ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce ALFA SYSTEM s. r. o., se sídlem Dobříš čp. 2, Jinočany, IČ 62581678, zast. JUDr. Filip Smějou, advokátem, se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37 proti žalovanému Eiffage Construction Česká republika s. r. o., se sídlem Ostrava – Poruba, Francouzská 6167, IČ 15504158, zastoupenému JUDr. Klárou Tomaierovou, advokátem se sídlem v Jámě 699/1, Praha 1, o zaplacení 171,841.127,- Kč s přísl., a o zaplacení smluvní pokuty, o návrhu žalobce na vstup účastníka GEOSAN GROUP a. s., se sídlem Kolín III., U Nemocnice 430, zastoupeného Dr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem Lougin Business Center, Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, IČ 25671464, do řízení namísto dosavadního žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 52/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2010, č. j. 1 Cmo 33/2009-357, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 22. prosince 2008, č. j. 5 Cmo 52/2004-226, že soud připouští, aby do řízení na místo dosavadního žalovaného vstoupila obchodní společnost „GEOSAN GROUP a. s. se sídlem Kolín III., U Nemocnice 430, IČO 25671464“.
S odkazem na ust. §107a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) soud prvního stupně vzal za prokázané ze smlouvy o prodeji části podniku ze dne 16. 6. 2006, uzavřené mezi žalovaným jako prodávajícím a obchodní společností „GEOSAN GROUP a. s. se sídlem Kolín III., U Nemocnice 430, IČO 25671464“, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy (viz §476 an. obchodního zákoníku, dále též „obch. zák.“) spojují přechod práva, o něž v tomto řízení jde. Znamená to konkrétně, že na kupujícího přešly veškeré závazky, týkající se nápravy starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací v prostoru staré amalgánové elektrolýzy v areálu společnost SPOLANA a. s. Neratovice.
Soud prvního stupně uzavřel, že po právní moci tohoto usnesení bude pokračováno v řízení s procesním nástupcem dosavadního žalovaného, který dle §107a odst. 3 ve spojení s §107 ost. 4 o. s. ř. musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
K odvolání průvodního a nového žalovaného proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci usnesením v záhlaví označeným rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
Odvolací soud ve svém odůvodnění především poukázal na to, že Nejvyšší soud k dovolání žalovaného usnesením ze dne 26. 5. 2010, č. j. 32 Cdo 1314/2010-346 zrušil předcházející usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2009, č. j. 1 Cmo 33/2009-301 a předmětnou věc vrátil zpět k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o které v řízení jde, je smlouva o prodeji částí podniku podle obchodního zákoníku mezi žalovaným jako prodávajícím a společností GEOSAN GROUP a. s. jako kupujícím s tím, že otázkou, zda tvrzený závazek žalovaného na tvrzeného zástupce skutečně přešel, se bude soud zabývat až při posuzování věci samé.
Po přezkoumání podle §206 a §212 o. s. ř. odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdit.
S odkazem na ust. §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. poté odvolací soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dovodil, že výše zmíněnou smlouvou o prodeji části podniku byly splněny zákonné podmínky pro vstup společnosti GEOSAN GROUP, a. s., do řízení na místo dosavadního žalovaného podle §107a o. s. ř., a proto napadené usnesení podle §219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný GEOSAN GROUP a. s. dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §239 odst. 2 písm. písm. b) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňuje, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a dovozuje, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. §107a o. s. ř., neboť i když vycházel ze zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, výše uvedeného, není toto rozhodnutí správné a odvolací soud se od něj mohl odchýlit. Odvolací soud sice vyšel ze smlouvy o prodeji části podniku, nezjišťoval však, zda pohledávky, jejichž uhrazení se žalobce v řízení domáhá, byly součástí organizační složky, která byla na žalovaného na základě smlouvy o prodeji části podniku převedena, či nikoliv. Ustanovení §107a o. s. ř. lze podle dovolatele vykládat pouze tak, že před vyhověním návrhu na procesní nástupnictví musí být prokázáno, že se tato právní skutečnost týká konkrétního práva či povinnosti, o které v daném řízení jde. Smyslem tohoto ustanovení je především účelnost řízení, bylo by neúčelné neumožnit vstup nového věcně legitimovaného účastníka do řízení. Avšak právě s ohledem na tento účel je nezbytné toto ustanovení vykládat tak, že soud musí zkoumat, zda se žalobcem tvrzená právní skutečnost, která má za následek singulární sukcesi, týká právě konkrétního práva nebo povinnosti, o něž jde. Podle dovolatele se k tomuto výkladu hlásí i autoritativní komentářová literatura, kupř. Drápal,L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I., Komentář C. H. Beck 2009, s. 736. Obdobný výklad zaujímá též Ústavní soud v nálezu z 16. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 779/06 a tento jeho právní názor je pro obecné soudy závazný. Stejný závěr ostatně vyplývá z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 426/2003.
Dovolatel proto uzavírá, že při rozhodování o návrhu na procesní nástupnictví soud musí zkoumat, zda žalobcem označena skutečnost, s níž právní předpisy přechod nebo převod práva v obecné rovině spojují, se týká právě toho konkrétního práva či povinnosti, jichž se dané řízení týká. Výklad, podle nejž postačí zjištění, že tato právní skutečnost je obecně způsobilá převod nebo přechod práv či povinností přivodit, je nesprávný a odvolací soud, který z něj v daném případě vycházel, proto ust. §107a o. s. ř. nesprávně vyložil a aplikoval a napadené usnesení tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dále dovolatel dovozuje, že v posuzovaném případě bylo povinností soudu zkoumat, zda pohledávka jejíhož uhrazení se žalobce v řízení domáhá, je součástí převedené organizační složky se samostatným, odděleným účetnictvím. Soudy se nemohly spokojit jen s tím, že byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku ve smyslu §476 odst. 1 a §487 obch. zák., protože vzhledem k tomu, že převedená organizační složka podniku průvodního žalovaného vznikla více než dva roky po vzniku údajných pohledávek, je nutno zkoumat, zda průvodní žalovaný učinil závazky jim odpovídající součástí předmětné organizační složky při jejím vytvoření a zahrnul je do jejího odděleně vedeného účetnictví. K tomu dovolatel uvádí znění čl. I. odst. 1 a 2 předmětné smlouvy, obsahující věcné vymezení převáděné organizační složky včetně pohledávek a závazků. Z toho pak dovolatel vyvozuje závěr, že žádné závazky vůči žalobci v odděleně vedeném účetnictví evidovány nebyly a tudíž smlouva o prodeji části podniku se pohledávek uplatněných v tomto řízení ve smyslu §107a o. s. ř. vůbec netýká a návrh na vstup nového žalovaného do řízení měl být zamítnut. pokud tyto pohledávky vůbec existují, jejich dlužníkem pasivně legitimovaným v tomto řízení je původní žalovaný. Ohledně toho však oba soudy v tomto řízení žádná skutková zjištění neučinily.
Dovolatel proto uzavírá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení, jelikož odvolací soud, vázán nesprávným právním názorem dovolacího soudu v předchozím zrušovacím rozhodnutí, dospěl k závěru, že po zahájení řízení nastala skutečnost ve smyslu §107a o., aniž by zkoumal, zda předmětné pohledávky byly součástí organizační složky podniku průvodního žalovaného převedené na žalovaného smlouvou o prodeji části podniku.
Dovolatel má za to, že v judikatuře Nejvyššího soudu není jednotně řešena otázka, zda soud při rozhodování o procesním nástupnictví zkoumá, týká-li se žalobcem tvrzená právní skutečnost konkrétního práva, o které v řízení jde. V toto směru dovolatel na jedné straně staví výše cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně rozhodnutí, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek IVS pod č. 31/2004a č. 37/2004 a dále nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 779/06, které vyžadují, aby bylo žalobcem prokázáno, že daná právní skutečnost se týká právě té povinnosti (pohledávky), o kterou v řízení jde. Na druhé straně dovolatel staví údajně osamocené zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné věci, jímž senát č. 32 zavázal svým právním názorem odvolací soud, aby vykládal ust. §107a o. s. ř. tak, že k vyhovění návrhu postačí, prokáže-li žalobce pouze, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy převod či přechod povinností spojují obecně, nikoliv konkrétně.
Podle názoru dovolatele je třeba v daném případě aplikovat ust.§20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), že při odlišném právním názoru v rozhodnutích Nejvyššího soudu se věc postoupí k rozhodnutí velkému senátu; nepostoupení má za následek porušení práva účastníků na zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09). Dovolatel je přesvědčen, že v projednávané věci tříčlenný senát je povinen věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia předložit, bez ohledu na to, zda jde o rozpor v interpretaci hmotného a nebo procesního práva. Obdobně nutno postupovat v souladu s dalším nástrojem sjednocování judikaturný, jímž je uveřejňování ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v souladu s §24 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, neboť v takovém případě jde nepochybně o právní otázku zásadního významu.
Dovolatel shrnuje, že ust. §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je nutné interpretovat tak, že tříčlenný senát Nejvyššího soudu je vždy povinen věc předložit příslušnému kolegiu, pokud se chce odchýlit od právního názoru o procesním právu, který byl vysloven v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v nálezu Ústavního soudu, příp. zastaveném většinou právní teorie.
Dovolatel proto uzavírá, že rozhodnutí o dovolání v daném případě závisí na řešení otázky, která je v judikatuře dovolacího soudu řešena rozdílně, a přestože jde o otázku procesního práva, musí být věc postoupena k rozhodnutí jeho velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, ledaže by se soud přiklonil k právnímu názoru vyslovenému v rozhodnutích publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, judikatuře Ústavního soudu a zastávané právní teorii, a napadené usnesení zrušil.
Po závěrečném shrnutí dovolatel navrhuje, aby věc byla postoupena velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který nechť napadené usnesení zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání původní žalovaný Eiffage Construction Česká republika, s. r. o. uvádí, že dovolatel se pouze snaží svým dovoláním rozhodnutí v předmětné věci oddálit a procesní obstrukcí je i návrh dovolatele, aby věc byla postoupena velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, i když proto nejsou zákonné předpoklady. Průvodní žalovaný má za to, že dovolatel účelově dezinterpretuje zrušovací usnesení Nejvyššího soudu v této věci, protože jeho argumentace je v rozporu s odůvodněním zrušovací usnesení v němž Nejvyšší soud v souladu s ustavenou judikaturou pouze zkoumal, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda s ní právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva či nastala (nikoli však, zda jde o platný právní úkon) a zda je způsobilá mít za následek přechod práva či povinnosti. Otázkou, zda žalobce je skutečně nositelem v žalobě tvrzeného práva a žalovaný tvrzené povinnosti popř. zda toto právo (povinnost) přešlo na jiného, se soud nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé.
Původní žalovaný zdůrazňuje, že argumentace žalovaného je účelová a zavádějící. Žalovaným uváděné příklady nelze na projednávaný případ aplikovat. Původní žalovaný se ztotožňuje se soudní praxí i doktvinou, aby soud podle §107a o. s. ř. zkoumal, zda je žalobcem uváděná právní skutečnost „v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinností, o něž v řízení jde“ (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., S 1-200za, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 737). Takové zkoumání však nesmí překročit hranici toho, co již lze označit za rozhodování o věci samé.
Původní žalovaný je toho názoru, že tvrzení žalobce o právním názoru ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu, že postačí, aby byla předmětná právní skutečnost zkoumána obecně, a nikoliv konkrétně, není podložené. Splněním takového požadavku by vedlo jen k tomu, že rozhodování soudu o procesním nástupnictví v důsledku hmotněprávní singulární sukcese by nepřípustně suplovalo rozhodnutí ve věci samé. Původní žalovaný uzavírá, že v dané věci byly všechny předpoklady vyžadované ust. §107a odst. 2 o. s. ř. splněny a odvolací soud, vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu, postupoval při potvrzení usnesení soudu prvního stupně, v souladu se zákonem a jeho usnesením je věcně správné. Není proto ani důvod pro postup podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tj. pro projednání dovolání žalovaného velkým senátem občankoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Původní žalovaný má dovolání za zjevně bezdůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl..
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zakonná úprava v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. novely).
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání žalovaného splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel na prvním místě uvést, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a).
Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které spatřuje v nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení §107a o. s. ř. odvolacím soudem přičemž za východisko tohoto nesprávného posouzení označuje již nesprávné právní posouzení v obsaženém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 32 Cdo 1314/2010-346, v němž byl vysloven závazný právní názor, jímž se odvolací soud byl nucen řídit.
V usnesení ze dne 26. 5. 2010, č. j. 32 Cdo 1314/2010-346 dovolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na základě toho v odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že „soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva či povinnosti, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod práva či povinností“. Dále bylo v odůvodnění uvedeno, že otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva (žalovaný tvrzené povinností), popř., zda podle označení právní skutečnosti toto právo (povinnost) přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví, .... ale již posouzení věci samé“.
V posuzovaném případě navrhla vstup společnosti GEOSAN GROUP, a. s., do řízení žalobkyně namísto žalované Eiffage Contruction Česka republika, s. r. o., a to na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanou a uvedenou společností o prodeji části podniku podle ust. §487 obch. zák. Částí podniku pak byla organizační složka označená jako TCHAS, spol. s r. o., divize ekologie – Spolana, v jejíž náplni bylo řešit staré ekologické zátěže vzniklé před „privatizací v prostoru staré amalgámové elektrolýzy v areálu společnosti Spolana, a. s.“.
Podle ust. §477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, a to ze zákona, a proto není rozhodné, zda např. všechny závazky jsou v kupní smlouvě uvedeny.
Pokud odvolací soud ve svém dovoláním napadeném rozhodnutí vycházel z právního názoru dovolacího soudu vysloveného ve shora uvedeném rozhodnutí, jsou jeho závěry správné.
V posuzovaném případě je zřejmé, že se smlouvou o prodeji části podniku je spojen přechod práv a povinností a tato právní skutečnost je způsobilá, aby takový účinek nastal. S prodejem části podniku je pak ze zákona spojen přechod práv a závazků, na něž se prodej vztahuje. V daném případě bylo náplní prodávané část podniku řešení právě předmětné ekologické zátěže.
Z hledisky potřeby aplikace ust.§107a o. s. ř. z uvedeného vyplývá, že je zde právní skutečnost (kupní smlouva) s níž je spojen přechod práv a závazků, která je způsobilá tento přechod práv a závazků způsobit a že společnost GEOSAN GROUP, a. s., může být nositelem předmětné povinnosti.
Otázkou, zda je skutečně uvedená společnost nositelem povinnosti uplatněné v žalobě, jíž otázkou posouzení věci samé.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v jeho právním posouzení vychází z již ustálené judikatury. Předmětné rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1314/2010 není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jak se mylně domnívá dovolatel a lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jak ji ostatně dovolatel sám cituje (viz zejména kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 32 Cdo 4519/2008) a dovolatelovy výhrady v tomto ohledu představují účelově a přípustně rozšiřující (extenzivní) výklad, §107a o. s. ř., který dovolací soud ve své dosavadní ustálené judikatuře nezaujal.
Z uvedeného vyplývá, že důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné – v souladu s ust. §107a o. s. ř. i konstantní judikaturou. Nejvyššího soudu – a proto Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.)
Dovolací soud poznamenává, že v posuzovaném případě nebyl, a to s ohledem na uvedené, důvod pro postoupení této věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť ustanovení §20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nebylo v tomto případě aplikovatelné.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu