ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.924.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 924/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2011 o dovolání, které podala obviněná K. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 7 To 30/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 17/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 4 T 17/2010, byla obviněná K. H. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „poté, co dne 24. 9. 2010 v podvečer v přesně nezjištěném čase před 18.00 hod. na toaletě ubytovny v P., K. K., porodila živé dítě ženského pohlaví, které bylo zralé a donošené a plně schopné mimoděložního života, se záměrem přivodit smrt, vedla proti němu fyzický útok, spočívající v tupém násilí, což vedlo ke kompresi hlavy, hrudníku a břicha dítěte, čímž mu způsobila poranění tupého charakteru, a to zlomeninu klenby lebeční, zlomeninu spodiny lebeční, roztržení pravého laloku jater s krvácením do dutiny břišní, zlomeninu I. až VIII. žebra vlevo, zlomeninu pravé klíční kosti, rozsáhlý krevní výron v pravé ledvině a další krevní výrony v měkkých pokrývkách lebečních, na čele, na krku, v očních spojivkách a na stěnách velkých cév u srdce, poté jej zabalené v dece nechala ležet na podlaze v pokoji a novorozenec zemřel na přímé následky tupé traumatizace hlavy v podobě krvácení mezi mozkové obaly při zlomení klenby a spodiny lebeční; přičemž před porodem o svém těhotenství věděla, zatajovala ho a nechodila na gynekologické prohlídky“ . Za tento zločin byla obviněná podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a krajský státní zástupce v Plzni, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 7 To 30/2011, podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. za použití §265 tr. ř. per analogiam z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Plzni v napadeném rozsudku rozhodl o zde chybějícím výroku o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnou zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, územnímu pracovišti Plzeň částku 4.005,- Kč. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písmeno a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku deklarovala svoji znalost skutečnosti, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat pouze vady právní, nikoli vady skutkové, zároveň však poukázala na některé zásady trestního řízení, konkrétně například na zásadu in dubio pro reo či zásady vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž uvedla, že případné narušení těchto principů trestního řízení je narušením principu spravedlivého procesu (viz II. ÚS 301//98). V této souvislosti zmínila též nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 2. Dále připomněla obsah svých třech výpovědí, výpovědí některých slyšených znalců, jakož i závěry provedených znaleckých posudků. Konstatovala, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že skutek, jehož se dopustila, je zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, aniž by blíže zkoumaly její psychický stav, pouze se odvolaly na písemně podaný znalecký posudek znalce gynekologa a jeho výpověď v tom smyslu, že v jejím případě nejde o rozrušení způsobené porodem. Podle soudů dříve ve věci činných neposkytla dítěti žádnou pomoc a po činu se chovala naprosto racionálně, přičemž její jednání nesměřovalo k záchraně dítěte.
Následně upozornila, že privilegovaná skutková podstata zločinu vražda novorozeného dítěte matkou je naplněna v případě úmyslného usmrcení novorozeněte při porodu nebo hned po něm, kterého se dopustí matka v rozrušení způsobeném porodem. Poznamenala, že rozrušení způsobené porodem je specifické rozpoložení matky, zvláštní psychický stav, který má původ v procesech spojených s porodem samotným. Vůle matky je takovým stavem oslabena, brzdí rozvinutí mateřského pudu. Přitom není podstatné, zda byly narušeny ovládací schopnosti matky či zda byla schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Není ani podstatné, zda matka po takovém činu provádí či neprovádí kroky k záchraně dítěte. Podstatné je, zda při porodu došlo k rozrušení matky způsobeného samotným porodem. Podle jejích slov znalec porodník uváděl, že v souvislosti s těhotenstvím a porodem jsou v literatuře známy stavy deprese, úzkosti a psychóz, může dojít ke ztrátě sebeovládání, projevující se vztekem, zuřením. Tyto poruchy bývají častější u adolescentních žen a u rodiček s nechtěným těhotenstvím. Zdůraznila, že šlo o porod, který absolutně nečekala. Je lhostejné, zda četla literaturu o porodu či zda navštívila gynekologa. Nic z toho nebylo její povinností. Byla přesvědčená, že na dítě není připravena a uvažovala o možnosti adopce. Když trpěla den před porodem bolestí, lékař ji přesvědčil, že jde o ledvinové kameny (sám byl přesvědčen, že nic nesvědčí porodním bolestem, že do porodu zbývají čtyři měsíce). Dále zmínila, že nerodila doma, ale na ubytovně, a to konkrétně na toaletě do záchodové mísy. Podle ní se nejednalo o porod doma, kdy je žena v daleko větší pohodě, než ta, která rodí v porodnici. Podmínky porodu byly přinejmenším nestandardní, při porodu trpěla bolestmi a došlo u ní ke ztrátě krve. Nikdo s ní na místě porodu nebyl a nikdo tak nemůže říci, jak silné byly útrapy, jimž byla vystavena. Vyjádřila přesvědčení, že tvrzení znalce psychologa v tom smyslu, že porod trval krátkou dobu, proto nebyl dán důvod ke stresu, je mimo realitu. Akcentovala, že přece nejde jen o délku porodu samotného, ale že jde především o jeho okolnosti. Porod nečekaný, na záchodě, bez lékaře či jiné osoby je sám o sobě událostí stresující. Prohlásila, že byla vystavena rozrušení způsobenému porodem, v inkriminované chvíli byla sama a její jednání, ať již bylo jakékoli, bylo tímto rozrušením zasaženo. Konstatovala, že nešlo o trestný čin vraždy, že měla být uznána vinnou zločinem vraždy novorozeného dítěte matkou. To že nalézací soud shledal pro jím uplatněnou právní kvalifikaci důležité i skutečnosti, že nenavštívila gynekologa, že se na narození dítěte nepřipravovala a nekupovala výbavičku či oblečení pro dítě, že v počátku svého těhotenství konzumovala drogy, podle ní dokládá postup soudu při jeho rozhodování o otázce viny. Argumentovala, že žádná z takových skutečností nemůže svědčit o tom, že se připravovala na vraždu svého novorozeněte. To, že žena užívá marihuanu v době těhotenství, není důkazem jejího úmyslu po porodu dítě chladnokrevně zavraždit. Takovým důkazem není a nemůže být ani jiná ze soudem uváděných skutečností. Uzavřela, že nepodmíněný patnáctiletý trest považuje za neúměrně přísný.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Shledal, že obviněná sice deklaruje svoji znalost skutečnosti, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, obsah dovolání však tomuto jejímu vyjádření plně neodpovídá. Pokud v úvodní části dovolání rozebírá některé základní zásady platné pro dokazování v trestním řízení, přičemž ani neuvádí, jak konkrétně měly být tyto zásady v její trestní věci porušeny, je tato argumentace z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Rovněž tak není jasné, který znak skutkové podstaty souzeného trestného činu mínila obviněná zpochybnit rozvláčnými citacemi svých výpovědí učiněných jednotlivých stadiích trestního stíhání.
Státní zástupce dále poznamenal, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které měl být skutek právně kvalifikován jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku. Podotkl, že při posuzování důvodnosti této námitky je ovšem nutno striktně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Obviněné lze podle jeho slov přisvědčit v tom, že skutečnost, že se matka na porod dítěte a následnou péči o ně (návštěvy lékaře - gynekologa, nákup výbavičky apod.) nijak nepřipravovala, nevylučuje použití právní kvalifikace podle §142 tr. zákoníku. Na druhé straně však nelze vycházet z jakési presumpce, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem. Existenci rozrušení způsobeného porodem nelze bez dalšího dovozovat ani ze skutečnosti, že matka rodila mimo zdravotnické zařízení bez lékařské asistence. Závěr o tom, že čin matka spáchala v rozrušení způsobeném porodem, musí vycházet z provedeného dokazování, přičemž rozhodující je závěr znalce - porodníka.
Následně státní zástupce připomněl zjištění odvolacího soudu, že znalecký posudek z odvětví porodnictví neshledal okolnosti, z nichž by vyplýval závěr, že by se obviněná nacházela v takové míře rozrušení způsobeného porodem, které se předpokládá u zločinu podle §142 tr. zákoníku. Odvolací soud dále konstatoval, že porod proběhl velmi rychle a nebyl spojen s nesnesitelnými bolestmi nebo s významnější ztrátou krve. Obviněná neměla z poslední doby nějaké tísnivé zážitky a dojmy, které by mohly značnou měrou nepříznivě ovlivnit její psychiku, rovněž její jednání a chování po porodu bylo celkem adekvátní. Podle svědkyně H., která přišla do kontaktu s obviněnou krátce po celé události a v blízkosti místa činu, se obviněná chovala „úplně normálně jako jindy“ a mj. se distancovala od znečištění podlahy na toaletě krví. Tato zjištění v kontextu se skutečností, že obviněná těhotenství tajila, na porod dítěte se nijak nepřipravovala a ani nečinila žádné kroky k tomu, aby se dítěte „zbavila“ legálním a společensky akceptovatelným způsobem (kroky k adopci dítěte) plně odůvodňují závěr odvolacího soudu, podle kterého porod sice byl pro obviněnou (jako pro každou ženu) zátěžovou situací, její rozrušení při porodu však nedosahovalo té míry, aby bylo právně významné z hlediska §142 tr. zákoníku. Na druhé straně ovšem odvolací soud výslovně konstatoval, že nelze mít za prokázané, že by obviněná vraždu novorozeněte připravovala a předem rozmýšlela. Pokud tedy obviněná uvádí, že okolnosti jejího chování v době těhotenství nejsou dokladem toho, že se na vraždu novorozeněte připravovala, jde o bezpředmětnou polemiku se závěrem, který soudy vůbec neučinily (v případě vraždy předem uvážené by přicházela v úvahu kvalifikace podle §140 odst. 2 tr. zákoníku).
Dále státní zástupce poznamenal, že námitka týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá s tím, že námitky týkající se toliko nepřiměřené přísnosti trestu, jehož uložení jinak zákon připouští a který byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad výroku o trestu určen.
Závěrem uvedl, že za situace, kdy v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v alternativě obviněnou uplatněné.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ jakéhokoli jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněné proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 7 To 30/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Ke druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace obviněné neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněné směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení a vadná skutková zjištění. Přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stran otázky rozrušení vyvolaného porodem). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad potom - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněna namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněná neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné směřující proti neúměrné přísnosti jí uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává následující skutečnosti.
Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let.
Trestného činu vražda novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě.
Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) v obou případech o úmyslné trestné činy. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel :
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem (srov. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce-porodníka. Přitom není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho (srov. č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr.; dále k zjišťování stavu „rozrušení způsobeného porodem“ srov. č. 38/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutková zjištění soudů nižších stupňů Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že obviněné lze dát za pravdu v tom směru, že skutečnost, že se matka na porod dítěte a následnou péči o ně nijak nepřipravovala (nenavštěvovala gynekologa, nenakupovala výbavičku apod.), nevylučuje použití právní kvalifikace podle §142 tr. zákoníku. Na druhou stranu, nelze presumovat, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Také pouhé zjištění, že matka rodila mimo zdravotnické zařízení, bez pomoci lékaře, samo o sobě nevede nutně k závěru o naplnění tohoto znaku privilegované skutkové podstaty. Jak již uvedeno shora, resultát o tom, že matka úmyslně usmrtila své dítě právě v rozrušení způsobeném porodem, musí vycházet z provedeného dokazování, a to především z posudku znalce - porodníka.
Na tomto místě je třeba připomenout zjištění soudů nižších stupňů, že v řízení provedený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví neshledal žádné okolnosti, z nichž by se podávalo, že by se obviněná v době spáchání předmětného trestného činu nacházela, resp. jednala v rozrušení způsobeném porodem, resp. míře rozrušení, které se předpokládá u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku. Podle dalších skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných proběhl porod velmi rychle a nebyl spojen s bolestmi na hranici snesitelnosti, s významnější ztrátou krve či s nějakým celkovým vyčerpáním rodičky. Obviněná neměla z poslední doby nějaké tísnivé zážitky a dojmy, které by mohly značnou měrou nepříznivě ovlivnit její psychiku, její jednání a chování po porodu bylo racionální, orientované, celkem adekvátní. Také svědkyně J. H., jež přišla do kontaktu s obviněnou krátce po celé události a v blízkosti místa činu, vypověděla, že se obviněná chovala úplně normálně jako jindy a mj. se distancovala od znečištění podlahy na toaletě krví.
Tyto skutkové závěry, ve spojení s těmi, podle nichž obviněná těhotenství tajila, na porod dítěte se nijak nepřipravovala a ani nečinila žádné kroky k případné adopci, plně odůvodňují závěr soudu druhé instance v tom smyslu, že porod byl sice pro obviněnou (jako pro každou ženu) zátěžovou situací, ale že její rozrušení při porodu nedosahovalo míry (intenzity) potřebné k naplnění privilegované skutkové podstaty podle §142 tr. zákoníku.
Za tohoto stavu věci a se zřetelem k úmyslnému zavinění obviněné pokrývajícímu jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky, nelze činit závěr, že by mezi právním závěrem o vině obviněné trestným činem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a skutkovými zjištěními která soudy po zhodnocení důkazů učinily, byl nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Dodat lze, že pokud obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku argumentuje, že okolnosti jejího chování v době těhotenství nedokládají, že se na vraždu novorozeněte připravovala, jde o bezpředmětnou polemiku se závěrem, který soudy vůbec neučinily (v případě úmyslného usmrcení jiného s rozmyslem nebo po předchozím uvážení totiž přichází v úvahu právní posouzení podle §140 odst. 2 tr. zákoníku).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý