ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2773.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2773/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní nám. 17, proti žalovaným 1) J. R. , a 2) M. Š. , zastoupeným JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem Brno, Mendlovo nám. 2a), o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 294/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. února 2012, č. j. 12 Co 440/2011-440, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč k rukám JUDr. Jarmily Dostálové, advokátky se sídlem Olomouc, Horní nám. 17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č.j. 26 C 294/2007-83, uložil žalovaným 1), 2) povinnost vyklidit místnosti nacházející se v I. patře domu č.p. 693 v L., H., a to tři pokoje, kuchyň, koupelnu a WC (dále jen „předmětné místnosti“ a „předmětný dům“) do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. 12 Co 152/2008-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č.j. 26 Cdo 3599/2009-180, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2011, č.j. 26 C 294/2007-345, uložil žalované 1) povinnost vyklidit předmětné místnosti do 15 dnů od právní moci rozsudku a žalované 2) uložil povinnost je vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.)
Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2012, č.j. 12 Co 440/2011-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že po zrušení spoluvlastnictví účastníků k předmětnému domu (jeho výlučným vlastníkem se stal žalobce) užívají žalované předmětné místnosti bez právního důvodu a žalobě na jejich vyklizení je třeba vyhovět (§126 odst. 1 obč.zák.). S ohledem na závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházely z toho, že při zániku spolu(vlastnického práva) k předmětnému domu je třeba právo na bytovou náhradu posuzovat analogicky (§853 obč.zák.) podle §712 obč.zák., a že je třeba se rovněž zabývat otázkou, zda nejsou dány důvody pro jeho odepření pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). V daném případě shledaly takové důvody u žalované 1), která svou bytovou potřebu uspokojuje jinak (vlastní s manželem rodinný dům č.p. 96 v obci Tři Dvory, kde rovněž bydlí) a předmětné místnosti neužívá (byť do nich má volný přístup). Naopak žalovaná 2) v nich bydlí a nemá jinou možnost bydlení (rozestavěný dům na parcele p.č. 245 ve Třech Dvorech nebyl dosud kolaudován a jeho užívání není možné). Dále soudy obou stupňů přihlédly k tomu, že žalovaná 2) za užívání předmětných nemovitostí ničeho neplatí (požadavek placení úhrady za užívání vznesl žalobce až v průběhu odvolacího řízení), avšak vzhledem k jejím poměrům (je vysokého věku a převážnou část svého života zde bydlí), jakož i s ohledem na skutkové a procesní okolnosti řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uzavřely, že ve vztahu k ní nejsou důvody pro odepření bytové náhrady dány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnily dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v tom, „že právní otázka podmínek aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku stran zamítnutí žaloby o vyklizení nemovitosti byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou reprezentovanou Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009“. Domnívají se, že závěry vyjádřené v citovaném stanovisku dopadají i na projednávanou věc a že jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby (pro tentokrát) pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti zdůrazňují, že žalovaná 2) je v pokročilém důchodovém věku (75 let), v předmětném domě, na který je velmi citově vázána a o nějž pečovala a investovala do něj, žije již 55 let, nemá jinou možnost bydlení, a dále poukazují na okolnosti týkající se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Navrhly, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; rovněž podaly návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce v obsáhlém vyjádření k dovolání (poté, co rekapituluje dosavadní průběh řízení a popisuje okolnosti případu) uvádí, že „dlouhodobé porušování dobrých mravů a zákona je na straně žalovaných 1), 2)“, které chtějí předmětné nemovitosti užívat bezplatně a na nabídky bytů nacházejících se v blízkosti předmětného domu nereagují. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalované dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelky spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, „že právní otázka podmínek aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku stran zamítnutí žaloby o vyklizení nemovitosti byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou reprezentovanou Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009“.
Dovolací soud již ve svém předchozím (zrušujícím) rozhodnutí v této věci (vydaném již po přijetí /dovolatelkami citovaného/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), poukázal na rozsudek ze dne 28. 5. 1992, sp.zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod číslem R 35/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém zaujal právní názor, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (srov. §853 obč.zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizovaný byt (srov. §712 obč.zák.). Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněné pod číslem 61/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 151/2003, ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 693/2003, a ze dne 29. 5. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1970/2006) a lze jej vztáhnout i na projednávanou věc. Zároveň uzavřel, že vyplývá-li v dané věci nárok žalovaných na bytovou náhradu z analogického použití ustanovení §712 obč.zák., nepřichází v úvahu postup podle §3 odst. 1 obč.zák., tj. omezení vlastnického práva stávajícího vlastníka (žalobce) tím, že povinnost k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. však přichází v úvahu v rámci posouzení otázky, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované tímto ustanovením (viz též citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tak tomu však v projednávané věci není.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud (soud prvního stupně) vázal s ohledem na okolnosti případu vyklizení žalované 2) na zajištění náhradního bytu a žalované 1) – vzhledem k tomu, že její bytová potřeba je již uspokojena jinak – bytovou náhradu odepřel, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 560,- Kč představující 20% DPH.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu