ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.154.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 154/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S., bytem v P., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalovanému Ing. O. K. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, o zaplacení částky 310.673,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 121/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2011, č. j. 18 Co 222/2011-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Jindřicha Šimberského, advokáta se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 /soudu prvního stupně/ dne 18. června 2007), aby žalovanému byla uložena povinnost platit mu nájemné z „byt v pátém nadzemním podlaží domu, zapsaného na LV, v katastrálním území B. o velikosti 138,8 m2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), ve výši 100,- Kč/m2 měsíčně, tedy částku 13.880,- Kč měsíčně splatnou vždy do patnáctého dne měsíce, za který je nájemné placeno, a to ode dne podání žaloby do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 100,- Kč/m2 měsíčně. Dále se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 352.343,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) mu (jako vlastníkovi domu a pronajímateli bytu) zaplatil v období předchozích tří let na regulovaném nájemném z předmětného bytu částku 147.337,- Kč (tj. 3.857,- Kč měsíčně po dobu 31 měsíců, tj. do 31. prosince 2006, a 5.554,- Kč měsíčně po dobu 5 měsíců od 1. ledna 2007), že běžné tržní nájemné z bytu (zde o rozloze 138,8 m2) činí 108,- Kč za 1 m2 měsíčně (tj. 13.880,- Kč měsíčně) a že rozdíl mezi tím, co bylo na nájemném za období posledních tří let skutečně zaplaceno, a tím, co za tuto dobu mělo být zaplaceno (tj. 499.680,- Kč), činí žalovanou částku 352.343,- Kč.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 5 C 121/2007-38, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 18 Co 341/2008-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o určení výše nájemného od 18. června 2007 do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 100,- Kč za 1 m2 měsíčně, a o zaplacení částky 41.670,- Kč s příslušenstvím; v zamítavém výroku ohledně částky 310.673,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení citovaný rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14. července 2010, č. j. 26 Cdo 3265/2009-99, zastavil řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o určení nájemného od 18. června 2007 a o zaplacení částky 41.670,- Kč s příslušenstvím.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. února 2011, č. j. 5 C 121/2007-120, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 310.673,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 18 Co 222/2011-155, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřil.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ (proto, že soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku nerozhodl ohledně částky 310.673,- Kč s příslušenstvím jinak než v dřívějším rozsudku; v obou případech žalobu na zaplacení uvedené částky s příslušenstvím zamítl). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právním názoru, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky. Dovolatel – prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – správnost tohoto právního názoru zpochybnil. Uvedený názor by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. července 2010, č. j. 26 Cdo 3265/2009-99 (tj. v usnesení, jímž zastavil řízení o dovolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně a odmítl dovolání proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o určení nájemného od 18. června 2007 a o zaplacení částky 41.670,- Kč s příslušenstvím) poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Přitom odkázal na svá rozhodnutí ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. S uvedeným názorem, který je v rozhodovací praxi již delší dobu ustálen, se Nejvyšší soud ztotožňuje i v nyní, a to bez ohledu na dovolací námitku, že „téměř celá kauza se týká doby před vydáním stanoviska Pl. ÚS–st 27/09“ , proto „by neměla mít tato změna na posouzení případu žádný vliv“ , neboť „v opačném případě by totiž bylo zasaženo do právní jistoty a legitimního očekávání žalobce a tedy i práva žalobce na spravedlivý proces“ .
V usnesení označeném v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal rovněž na svůj rozsudek ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, v němž – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Navíc odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 (k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného), v němž se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07 a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).
Od těchto názorů se Nejvyšší soud neodklání ani v současné době. Navíc – v reakci na další uplatněné dovolací námitky – zdůrazňuje, že v citovaném stanovisku plénum Ústavního soudu rovněž dovodilo, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Jestliže v posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že dovolatel se nemůže úspěšně domáhat zvýšení nájemného za období před podáním žaloby (zde za období před 18. červnem 2007), neodchýlil se od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu a citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.
K dovolacím námitkám směřujícím proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu lze dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, 16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu