ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1540.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1540/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalované: Severka Cvikov, a.s., se sídlem v České Lípě, Kovářova 1519, identifikační číslo osoby 254 59 708, zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 21 C 98/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. ledna 2010, č. j. 35 Co 365/2009 - 47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. ledna 2010, č. j. 35 Co 365/2009 - 47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 1. 2010, č. j. 35 Co 365/2009 - 47, změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 5. 2009, č. j. 21 C 98/2007 - 28, kterým bylo rozhodnuto, že „z výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 8. 9. 2006, č. j. 19 E 9/2006 - 14, v právní moci dne 13. 9. 2007, pro pohledávku žalované - oprávněné proti povinnému Z. S., ve výši 408.131,- Kč s příslušenstvím se vylučuje jedna ideální polovina nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, a to domu čp. na parc. č., s parcelou parc. č. , parc. č. - ostatní plocha, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa, na listu vlastnictví č. pro katastrální území Doksy u Máchova jezera“, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku na soudním poplatku, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že manželství žalobkyně a Z. S., uzavřené dne 9. 8. 1986, bylo pravomocně rozvedeno ke dni 7. 2. 2000, že za trvání manželství nabyli do společného jmění manželů („dále jen „SJM“) označené nemovitosti (jako celek), že po rozvodu mezi nimi nedošlo k vypořádání SJM a že pravomocným usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 9. 2006, č. j. 19 E 9/2006 - 14, byl podle rozsudku téhož soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 11 C 200/2005, pravomocného dne 30. 11. 2005, a dále rozsudku stejného soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 15 C 115/2003, pravomocného dne 31. 12. 2005, nařízen proti bývalému manželovi žalobkyně výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (zapsaných v katastru nemovitostí jako společné jmění manželů), a to domu čp. 223 ve Starých Splavech na parc. č. 2594/7, parcely č. 2594/7, parc. č. 2594/6 - ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa, na listu vlastnictví č. 1756 pro katastrální území Doksy u Máchova jezera, pro pohledávky oprávněné (žalované) v celkové výši 408.131,- Kč s příslušenstvím, které bývalému manželovi žalobkyně vznikly za trvání manželství. Krajský soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že nedošlo-li do tří let od zániku SJM k jeho vypořádání dohodou ani nebyl do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, stali se žalobkyně a její bývalý manžel na základě nevyvratitelné právní domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák. podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí každý v rozsahu jedné ideální poloviny vzhledem k celku, a že byl-li výkon rozhodnutí nařízen na celé nemovitosti (nikoliv jen v rozsahu spoluvlastnického podílu Z. S. ve výši jedné ideální poloviny), je žalobkyně oprávněna domáhat se excindační žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. proti oprávněné vyloučení jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech z nařízeného výkonu rozhodnutí. Na rozdíl od okresního soudu však odvolací soud s odkazem rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, dovodil (a tím přisvědčil námitce žalované), že na danou věc je třeba analogicky aplikovat §150 odst. 2 obč. zák. (který stanoví, že práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena), neboť i další způsoby vypořádání zaniklého SJM mají stejné právní účinky jako dohoda o vypořádání SJM „(tj. jsou v tomto směru zásadně rovnocenné)“, a že tak není důvod, aby postavení věřitelů majících pohledávku vůči jednomu z manželů vzniklou za trvání manželství bylo odlišné ve vztahu k majetkovým hodnotám ze zaniklého SJM povinného v případě vypořádání SJM dohodou a v případě, že SJM bylo vypořádáno soudním rozhodnutí či uplatněním zákonné domněnky. Dospěl proto k závěru, že „věřitel vymáhané pohledávky ve výkonu rozhodnutí (exekuci), která mu vznikla za trvání SJM vůči povinnému (což je daný případ), má právo ji vymoci i z majetku patřícího původně do SJM, byť vypořádaného na základě zákonné domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák. tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka - povinného“. Za této situace není podle krajského soudu dán důvod pro vyloučení spoluvlastnického podílu žalobkyně k nemovitostem postiženým výkonem rozhodnutí podle §267 odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že krajský soud vyložil §150 odst. 2 obč. zák. nepřípustně extenzivním způsobem, který se ve známé judikatuře doposud neobjevil, a že se toto ustanovení nemůže vztahovat i na právní skutečnost, která vznikla „přímo na základě zákona a k přesně stanovenému datu, tj. k uplynutí tří let od zániku manželství“ (§150 odst. 4 obč. zák.). Dovozuje, že podílové spoluvlastnictví její a jejího bývalého manžela k označeným nemovitostem nepochybně vzniklo a že tedy nelze namítat jeho právní neúčinnost ve smyslu §150 odst. 2 obč. zák. jako v případě, kdy manželé uzavřou po rozvodu manželství dohodu o vypořádání zaniklého SJM. O případ uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, na nějž odvolací soud při svém rozhodnutí odkázal, se v dané věci nejedná, neboť návrh na výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí oprávněná (žalovaná) podala až po uplynutí více než 3 let od vzniku podílového spoluvlastnictví. Navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., a že proti výroku o věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku , které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Řízení o vylučovací (excindační) žalobě podle §267 o. s. ř. se zahajuje na návrh (z podnětu žaloby) a jejím smyslem (účelem) - obecně - je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah) , které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006).
Podle §150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné ; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
V citovaném ustanovení je - ohledně nemovitých věcí patřících do zaniklého společného jmění manželů - zakotvena nevyvratitelná právní domněnka, že nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, jsou tyto věci v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Jde-li o nemovitou věc evidovanou v katastru nemovitostí, zapíšou se důsledky vypořádání zákonnou domněnkou do katastru nemovitostí (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Bližší postup obsahuje §42 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), podle něhož se zánik společného jmění manželů a vznik podílového spoluvlastnictví bývalých manželů po uplynutí tří let od zániku manželství bez vypořádání společného jmění manželů vkladem práva na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů zapíše i na základě ohlášení jednoho z bývalých manželů s náležitostmi obdobnými podle §40 odst. 3 této vyhlášky, doloženého pravomocným rozhodnutím soudu o rozvodu manželství a potvrzením tohoto soudu, že do uplynutí tří let od zrušení manželství nebyla podána žaloba na soudní vypořádání společného jmění manželů, ani neproběhlo nebo neprobíhá řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
Jestliže v posuzované věci bylo v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí (dne 13. 3. 2006) zaniklé společné jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela (povinného), jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 7. 2. 2000, vypořádáno na základě nevyvratitelné právní domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák., stali se žalobkyně a povinný uplynutím tří let od zániku SJM podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí každý co do jedné ideální poloviny. Spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitostech nelze tudíž postihnout ve vykonávacím řízení vedeném proti jejímu bývalému manželovi (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008).
Názor odvolacího soudu, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, dovodil, že na danou věc je třeba analogicky aplikovat §150 odst. 2 obč. zák., je nesprávný.
V tomto rozsudku, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2008, pod číslem 72, Nejvyšší soud uvedl, že „uvedené ustanovení (rozuměj §150 odst. 2 obč. zák.) představuje - vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství - ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil. Není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů ; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly“. Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí poukázal na to, že „podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998, byla soudní praxe jednotná v tom, že věřitel může odporovat - jak vyplývá z ustanovení §42a obč. zák. - každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem mohla být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť po jejím uzavření nebo, týká-li se nemovitosti, po její účinnosti, nemohl věřitel dosáhnout (bez pomoci odpůrčí žaloby) uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu (bývalému manželu) dlužníka. Významnou nebyla shledána ani okolnost, že bezpodílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno podle zásad uvedených v §150 cit. zákona (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 2791/99, ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2088/2000, ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 2345/2000, a ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 2544/2000). Zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v rámci institutu společného jmění manželů poskytl věřitelům, jejichž práva byla dotčena dohodou o vypořádání společného jmění manželů, ochranu, která jde nad rámec ustanovení §42a obč. zák. Aby ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle §42a obč. zák.) neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů. Z toho, že neúčinnost - na rozdíl od odporovatelnosti - nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení). Žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí , opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka ; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka jeho manžela nemůže zhoršit“.
Ze závěrů uvedených v citovaném rozsudku (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009) jednoznačně vyplývá, že ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. představuje právní prostředek ochrany věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout, a že tento právní prostředek ochrany slouží k tomu, aby věřitel mohl v jakémkoli sporu (jiném řízení) uplatnit námitku relativní bezúčinnosti dohody o vypořádání SJM, bylo-li jeho právo takovým právním úkonem dotčeno. Je ovšem pojmově vyloučeno v jakémkoli sporu (jiném řízení) uplatnit námitku relativní bezúčinnosti nevyvratitelné zákonné domněnky vypořádání zaniklého společného jmění manželů zakotvenou v §150 odst. 4 obč. zák. či rozhodnutí soudu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů podle §150 odst. 3 obč. zák.
Protože závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dán důvod pro vyloučení ideálního spoluvlastnického podílu žalobkyně na nemovitostech postižených výkonem rozhodnutí vedeným proti jejímu bývalému manželovi (§267 odst. 1 o. s. ř.), není správný, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu