ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.839.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 839/2011-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2011 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 13 To 515/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 70/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 1 T 70/2010, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě I.) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a (v bodě II.) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „I. - dne 14. 10. 2009 kolem 14:30 hod. v obci Ch., kde prováděl poškozený P.P. zemní práce, při projíždění kolem u něj s vozidlem zn. Avia zastavil a začal mu vyhrožovat tím, že si to s ním a s jeho sestrou L. Š. vyřídí a rovněž začal vyhrožovat způsobením fyzické újmy jeho nezletilému synovi P. P. tím způsobem, že si má na něj dávat na něj pozor nebo se mu něco stane a následně poté z místa odjel, přičemž poškozený pojal důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční, neboť věděl, že J. Š. již dříve vyhrožoval jeho sestře L. Š. způsobením fyzické újmy, což bylo řešeno policií ČR,
- dne 11. 1. 2010 v H., D. kolem 15:30 hod při projíždění kolem domu vystoupil z vozidla, přistoupil k poškozenému P. P., kterému začal vyhrožovat tím, že pokud se s ním jeho sestra L. Š. finančně nevyrovná, podpálí mu dům a aby totéž vyřídil svému otci, že s ním ještě neskončil, přičemž poškozený pojal důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční, neboť věděl, že J. Š. již dříve vyhrožoval jeho sestře L. Š. způsobením fyzické újmy, což bylo řešeno Policií ČR,
II. dne 13. 11. 2009 kolem 8:30 hod. v H., ul. B. Č. vstoupil na neoplocený pozemek v pronájmu firmy L. Š., kde z nezajištěného nákladního automobilu zn. Avia 30 vyjmul zde uložený nivelační přístroj AT-G6 GL, který uložil do vozidla zn. Renault a z místa odjel, čímž způsobil firmě L. Š., škodu ve výši 8.461,- Kč“.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 1 T 6/2010, byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle §55 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to zajištěné sekery s dřevěným topůrkem a vzduchové pistole zn. Gunset černé barvy. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 1 T 6/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 13 To 515/2010, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že z tzv. skutkových vět výroku I. odsuzujícího rozsudku, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, jednoznačně nevyplývá, že by mělo jít o újmu takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro naplnění trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a zároveň jej odlišuje od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Podle jeho slov tak skutková věta neodpovídá právnímu závěru o povaze výhrůžky újmou na zdraví či jinou těžkou újmou na zdraví poškozeného či jinou těžkou újmou z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. Tím je dán i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí zřejmě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dále uvedl, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení §2 odst. 5 tr. ř., neboť soudy bezdůvodně nevyhověly včas uplatněným a odůvodněným návrhům na provedení dokazování, aniž by uspokojivě vysvětlily, z jakého důvodu tyto považují apriori za nadbytečné, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 EULP, zásada „rovnosti zbraní“), když vyslechnutí svědci byli vesměs svědky obžaloby. Vyjádřil přesvědčení, že provedení navržených důkazů (zejména výslechu M.Š., návrhů z jeho vyjádření k obžalobě ze dne 20. 7. 2010, návrhů z doplnění důkazů k žalobě ze dne 23. 8. 2010, včetně příloh, návrhů z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 7. 2010 či návrhů ze dne 2. 11. 2010) by přivodilo pro jeho osobu příznivější rozhodnutí. Zde spatřuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zrušil a uložil tomuto soudu o věci znovu jednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. V této souvislosti zdůraznil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dodal, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly a že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř. být nemohou. Poté konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že jednání obviněného vůči poškozeným nedosáhlo intenzity pohrůžky násilím potřebné pro posouzení skutku jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a že skutek měl být právně kvalifikován nejvýše jako přestupek. K tomu poznamenal, že v této části má dovolání za zjevně neopodstatněné s tím, že pohrůžka podpálením domu je dostatečně důrazná, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že podobného vyhrožování se obviněný nedopustil poprvé. Dospěl tedy k závěru, že právní kvalifikace je přiléhavá.
Dále poznamenal, že relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. podle I. alternativy vůbec nepřichází v dovolávané věci v úvahu, neboť jde o dovolací důvod ryze procesního charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto podle §253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání. V daném případě však odvolání obviněného soudem projednáno bylo a bylo o něm i rozhodnuto. Podle jeho slov by tento dovolací důvod, uplatněný podle II. alternativy, mohl být relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky obviněného jsou však ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné, a tento závěr lze tudíž vztáhnout i na deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 13 To 515/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Ke druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněného dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., dílem ji nutno označit za zjevně neopodstatněnou (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká též neúplné důkazní řízení, potažmo vadná skutková zjištění (vyslovuje přesvědčení, že provedení navržených důkazů by přivodilo pro jeho osobu příznivější rozhodnutí) a z podstatné části vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve spojení s §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně). V tomto směru tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také (do značné míry) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, potažmo z vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a k) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný ovšem rovněž namítl, že z tzv. skutkové věty výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s jeho odůvodněním nevyplývá, že by mělo jít o újmu takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (zřejmě měl na mysli skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl v posuzované trestní věci uznán vinným) a zároveň jej odlišuje od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Takovou argumentaci lze formálně pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Za jinou těžkou újmu ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku se považují újmy srovnatelné s důsledky, které nastávají v případě usmrcení nebo těžké újmy na zdraví. Jiná těžká újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být proto např. i vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má navíc poškozený citový vztah, stejně tak se může jednat také o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod.
Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, tedy vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, její vznik ale musí být reálný. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle tzv. skutkové věty I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný : „… v obci Ch., kde prováděl poškozený P. P. zemní práce, při projíždění kolem u něj s vozidlem zn. Avia zastavil a začal mu vyhrožovat tím, že si to s ním a s jeho sestrou L.Š. vyřídí a rovněž začal vyhrožovat způsobením fyzické újmy jeho nezletilému synovi P. P. tím způsobem, že si má na něj dávat na něj pozor nebo se mu něco stane a následně poté z místa odjel, přičemž poškozený pojal důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční, neboť věděl, že J. Š. již dříve vyhrožoval jeho sestře L. Š. způsobením fyzické újmy, což bylo řešeno policií ČR“ a dále : „…při projíždění kolem domu vystoupil z vozidla, přistoupil k poškozenému P. P., kterému začal vyhrožovat tím, že pokud se s ním jeho sestra L. Š. finančně nevyrovná, podpálí mu dům a aby totéž vyřídil svému otci, že s ním ještě neskončil, přičemž poškozený pojal důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční, neboť věděl, že J. Š. již dříve vyhrožoval jeho sestře L. Š. způsobením fyzické újmy, což bylo řešeno Policií ČR“ .
Nalézací soud k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí mj. poznamenal, že : „…obžalovaný svým jednáním pod bodem I) naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jinému vyhrožoval usmrcením a jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, neboť opakovaně, zcela bezdůvodně, slovně napadl poškozeného, kterému vyhrožoval - v prvém případě za použití skryté, konkrétně nevyřčené, výhrůžky zabitím nebo způsobením jiné újmy na zdraví buď jeho osobě nebo členům jeho rodiny včetně nezletilého syna a ve druhém případě způsobením jiné vážné újmy spočívající v podpálení domu jemu a rodinným příslušníkům, takovým způsobem, že poškozený měl z jeho jednání důvodné obavy, aby své výhrůžky neuskutečnil, když je zřejmé, že obžalovaný v době svého vzteku a agrese často do svých výhrůžek pojímá nejen nezletilé děti, ale i podpálení majetkových hodnot, z čehož je zcela evidentní, že jeho výhrůžky nejen mohly vzbudit důvodnou obavu u poškozeného, ale i tuto u poškozeného zcela vzbudily.“
Odvolací soud se s těmito skutkovými i právními závěry soudu první instance ztotožnil.
V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska a skutková zjištění soudů nižších stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že soudy dříve ve věci činné nepochybily, pokud skutek popsaný v bodě I. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu právně posoudily jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněného ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že s ohledem na rozsah a závažnost případných majetkových i nemajetkových škod (de facto poškození nebo ztrátu domova) a další konkrétní okolnosti případu (zejména osobnostní vlastnosti obviněného, který v minulosti opakovaně, bezdůvodně vyhrožoval sestře poškozeného P.P., L.Š., zabitím, za což byl dokonce rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 1 T 6/2010, pravomocně uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.) vyhrožování podpálením domu poškozenému a jeho rodinným příslušníkům nepochybně naplnilo znak „vyhrožování jinou těžkou újmou“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom podle názoru Nejvyššího soudu není v tomto směru, to i se zřetelem k opakovanosti a povaze dalších výhrůžek ze strany obviněného, lichý ani závěr prezentovaný v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se při prvním slovním útoku obviněného, k němuž došlo dne 14. 10. 2009, jednalo o skrytou, nevyřčenou výhrůžku zabitím poškozenému
a členům jeho rodiny. Nutno pak připomenout, že podle zjištění soudu prvního stupně, potvrzeného soudem odvolacím, vyhrožování obviněného v poškozeném již přímo vzbudilo důvodnou obavu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý