ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2106.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2106/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. r. k. – J., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. H. a 2) M. H., o určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 177/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 23 Co 280/2005-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 23 Co 280/2005-51, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. ledna 2005, č. j. 7 C 177/2004-28, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. ledna 2005, č. j. 7 C 177/2004-28, zamítl žalobu (na určení), že žalovaní jsou povinni platit žalobkyni z „bytu č. 14 v VII. podlaží domu čp. 99/B v P. – S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) nájemné v částce 5.500,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. dubna 2003 vždy do každého patnáctého dne běžného kalendářního měsíce; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1999 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako pronajímatelkou a žalovanými jako nájemci užívají žalovaní předmětný byt, že v bodě IV. nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1999 bylo dohodnuto že nájemné se stanoví podle platných cenových a jiných předpisů a že dojde-li ke změně těchto předpisů či k uvolnění regulace nájemného, sjedná pronajímatelka s nájemci novou výši nájemného. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že tzv. regulované nájemné podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. (zrušené nálezem Ústavního soudu České republiky), které žalovaní dosud z předmětného bytu platí, nelze – při neexistenci zvláštního právního předpisu, jehož existenci předpokládá ustanovení §696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování soudu prvního stupně /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“) – zvyšovat rozhodnutím soudu; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 23 Co 280/2005-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhod o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a dovodil, že zrušením předpisů regulujících výši nájemného sice „došlo k naplnění sjednané hypotézy vyjádřené v článku IV. nájemní smlouvy“, avšak k založení tzv. kontraktační povinnosti nájemců přesto nedošlo, neboť v této části je nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1999 pro „absenci konkrétně vyjádřeného pravidla“ neurčitá a tudíž neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. Dále mimo jiné dovodil, že aplikace ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. nepřipadá v úvahu především proto, že pro právní vztahy z nájmu bytu platí zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení §696 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla, že změnou cenového předpisu ve smyslu článku IV. nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1999 je i jeho zrušení. V důsledku toho „je namístě oprávněný požadavek pronajímatele dohodnout se s nájemci na nové výši nájemného“; nedojede-li k tomu pro postoj nájemců, „je podání návrhu na určení výše nájemného opodstatněné“. Má rovněž za to, že „pokud nebyl ve smlouvě stanoven způsob určení budoucí výše nájemného“, je zapotřebí aplikovat ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. Podle názoru dovolatelky je vyloučeno, aby se soud dovolával neexistence podzákonného předpisu a nerozhodoval (o výši nájemného) v rámci ustanovení upravujících práva a povinnosti účastníků nájemního vztahu. V této souvislosti poukázala dovolatelka na čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zdůraznila význam judikatury Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. „ÚS 524/03 … IV. ÚS 611/05 … I. ÚS 717/05“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem a s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. listopadu 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a mimo jiné vyloučil možnost aplikace ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. především proto, že pro právní vztahy z nájmu bytu platí zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení §696 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu dovolatelka namítla, že „pokud nebyl ve smlouvě stanoven způsob určení budoucí výše nájemného“, je zapotřebí aplikovat ustanovení §671 odst. 1 obč. zák.; současně – s odkazem na ustanovení upravující práva a povinnosti účastníků nájemního vztahu a zejména v dovolání citovanou judikaturu Ústavního soudu – namítla, že (obecný) soud musí v těchto situacích rozhodovat o zvýšení nájemného z bytů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázek, zda se v právních vztazích z nájmu bytu uplatní ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. a zda v současné době existuje prostor pro rozhodování obecných soudů o zvyšování nájemného z bytů. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedených otázek) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že pokud ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava obsažená v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. V tomto směru se tedy dovolací soud ztotožňuje správním názorem soudu odvolacího.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, a ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005.
K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení §685 až §716 obč. zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení §685 až §695, §696 odst. 2 a §697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 (tj. v nálezech, na něž v dovolání poukázala dovolatelka), jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, vycházející z (nesprávného) právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004. V nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I ÚS 489/05, pak Ústavní soud nad to dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. K uvedeným právním názorům se – po zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05 – přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, a ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006. V nálezu ze dne 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 983/2005, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu a k právním názorům obsaženým v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, a ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, vycházejícím z uvedené judikatury, nelze přisvědčit právnímu názoru, že obecný soud není oprávněn nájemné z bytu v těchto případech zvýšit; naopak obecný soud je – vzhledem k uvedeným právním názorům – oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). V tomto ohledu tedy byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu