadní námitku v tom smyslu, že byl oprávněným nájemcem (držitelem) traktoru, jakož i prokázanou skutečnost, že ač se vždy zdržoval v místě svého trvalého bydliště, žádnou výpověď neobdržel, neboť Česká pošta s.p. dopis protiprávně předala neznámo komu, a že nejde z důvodů podrobně rozvedených např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, o žádný trestný čin, ale o běžnou obchodně právní věc, odvolací soud „odbyl“ obecnými konstatováními, která lze použít v jakémkoliv jiném případě, při jakémkoli zamítnutí odvolání, neboť jde o univerzální odůvodnění rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že takový postup je nepřípustný a že má právo na to, aby mu soud, chce-li ho odsoudit, vyvrátil jeho obhajovací důvody, a to zvláště za situace, kdy tak neučinil soud prvního stupně. Dodal, že vkládal naději do odvolání a že to, že neuspěl, mu vadí daleko méně, než to, že se žádnou jeho obhajovací námitkou odvolací soud nezabýval. Rovněž poznamenal, že podle jím podepsaných všeobecných smluvních podmínek měl poškozený rozsáhlé pravomoci ke vstupu na jeho pozemky a do jeho nemovitostí, resp. měl možnost kdykoliv si stroj odvézt. Tuto u leasingu zcela běžnou činnost však neprovedl, zato však podal trestní oznámení s tím, že mu (obviněnému) posílal SMS zprávy a jednal s ním. Obviněný shledal, že v jeho případě došlo k porušení doktríny právního státu a v důsledku toho ke zneužití státní moci ve prospěch soukromého subjektu, s nímž byl ve smluvním vztahu. Uzavřel, že i kdyby bylo prokázáno, že obdržel výpověď a stroj nevydal, žádný trestný čin nespáchal, že poškozený za stroj, jehož hodnota byla 175.264,66 Kč proti němu „vysoudil“ v rámci protizákonného rozhodčího řízení v cizím státě částku 1,5 mil. Kč.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, zrušil v celém rozsahu a podle §265 l tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolání bylo uplatněno především na podkladě souvisejících dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., spojených s výtkou nesprávnosti právního posouzení přisouzeného skutku. Co se týká dále deklarovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř., je podle ní z textu dovolání zřejmé, že jsou odůvodněny pouze citacemi příslušných právních vět, a tedy nikoliv způsobem, který by se mohl stát podnětem dovolacího přezkumu v označené trestní věci.
Následně konstatovala, že se obviněný námitkami, které směřuje proti způsobu, jakým byly ze strany soudů obou stupňů hodnoceny provedené důkazy, domáhá změny rozhodných skutkových zjištění a nabízí vlastní verzi skutkového děje, nevybočující z rámce platného leasingového vztahu a tím i existujícího právního důvodu užívání, resp. disponování s předmětem leasingového pronájmu. V této souvislosti upozornila, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž předmětem právního posouzení v dovolacím řízení je skutek tak, jak byl zjištěn soudem. V dovolání nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Uvedenou částí své dovolací argumentace proto obviněný nesplnil obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání, převážně podloženého skutkovými námitkami, resp. těmi, která mají v odlišné verzi skutkového děje výroku o vině obviněného svůj podklad. Státní zástupkyně přitom zhodnotila, že výsledky vyhodnocení ve věci provedeného dokazování nepostrádají standardní míru požadované logiky a přesvědčivosti; není tedy důvodu ke skutkovým pochybám ohledně samotné podstaty jednání obviněného. Podle ní lze v uvedeném směru plně odkázat na způsob, jakým se soudy obou stupňů v kontextu s provedenými důkazy vypořádaly s důvodností takto zaměřené obhajoby. V předmětném řízení o dovolání tak je třeba striktně vycházet z rozhodných okolností jednání obviněného, jak vyplývají z tzv. skutkové věty výroku o jeho vině, jakož i z odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Poté, co připomněla skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, zdůraznila, že s obviněným nelze sdílet důvodné pochyby o tom, že by svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Jak již bylo výše konstatováno, soudy se ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a na uvedeném hodnotícím podkladě pak mohly vycházet ze skutkového stavu věci, který naprosto dostačoval pro závěr o vině obviněného tímto trestným činem. Dodala, že právní závěr obou soudů zcela odpovídá dosavadní soudní judikatuře, včetně právního názoru obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 397/2006, na které obviněný v souvislosti s akcentem na porušení ústavního principu ultima ratio poukazuje.
Posléze konstatovala, že správnost právního posouzení přisouzeného skutku nejsou způsobilé zvrátit ani zbývající dovolací námitky, jež taktéž nemohou být způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Při uplatnění prvé z nich obviněný poukázal na znění Všeobecných smluvních podmínek předmětné leasingové smlouvy, umožňující leasingovému nájemci odvést si prakticky kdykoliv předmět leasingového vztahu. Shledala, že takovým způsobem však nezpochybnil právní závěr o tom, že si po ukončení leasingového vztahu přisvojil jeho dosavadní předmět, ale pouze namítl, že mu v takovém jednání mohl jeho smluvní partner zabránit, a tak předejít vzniku škodlivého následku na svém majetku. Poukazovaná možnost jednání ve smyslu §415 a násl. Občanského zákoníku však zcela vybočuje z rámce předmětného trestního řízení, vedeného o spáchaném skutku obviněného a způsobu jeho právního posouzení. Další námitkou, spojenou s odkazem na přisouzenou výši náhrady škody v rozhodčím řízení, pak obviněný nezpochybňuje ani kvalifikovanou výši škodlivého následku za použití §89 odst. 12 tr. zák. a z hlediska jiného nesprávného hmotně právního posouzení nemůže zpochybnit ani adhézní způsob rozhodování ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř., při kterém mu nebyla uložena povinnost náhrady způsobené škody.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 11 To 327/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku sice tvrdí, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, avšak nevznáší žádné konkrétní, právně relevantní námitky, ze kterých by existence této procesní vady měla vyplývat. Lze tedy ve shodě se státní zástupkyní uzavřít, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný neodůvodnil způsobem, který by se mohl stát podnětem dovolacího přezkumu. Pro úplnost lze poznamenat, že skutečnosti, jež jsou v odůvodnění dovolání rozvedeny, se s tímto dovolacím důvodem zcela míjejí.
Totéž platí i ve vztahu k dalšímu z dovolacích důvodů obviněným uplatněných – dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud přitom považuje za vhodné k tomuto dovolacímu důvodu výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
V daných souvislostech je pak třeba konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [stejně jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] obviněný relevantně nijak neodůvodnil. Nadto lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného, jež vztáhl k výroku o vině, směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nutno též přisvědčit státní zástupkyni, že ani námitky obviněného v tom smyslu, že Všeobecné smluvní podmínky předmětné leasingové smlouvy leasingovému nájemci umožňovaly odvést si prakticky kdykoliv předmět leasingového vztahu, resp. že poškozenému byla v rozhodčím řízení přisouzena částka podstatně převyšující hodnotu stroje nejsou z pohledu viny obviněného předmětným trestným činem, jakož i trestu, který mu byl za tento trestný čin uložen, relevantní.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídá (viz shora).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným. Za těchto okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, neboť obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na nesplnění závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý