ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2135.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2135/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce: V. D. , bytem v D., zastoupeného Mgr. Ivou Derychovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Boženy Němcové 2, proti žalovanému: Tuyen Tran Dinh , bytem v B., zastoupenému Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, o zaplacení částky 72.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 31/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2009, č. j. 20 Co 824/2008-135, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2009, č. j. 20 Co 824/2008-135, se v části v níž potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2008, č. j. 39 C 31/2007-98, ve znění rozsudku ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 39 C 31/2007-140, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 15.000,- Kč od 20. 1. 2003 do zaplacení, z částky 15.000,- Kč od 20. 12. 2003 do zaplacení, z částky 15.000,- Kč od 20. 1. 2004 do zaplacení, z částky 15.000,- Kč od 20. 2. 2004 do zaplacení, z částky 2.000,- Kč od 20. 3. 2004 do zaplacení, z částky 2.000,- Kč od 20. 4. 2004 do zaplacení, z částky 2.000,- Kč od 20. 5. 2004 do zaplacení, z částky 2.000,- Kč od 20. 6. 2004 do zaplacení, z částky 2.000,- Kč od 20. 7. 2004 do zaplacení, z částky 2.000,- Kč od 20. 8. 2004 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. 20 Co 824/2008-135, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 11. 4. 2008, č. j. 39 C 31/2007-98 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 11. 2009, č. j. 39 C 31/2007-140), jímž vyhověl žalobě a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 72.000,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 0,1% za každý den prodlení z uvedených dlužných částek od (stanoveného) začátku prodlení do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; změnil výrok o náhradě nákladů účastníků a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaný (nájemce) užíval nebytové prostory – prodejnu a sklad v domě v B. (dále též jen „předmětné nebytové prostory“, popř. „nebytové prostory“), které mu přenechal žalobce (pronajímatel a vlastník) na základě smlouvy o nájmu ze dne 1. 10. 2000 (dále jen „Smlouva“), v níž bylo sjednáno nájemné ve výši 15.000,- Kč měsíčně a smluvní pokuta ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení, že za únor 2003, leden – březen 2004 nezaplatil žalovaný žádné nájemné, za duben – září 2004 zaplatil po 13.000,- Kč měsíčně. Uzavřel, že smlouva o nájmu byla uzavřena platně, a to včetně ujednání o smluvní pokutě, a že žalovaný celkem dluží za nájem nebytového prostoru částku 72.000,- Kč. S odkazem na principy neúplné apelace nepřihlédl k odvolací námitce žalovaného uplatněné až v odvolacím řízení, že smluvní pokuta je s ohledem na sjednanou výši v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, aniž by výslovně formuloval otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Namítal, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na výši sjednané smluvní pokuty, jenž má likvidační charakter a že takovéto ujednání odporující dobrým mravům měl soud shledat neplatným (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“) ex officio a nikoliv až k jeho námitce. Má za to, že soulad s dobrými mravy měl soud nejprve zkoumat u samotného smluvního ujednání, a teprve (v případě, že by ho v rozporu s dobrými mravy neshledal) poté u žaloby, kterou nárok (částečně) uplatnil. Dosavadní judikatura zpravidla považuje sjednání smluvní pokuty ve výši 1% denně za úkon příčící se dobrým mravům. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal dohodu účastníků o snížení nájemného, neboť zjevně došlo k uzavření alespoň konkludentní dohody a proto mu nemohla vzniknout povinnost zaplatit „nedoplatek“ nájemného, včetně smluvní pokuty. Za nesprávné považoval i zjištění odvolacího soudu, že neuhradil nájemné za únor 2003, leden – březen 2004; má za to, že takový závěr z dokazování nevyplývá. Namítal, že skutkové závěry soudů obou stupňů trpí vnitřním logickým rozporem a jsou proto nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatel podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkami, že soud nesprávně posoudil skutečnosti svědčící o uzavření dohody o snížení nájemného a o zaplacení nájemného za únor 2003 a leden – březen 2004). Dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění; nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení v jaké výši bylo sjednáno nájemné a zda bylo v předmětném období zaplaceno.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Výtka nesprávného právního posouzení věci v části týkající se zaplacení dlužného nájemného ve výši celkem 72.000,- Kč s úroky z prodlení je založena jen na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ohledně této části rozsudku odvolacího soudu tak přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalovaného (v tomto rozsahu) tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto v části týkající se zaplacení dlužného nájemného ve výši 72.000,- Kč s úroky z prodlení podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnil dovolatel správnost závěru odvolacího soudu o platnosti ujednání o smluvní pokutě. Dovolatel, ač výslovně neoznačil právní otázku, s níž spojuje zásadní význam této části napadeného rozhodnutí, podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že sjednaná výše smluvní pokuty (a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce požadoval jen její část) není v rozporu s dobrými mravy a zejména s jeho závěrem, že námitka o neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy uplatněná až v odvolacím řízení, je skutkovou novotou.
V části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení (z částek a od dat uvedených ve výroku do zaplacení) má napadené rozhodnutí zásadní právní význam. Odvolací soud totiž posoudil otázku, zda lze přihlédnout k námitce účastníka, že sjednaná výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, učiněné až v odvolacím řízení, jinak než je řešena v judikatuře dovolacího soudu; v této části tedy napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně.
Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, uveřejněný pod č. 5/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008) je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro rozpor s dobrými mravy (jde o absolutní neplatnost podle §39 obč. zák.), je-li výše sjednané smluvní pokuty nepřiměřeně vysoká.
Je-li důvod absolutní neplatnosti tvrzen nebo vyjde (jinak) v řízení najevo, přihlédne soud k absolutní neplatnosti úkonu z úřední povinnosti. V souzené věci provedl soud prvního stupně dokazování mj. též smlouvou o nájmu, jenž obsahovala i ujednání o smluvní pokutě a její výši. Výše sjednané smluvní pokuty tedy vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně, nikoliv až v odvolacím řízení a nejednalo se proto o skutkovou novotu (§205a o. s. ř.). Zjištění, v jaké výši byla smluvní pokuta sjednána, je závěrem skutkovým (a v souzené věci byl tento závěr učiněn již v řízení před soudem prvního stupně, aniž by byl v odvolacím řízení zpochybněn), právním hodnocením je pak závěr o platnosti takto sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud proto mohl – na základě skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně – posoudit otázku přiměřenosti smluvní pokuty a učinit závěr o platnosti tohoto ujednání (k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007).
Protože v oblasti občanskoprávních vztahů není upraveno moderační právo soudu, ujednání o smluvní pokutě lze podle §39 obč. zák. posoudit z hlediska (ne)souladu dohodnuté výše smluvní pokuty s dobrými mravy jen jako platné či neplatné. Pro závěr o platnosti ujednání o smluvní pokutě proto není významná okolnost, že věřitel se žalobou domáhá jen části sjednané smluvní pokuty. Lze přisvědčit dovolateli, že závěr soudu o (ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty se musí vztahovat k její výši sjednané účastníky ve smlouvě. Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je pak třeba posoudit vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu (okolnosti úkonu, jeho pohnutky, účel, který sledoval, výše zajištěné částky, vzájemný poměr původní a sankční povinnosti). V souzené věci měl tedy odvolací soud učinit závěr o (ne)přiměřenosti sjednané (nikoliv jen uplatněné) výše smluvní pokuty s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci tak jak byly zjištěny soudem prvního stupně.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí v části týkající se zaplacení smluvní pokuty spočívá, není správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí v této části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008) je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem, přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem, není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu