ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2325.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2325/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku města Brna, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 151, identifikační číslo osoby 25508881, zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, proti povinnému P. P. , zastoupenému Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, pro 205,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 105 Nc 3228/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2009, č. j. 20 Co 888/2008-20, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 8. 2008, č. j. 105 Nc 3228/2007-8, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením z důvodů uvedených v §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s §55 zákona č. 120/2001 Sb. (výrok I.), zrušil výrok II. a III. svého usnesení ohledně pověření exekutora a exekučních nákladů (výrok II.), oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. J. H. na nákladech řízení 7 735,- Kč (výrok III.) a dále zaplatit povinnému na nákladech tohoto úseku exekučního řízení 2 300,- Kč (výrok IV.). Uvedl, že exekuční titul obsahuje nesprávné nacionály povinného, a oprávněný svůj návrh k soudu podal proti neexistující fyzické osobě.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2007, č. j. 105 Nc 3228/2007-3, z důvodů uvedených v §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zamítl. Napadené výroky II., III. a IV. usnesení soudu prvního stupně odvolací soud zrušil. Dospěl k závěru, že osoba označená jako povinný v usnesení o nařízení exekuce je totožná s žalovaným z exekučního titulu a rovněž s osobou označenou za povinnou v návrhu na nařízení exekuce. Shoduje se především rodné číslo 770608/3979, adresa trvalého pobytu a jméno, což jsou dostatečné identifikační údaje, které činí povinného nezaměnitelným s jinou osobou. Jestliže v nalézacím řízení došlo při vyhotovování exekučního titulu k chybě v příjmení povinného, který byl označen jako P., jedná se o pochybení, které nemůže identitu povinného zpochybnit.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že právě v důsledku toho, že řízení bylo po celou dobu vedeno proti účastníkovi označenému jiným příjmením, než je příjmení povinného, nebylo povinnému řádně doručováno, povinný si nebyl vědom, že je proti němu vedeno řízení (včetně nalézacího), a nemohl využít práv účastníka řízení a v nalézacím řízení uplatnit námitku nesprávného označení. Z důvodu jiného příjmení mu ani nebylo umožněno nahlédnout do nalézacího spisu. Vzhledem k tomu, že příjmení odlišné od příjmení povinného je uvedeno i v návrhu na nařízení exekuce, má zato, že se nejedná o chybu v psaní a nelze postupovat podle §164 o. s. ř. (oprava zjevné nesprávnosti). Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. a §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), není však důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že exekuční titul je vykonatelný, protože povinný je v něm dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem identifikován.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ však v souzené věci nejde.
Dovolatel prosazuje, že není účastníkem řízení on, ale osoba odlišného příjmení, neboť exekuce byla nařízena na majetek povinného, označeného jako P. P., a že povinný nevěděl dokonce ani o probíhajícím nalézacím řízení, v němž taktéž nebylo jednáno s ním, ale s P. P.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálen názor, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, nebo usnesení uveřejněná pod čísly 62/2004, 4/2000 a 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, publikovaném v časopise Soudní judikatura, čísle 6, ročníku 1999, pod číslem 62, přijal závěr, že označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 věty druhá a třetí o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí (§251 o. s. ř.), jestliže je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. též usnesení ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1103/2006). K podobnému závěru dospěl dovolací soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2831/2004, kde dovodil, že vada spočívající v nepřesném označení účastníka řízení neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť není sporu o tom, který subjekt je účastníkem, souhlasí-li (vyjma obchodní firmy) ostatní znaky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1316/99, usnesení ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2083/2000, usnesení ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1188/2003, usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1735/2008, usnesení ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008).
V projednávané věci však soud neměl pochybnosti o osobě žalovaného (povinného) a po celou dobu nalézacího i exekučního řízení jednal s dovolatelem. Ač exekučním titulem je rozsudek Městského soudu v Brně z 10. 1. 2002, č. j. 62 C 2300/2001-9, jímž byla uložena povinnost P. P., Nejvyšší soud zjistil z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, že chybné označení žalovaného v rozsudku soud následně postupem podle §164 o. s. ř. opravil, a to usnesením z 8. 12. 2008, č. j. 62 C 2300/2001-12. Rozsudek i opravné usnesení byly řádně doručeny P. P. a nabyly právní moci. Oprávněný se návrhem ze dne 29. 8. 2007 domáhal nařízení exekuce proti P. P., proti kterému byla tato exekuce také nařízena. Následně však soudu uvedl (viz podání na č. l. 15 exekučního spisu), že u jinak dostatečně určitě identifikovaného povinného došlo k písařské chybě (že správné příjmení povinného je P.).
Odvolací soud tedy správně uzavřel, že povinný je jednoznačně identifikován (bydlištěm a rodným číslem), jelikož i přes vadu v označení povinného v exekučním titulu, návrhu na nařízení exekuce a usnesení o nařízení exekuce lze spolehlivě dovodit, komu je povinnost uložena. Povinný byl ztotožněn s P. P. Nemohl být dotčen ani požadavek na spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníka řízení, neboť povinný měl možnost po celou dobu nalézacího i exekučního řízení svá práva uplatnit.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože exekuce skončila dobrovolným splněním (viz vyrozumění o upuštění od provedení exekuce z 8. 2. 2010 na č.l. 34 spisu), rozhodl dovolací soud i o nákladech řízení. Oprávněnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu