ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.952.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 952/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný Z. F . , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 4 To 262/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 75/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 T 75/2010, byl obviněný Z. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 16. 5. 2008 v době od 08:33 hodin do 09.00 hodin v Č. B., v budově Krajského a Okresního soudu v jednací síni č. 96 v průběhu hlavního líčení ve věci sp. zn. 16 T 22/2007 vedené mimo jiné proti M. F., obžalovanému pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jako svědek po poučení o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivého obvinění a křivé výpovědi uvedl, že M. F. sám řekl o dvě nebo tři dávky, dostal od něho jednu, a to ještě nebyl pervitin, ale nějaký kaliko nebo glukóza, neboť to nešlo naředit ani aplikovat, ač ve svých svědeckých výpovědích, učiněných v přípravném řízení pod ČTS: PJC-251/TČ-OK-2005 před vrchním komisařem Policie ČR Správy Jihočeského kraje Odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování České Budějovice na Obvodním oddělení Policie ČR v Klatovech dne 13. 12. 2006 v době od 10.30 hodin do 11.50 hodin a dne 7. 2. 2007 v době od 10.00 hodin do 10.15 hodin po stejném poučení vypověděl, že od M. F. koupil pervitin v době od srpna 2005 do prosince 2005 nejméně v deseti případech za částky 500,- Kč nebo 1.000,- Kč za jednu dávku, kdy takto od něho zakoupil pervitin minimálně za částku 10.000,- Kč, přičemž lživou výpovědí chtěl zabránit odsouzení tohoto obžalovaného pro skutek spáchaný vůči jeho osobě, případně zmírnit výši ukládaného trestu“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 4 To 262/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nalézací soud učinil správný závěr o tom, že vypovídal odlišně v přípravném řízení ve věci vedené pod č.j. ČTS PJC-251/TČ-OK-2005 a dne 16. 5. 2008 v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 22/2007. Vyjádřil však přesvědčení, že tento závěr sám o sobě nepostačuje pro výrok o jeho vině trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Podle něho se nabízí otázka, kterým jednáním se předmětného trestného činu dopustil. Soud prvního stupně konstatoval pravdivost výpovědi v řízení přípravném a nepravdivost výpovědi v hlavním líčení, aniž by zdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k takovému závěru. Obviněný prohlásil, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku by měla vyplývat nepravdivost o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, přičemž shledal, že se z ní podává toliko rozdílnost jeho výpovědí, jež však nemůže být bez dalšího stavěna na roveň nepravdivosti. Byl-li skutek pojat tak, že jeho jednání mělo spočívat v pouhé rozdílnosti výpovědí před soudem a v přípravném řízení, je jeho právní posouzení jakožto trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. nesprávné. Argumentoval, že na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že je v závěru skutkové věty použit termín „lživou výpovědí“, neboť lživost té které výpovědi není ze skutkové věty náležitě zřejmá. Dodal, že z formulace skutkové věty by měl být patrný i závěr, že ona nepravdivá skutečnost měla podstatný význam pro rozhodnutí, byť lze připustit, že tento ze skutkové věty vyplývá. Vyslovil názor, že odvolací soud se měl s uvedenou argumentací náležitě vypořádat odpovídající modifikací skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ve svém vlastním rozsudku či zrušením rozsudku soudu první instance a vrácením věci k novému projednání, eventuálně měl jeho jednání posoudit pouze jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák.
Dále obviněný uvedl, že s ohledem na skutkové závěry učiněné v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 22/2007 proti skupině dealerů „P. a spol.“ lze mít za to, že mohl od M. F. pervitin nakupovat. Zdůraznil však, že řízení vedené nyní proti jeho osobě je svým předmětem odlišné, když předmětem jeho dokazování je jeho jednání v kontextu obžaloby. Nelze totiž libovolně, bez náležitého dokazování a právních úvah v podstatě náhodou vybrat jednu z výpovědí a tu označit za nepravdivou z důvodu zřejmě vyšší pravděpodobnosti skutkového stavu podávaného z výpovědi druhé. Skutková zjištění plynoucí z jeho svědecké výpovědi v přípravném řízení, pokud tato následně negoval v hlavním líčení, musí být podpořena i jinými důkazy, aby bylo možné konstatovat pravdivost či nepravdivost těch nebo oněch. V této souvislosti poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005 (Rt 19/2006), podle nichž okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné navíc ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností.
Obviněný rovněž poznamenal, že s ohledem na charakter trestné činnosti kladené za vinu M. F. nelze vyloučit ani nutnost zabývat se tím, zda se (obviněný) nemohl byť jen teoreticky svojí výpovědí u soudu ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 22/2007 vystavit nebezpečí vlastního trestního stíhání. Přitom odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 13 To 63/2006 (Rt 59/2006), v němž bylo judikováno, že u osoby stíhané pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák., která měla nepravdivě popsat okolnosti spáchání určité trestné činnosti, musí orgány činné v trestním řízení vyřešit jako předběžnou otázku, zda není sama jejím pachatelem. V takovém případě by nemohla být trestně odpovědná za uvedený trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.
Uzavřel, že s výše uvedeným souvisí i otázka naplnění skutkové podstaty trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., když bylo nutno nejprve jednoznačně prokázat a náležitě zdůvodnit, která jeho výpověď byla nepravdivou, a tuto skutečnost vystihnout náležitým způsobem ve skutkové větě.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 4 To 262/2011, jakož i další na toto obsahově navazující rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko argumentaci dovolání, týkající se znění skutkové věty v odsuzujícím rozsudku, která konstatuje rozdílnost, nikoli nepravdivost výpovědí obviněného v jednotlivých stadiích trestního řízení, a související námitku obviněného, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin, neboť soudy náležitě nezdůvodnily, kterou jeho výpověď považují za lživou a proč. K tomu poznamenala, že takové námitce je nutno částečně přisvědčit, neboť skutek, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, neobsahuje žádná konkrétní zjištění, která by naplňovala znak „uvedení nepravdy“. Vzápětí ale zdůraznila, že v odůvodnění rozsudku soud konstatuje důkazy, na základě kterých k závěru o vině obviněného dospěl. Stěžejním důkazem je výpověď svědka kpt. JUDr. P. B., jenž vedl celkem dva výslechy s obviněným. Obsah výpovědi tohoto svědka vyvrací obhajobu obviněného (špatný psychický stav, předestírání odpovědí vyšetřovatelem, vyhrožování vazbou). U druhého z výslechů byli přítomni i obhájci, za jejichž přítomnosti by nebylo dost dobře možné vést výslech způsobem, který popisuje obviněný. Oba soudy konstatují, že před výslechy byl obviněný řádně poučen, a to i o právu odepřít svědectví, pakliže by si jeho obsahem mohl přivodit trestní stíhání. Obviněný však svého práva nevyužil. Závěry o vině soud opřel též o listinné důkazy, konkrétně protokoly o hlavním líčení a rozsudky krajského a vrchního soudu v trestní věci obviněného M. F., v níž měl obviněný postavení svědka. Podle dostupných spisových materiálů nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Státní zástupkyně uzavřela, že dovolání shledává neopodstatněným a navrhuje je v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 4 To 262/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové. De facto totiž obviněný soudům v prvé řadě vytýká nedostatečné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že nebylo jednoznačně prokázáno, která z jeho výpovědí byla nepravdivá). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V tomto směru Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejvyšší soud též připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samotném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje následující skutečnosti. Především je na místě uvést, že již ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je jednoznačně zřejmý závěr, že obviněný jako řádně poučený svědek v trestní věci vedené mimo jiné proti M. F. stíhanému pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 4, písm. c) trestního zákona spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, úmyslně vypověděl nepravdivě o podstatných skutečnostech (stran trestné činnosti M. F.) v průběhu hlavního líčení dne 16. 5. 2008 v době od 08:33 hodin do 09.00 hodin v Č. B., v budově Krajského a Okresního soudu v jednací síni č. 96.
S ohledem na soudy zjištěné skutečnosti přitom nelze dovozovat, že by obviněný sám měl být pachatelem drogové trestné činnosti (o níž měl vypovídat), pro kterou byl stíhán M. F., či jiné trestné činnosti. Ani z výpovědí samotného obviněného, jež jako svěděk učinil v přípravném řízení ve věci vedené proti mj. M. F. (a které v této věci byly pro Krajský soud v Českých Budějovicích pokladem pro výrok o vině dotyčného), se nepodávají skutečnosti, které by měly zakládat podezření, že obviněný se dopustil drogové trestné činnosti.
Nutno dodat, že podle dalšího zjištění vyjádřeného ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a zdůrazněného v rozhodnutí odvolacího soudu si obviněný počínal uvedeným způsobem výlučně s cílem zabránit odsouzení obžalovaného M. F. pro skutek spáchaný vůči jeho osobě, případně zmírnit výši ukládaného trestu tomuto obžalovanému.
Lze uzavřít, že mezi popsaným skutkovým zjištěním a právní kvalifikací není nesoulad.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý