ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4039.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 4039/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně E. W. , zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem Český Krumlov, Za Tiskárnou 327, proti žalovanému J. Z., zastoupenému JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 336/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2011, č. j. 19 Co 1094/2011-202, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.560,- Kč k rukám Mgr. Jana Aulického, advokáta se sídlem Český Krumlov, Za Tiskárnou 327, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č.j. 9 C 336/2009-150, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu č. 4, o dispozičním řešení 2+1, nacházejícího se v I. poschodí domu č.p. 75 v části obce V. v Českém Krumlově, stojícího na pozemku st.p.č. 167, vše v k.ú. a obci Č. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) ze dne 5. 10. 2009, daná žalobkyni Ing. O. Z., je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem 31. 5. 2011, č.j. 19 Co 1094/2011-202, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že určil, že výpověď z nájmu předmětného bytu ze dne 5. 10. 2009, daná žalobkyni Ing. O. Z., je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i o povinnosti žalovaného zaplatit státu na soudním poplatku 1.500,- Kč.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že Ing. O. Z. (právní předchůdkyně žalovaného) dala (jako pronajímatelka) žalobkyni (nájemkyni bytu) dopisem ze dne 5. 10. 2009 výpověď z nájmu bytu (dále též jen „Výpověď“), jež jí byla doručena dne 17. 10. 2009, a to z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), neboť nesplnila svou povinnost vyplývající z ustanovení §689 odst. 2 obč.zák., tj. že ve lhůtě jednoho měsíce neohlásila změny počtu osob bydlících v bytě, neboť z jejího dopisu ze dne 10. 9. 2009 vyplynulo, že dodatečně přihlašuje N. W., a D. Š., že Výpověď obsahuje poučení o výpovědní lhůtě, jakož i o možnosti podat žalobu na její neplatnost, že nezletilá N. Z. W. (dále též nezletilá N.“) bydlí v předmětném bytě se žalobkyní od roku 2005 a nezletilý D. Š. (dále též nezletilý D.“) od dubna 2009, že žalobkyně je starobní důchodkyní a že s ohledem na vůj nepříznivý zdravotní stav (obtížně chodí pro bolesti kolen a kyčlí, trpí závratěmi a ztrátou novodobé paměti při ateroskleroze, má těžkou poruchu vidění na pravé oko po cévní příhodě) pobírá příspěvek na péči, neboť je odkázána na pomoc příbuzných, pokud jde o větší nákupy, koupání, úklid domácnosti apod.
Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, neboť žalobkyně nesplnila svou povinnost oznámit změny v počtu osob v bytě podle 689 odst. 2 a 3 obč.zák. Uvedl, že nezletilá N. sice začala v bytě bydlet ještě před účinností citovaných ustanovení, avšak žalobkyně uvedenou oznamovací povinnost, která jí s okamžikem jejich účinnosti vznikla, nesplnila. Zároveň neshledal Výpověď neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. s odůvodněním, že pouze vysoký věk žalobkyně a její nepříznivý zdravotní stav neplatnost způsobit nemohou.
Naproti tomu odvolací soud dovodil, že výpovědní důvod byl naplněn jen ve vztahu k nezletilému D. Nezletilá N. začala bydlet v bytě ještě před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb., a sankcí upravenou v §689 odst. 2 a 3 obč.zák. lze postihnout pouze jednání, jehož se nájemce dopustil po její účinnosti (jak vyplývá z přechodných ustanovení zákona č. 107/2006 Sb., a z judikatury Nejvyššího soudu – rozsudky ze dne 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, a ze dne 24. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4539/2009). Dále uvedl, že z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu je rozhodné, že ke dni doručení výpovědi nájemce hrubě porušil své povinnosti, přičemž protiprávní jednání již v té době trvat nemusí; tato okolnost však může být významná pro posouzení věci z hlediska dobrých mravů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2010, sp.zn. 26 Cdo 28/2009). Při úvaze o neplatnosti Výpovědi podle §39 obč.zák. pro rozpor s dobrými mravy odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně jako dlouhodobá nájemkyně jinak řádně plnila své povinnosti vyplývající z nájmu, že s ohledem na dobu trvání nemohlo porušení povinnosti stanovené v §689 odst. 2 obč.zák. (tj. včasné neohlášení změny počtu v osob v bytě) pronajímatele výrazně poškodit, že ke dni dání Výpovědi již žalobkyně uvedenou povinnost splnila, že je starobní důchodkyní, pobírá důchod ve výši 11.686,- Kč a s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav a poměry účastníků by ji realizace Výpovědi zatížila zásadním způsobem. Proto dospěl k závěru, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč.zák., a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na určení její neplatnosti vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se blíže nezabýval a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu, že otázku neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, aniž by v tomto směru provedl jakékoliv dokazování s tím, že pokud z provedených důkazů učinil jiná, resp. další skutková zjištění (zejména pokud jde o věk a zdravotní stav žalobkyně), jedná se o vadu řízení, neboť tímto postupem byla porušena zásada přímosti dokazování. Namítá dále, že v rámci předvídatelnosti rozhodnutí měl odvolací soud seznámit účastníky se svým názorem, že „ze spisu plyne důvod pro aplikaci ust. §3 obč.zák.“. Uvádí, že neměl možnost vyjádřit se k jednotlivým závěrům soudu, doplnit skutková tvrzení a navrhnout k nim důkazy (v této souvislosti poukazuje na to, že vyjádření žalobkyně, jehož obsah považoval odvolací soud za prokázaný, mu bylo doručeno teprve při odvolacím jednání). Dále je toho názoru, že v rámci úvahy o rozporu s dobrými mravy nelze přihlížet k tomu, že žalobkyně svou povinnost plynoucí z nájemního poměru dodatečně dobrovolně splnila. Tím by byl anulován význam sankčního ustavení §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. ve spojení s §689 odst. 2 obč.zák., neboť porušení této povinnosti je samo o sobě hrubým porušením povinnosti zakládajícím naplnění výpovědního důvodu. Je přesvědčen, že v daném případě nešlo o nesplnění povinnosti z omluvitelných příčin a o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. proto nelze vůbec uvažovat, a není též rozhodující, „zda a v jakém rozsahu mohl být kdokoli poškozen“. Namítá rovněž, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je letitou nájemkyní, která řádně plní své povinnosti, nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je v přímém rozporu s obsahem spisu. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že žalobkyně dluží za vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu a že rovněž nehodnotil skutečnost, že „byt nebyl užíván pouze k bydlení, ale i k jiným ilegálním činnostem“ (vnuk žalobkyně v bytě páchal závažnou trestnou činnost /pohlavní zneužívání/, za kterou byl pravomocně odsouzen). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, uvedla, že v dané věci bylo správně aplikováno ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., vyvracela námitky dovolatele a navrhla, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel existenci posléze uvedené vady spatřuje v postupu soudu, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně (dospěl k závěru, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč.zák.), aniž by doplnil či zopakoval dokazování, přičemž z důkazů provedených soudem prvního stupně učinil jiná skutková zjištění, zejména ve vztahu k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Zároveň poukazuje na to, že uvedeným postupem byla porušena zásada přímosti dokazování.
Názor dovolatele, že odvolací soud učinil z důkazů provedených soudem prvního stupně (aniž je zopakoval) jiná skutková zjištění, není správný. Je třeba zdůraznit, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 73/2000, dále např. rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod číslem 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud vycházel v tomto směru ze skutkových zjištěních soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, pouze na jejich základě dospěl k jinému právnímu posouzení věci (z hlediska ustanovení §39 obč.zák.), když dovodil, že zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr o neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy. Postupoval tak zcela v souladu s ustanovením §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nelze souhlasit ani s námitkou dovolatele, že odvolací soud jej měl (s ohledem na předvídatelnost rozhodnutí) seznámit se svým názorem, že jsou zde dány důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč.zák. Nejvyšší soud sice již v rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp.zn. 28 Cdo 3256/2006, konstatoval, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým (resp. nepředvídatelným) je však takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp.zn. 28 Cdo 2838/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 4310). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp.zn. 32 Cdo 1019/2009). V projednávané věci se však otázkou neplatnosti Výpovědi pro rozpor s dobrými mravy zabýval již soud prvního stupně, její řešení pak bylo napadeno i odvoláním; dovolatel tak měl dostatek příležitostí se k této otázce vyjádřit, doplnit svá skutková tvrzení a označit důkazy.
Dovolatel uplatňuje výslovně rovněž dovolací důvod podle §243a odst. 3 o.s.ř., jeho námitky však ve skutečnosti míří proti právnímu závěru odvolacího soudu, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, uveřejněný pod R 28/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek ze dne 23. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2561/2008, a ze dne 27. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4093/2008) zaujal názor, který sdílí i v projednávané věci, že podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto právního úkonu z hlediska ustanovení §39 obč.zák.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod R 36/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky z 9. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1679/99, z 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003, z 23. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 20. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1395/2005) ve vztahu k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se podává, že úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Judikatorní závěry, jež byly v tomto ohledu přijaty, se uplatní i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. v rámci posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná podle §711 obč.zák. je v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek ze dne 13. 5. 2010, sp.zn. 26 Cdo 28/2009).
V projednávané věci odvolací soud při posouzení Výpovědi z hlediska jejího souladu s dobrými mravy správně přihlédl jak k okolnostem na straně pronajímatele, tak i na straně nájemkyně, přičemž dovodil, že porušení povinnosti nájemkyní (žalobkyní), která jinak dlouhodobě řádně plní své povinnosti, vyplývající z nájmu bytu, nemohlo (a to i vzhledem k době, po kterou trvalo) pronajímatele výrazně poškodit. Nelze také nevidět, že vzhledem k poměrům účastníků (zejména s ohledem na věk a zdravotní stav žalobkyně) by realizace Výpovědi vedla k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by nájemkyni (žalobkyni) zatížila likvidačním způsobem, zatímco pro pronajímatele (žalovaného) by neznamenala podstatný přínos (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 433/2005). V neposlední řadě lze při posouzení věci z hlediska dobrých mravů zohlednit i okolnost, že ke dni dání Výpovědi již nájemkyně svoji povinnost vyplývající z §689 odst. 2 obč. zák. splnila (srov. již zmíněný rozsudek ze dne 13. 5. 2010, sp.zn. 26 Cdo 28/2009). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč.zák.
Pokud dovolatel poukazoval na to, že žalobkyně řádně neplnila své povinnosti, když dluží za vyúčtování za služby spojené s nájmem bytu, dovolací soud k tomuto tvrzení nemohl s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. přihlédnout. Dovolatel sice tvrdil, že tuto skutečnost namítal již v průběhu řízení, z obsahu spisu se však nic takového nepodává (ve spise je sice založena výzva k zaplacení nedoplatku z vyúčtování /čl. 80/, ten byl však žalobkyní zaplacen /viz doklad - čl. 79/).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 760,- Kč, představující 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu