ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.996.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 996/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. M . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 8 To 18/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 13/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 43 T 13/2010, byl obviněný J.M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 22. 9. 2010 v době přibližně od 20,00 hod. do 21,30 hod. v P., poblíž ulice H. u objektu, v křovinatém prostoru, využívaném bezdomovci, v úmyslu pomstít se poškozenému M.Č., za to, že obtěžoval přítelkyni obžalovaného a v úmyslu jej proto usmrtit, přišel v podnapilém stavu ke stanu, ve kterém spali poškozený M. Č., poškozený S. S., a Š. Ž., a s sebou přineseným vojenským bajonetem s čepelí o délce 19 cm, s výkřiky „M., já tě zabiju, já vás tu pozabíjím všechny ...“ několikrát přes plachtu stanu velkou intenzitou bodl do těla poškozeného M. Č., kterému tím způsobil dvě řezné rány na levé horní končetině v dolní polovině paže délky 3 cm a 1 cm pronikající ke svalu, který byl částečně přeťat, řeznou ránu na dolní ploše levé paže uprostřed délky 3 cm pronikající až ke svalu, řeznou ránu v oblasti 2. záprstně prstního kloubu s přetětím natahovače 2. prstu levé ruky, řeznou ránu na přední straně dolní třetiny pravého předloktí délky asi 5 cm s částečným přetětím šlach natahovače prstů, bodnou ránu (průbod) pravého loketního kloubu, natínající sval, částečně přetínající šlachu bicepsu, povrchově natínající vřetenní nerv a pronikající dále ven až na vnitřní straně kloubu, povrchovou bodnou ránu v oblasti levé lopatky, sečnou obloukovitou ránu na dolní polovině pravého předloktí až zápěstí, přetínající odtahovač palce, krátký natahovač palce a současně vřetenní natahovač zápěstí dlouhý i krátký, řeznou ránu levé hýždě délky 3 cm a pronikající do hloubky 3 cm, laločnatou řeznou ránu délky 3 cm na zadní ploše dolní poloviny levého stehna, řeznou ránu na zadní ploše horní poloviny pravého bérce délky 3 cm a tříštivou zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, poškozenému M. Č. se při útoku podařilo z místa utéct a schovat se v blízkém křoví, kde ztratil vědomí, poté obžalovaný zaútočil na poškozeného S.S., kterého nejprve nejméně jednou udeřil pěstí do horní části obličeje a pak jej dvakrát bodl do hrudníku a levé nohy, čímž mu způsobil podkožní krevní výron v oblasti očí oboustranně, vícečetné zlomeniny levé očnice a čichové kosti vlevo s průnikem vzduchu do dutiny lební a mozku, bodnou ránu hrudníku vpravo mezi zadní pažní a lopatkovou čarou v úrovni 11. mezižebří s průnikem vzduchu do pravé hrudní dutiny a drobnou bodnou ránu levého stehna délky 1 cm, od útoku se obžalovaného snažil odvrátit jeho známý poškozený J. P., kterého obžalovaný rovněž bajonetem fyzicky napadl a způsobil mu tak bodnou ránu hrudníku a břicha vpravo ve střední pažní čáře v úrovni asi 8. mezižebří s poraněním pohrudnice, bránice a pravého jaterního laloku a bodnou ránu hrudníku vlevo v zadní čáře pažní v úrovni 4. - 5. mezižebří nepronikající do dutiny hrudní, v důsledku těchto zranění poškozený J. P. upadl do bezvědomí, obžalovaný poté šel spát, lékařskou pomoc přivolala až dne 23. 9. 2010 v 7,15 hod. policie, kterou zavolal Š. Ž., kterému se podařilo před útokem obžalovaného schovat, přičemž smrt poškozených byla odvrácena jen díky ještě včas poskytnuté odborné lékařské pomoci“. Za tento pokus zvlášť závažného zločinu byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to vojenského bajonetu s označením AK-47 CCCP a pouzdra k bajonetu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu částku ve výši 32.823,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 8 To 18/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nalézací soud sice provedl všechny potřebné důkazy, obstarané již v průběhu přípravného řízení, avšak tyto důkazy nesprávně právně posoudil. Poté, co podrobně připomněl skutkové závěry, k nimž dospěl nalézací soud a shrnul podstatu námitek uplatněných v podaném odvolání, jakož i argumentaci rozhodnutí soudu druhé instance, zdůraznil, že neměl v úmyslu způsobit komukoliv smrtelné zranění nebo přímo smrt. Poznamenal, že jeho jednání pramenilo z roztrpčení z osahávání jeho přítelkyně Z. S., přičemž bylo umocněno požitím alkoholu a jeho zdravotním handicapem (v důsledku pracovního úrazu má amputovanou část nohy). Připustil, že ve stavu podnapilosti pronášel výroky, které mohly vzbudit dojem, že chce někoho usmrtit, tyto však podle jeho slov nebyly podloženy žádnou racionální úvahou, nebyly myšleny vážně, zejména ve vztahu k jednání, kterým byl pobouřen (k přímému ataku na jeho družku totiž nedošlo, nebylo jí nijak ublíženo). Konstatoval, že mohl počítat a být srozuměn s tím, že svým útokem může někoho zranit, resp. že mu může způsobit vážné poranění. To se také stalo a za to cítí odpovědnost. Prohlásil, že rozhodnutí soudů měla být vydána v souladu s jeho postojem a nemělo být vycházeno pouze z verbálních výroků, které měl v opilosti přednášet a které nebyly míněny vážně a vzhledem k jeho tiché a klidné povaze ani nemohly být brány vážně. Zhodnotil, že je velmi mírumilovný a klidný člověk, jenž neměl v minulosti žádné problémy s fyzickým napadením kohokoliv, nebyl trestně stíhán pro násilný trestný čin. Také upozornil, že je obecně známou skutečností, že lidé ve stavu opilosti či podnapilosti velmi často říkají věci, které by nikdy nezrealizovali. Jsou vyřčeny jen v rozrušení a vzteku. Takto se někdy lidé chovají i ve stavu naprosté střízlivosti, když je vyvede z míry zásadní nebo banální věc. Uzavřel, že tak tomu bylo i v jeho případě, v němž byl odsouzen k přísnému trestu odnětí svobody.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 43 T 13/2010, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 8 To 18/2011, a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí v intencích nadnesených výše.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Dovolání podané s odkazem na tento dovolací důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska procesních předpisů.
Následně konstatovala, že v případě jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě svědeckých výpovědí poškozených M.Č., S. S., J. P., rovněž i na základě výpovědi obviněného a závěrů opatřených znaleckých posudků a odborných vyjádření. V tomto směru je možné odkázat na podrobné rozvedení hodnotících úvah soudu, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud obviněný namítá, že nechtěl poškozené zabít vojenským bajonetem s délkou čepele 19 cm, lze podle názoru státní zástupkyně ve stručnosti zopakovat, že ze svědeckých výpovědí poškozených se podává, že obviněný svůj útok na poškozeného Č. provázel výkřikem „M., já tě zabiju, já vás tu pozabíjím všechny...“ a přitom několikrát bodal přes plachtu velkou intenzitou do těla poškozeného Č., když se mu podařilo utéci napadl poškozeného S. a poškozeného P., který se mu v útoku snažil zabránit. Vyjádřila přesvědčení, že soud logicky dovodil z charakteru zbraně, razance vedení útoku, velkého počtu bodných ran, vedení útoku za situace, kdy obviněný věděl, že poškození bezdomovci v tuto dobu již spí ve stanu, nebudou útok očekávat a nebudou se moci bránit, subjektivní stránku jednání obviněného ve formě přímého úmyslu. Dodala, že bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že obviněný zanechal silně krvácejícího poškozeného na místě činu, šel spát, aniž přivolal lékařskou pomoc. Shledala, že námitky obviněného oponující posouzení subjektivní stránky jeho jednání je sice možno považovat z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní, nelze jim však přisvědčit. Obviněný ve svém dovolání především polemizuje se skutkovými zjištěními soudu, přičemž těmito námitkami nemůže být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Právní posouzení zjištěného skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku je v souladu se zákonem a napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 8 To 18/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (uvádí, že neměl v úmyslu způsobit komukoliv smrtelné zranění nebo přímo smrt a že soudy dříve ve věci činné neměly v otázce naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy vycházet toliko z jeho verbálních projevů pronášených v opilosti při útoku). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum lze pouze velmi stručně konstatovat, že soudy nižších stupňů u obviněného nezávadně dovodily z charakteru použité zbraně, intenzity vedení útoku, velkého počtu bodných ran, z faktu, že obviněný vedl útok za situace, kdy věděl, že poškození v tuto dobu již spí ve stanu, nebudou útok očekávat a nebudou se moci bránit, subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu vraždy ve formě přímého úmyslu. Výroky, jež při útoku obviněný pronášel, tento závěr dotvrzují. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý