ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.683.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 683/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 5 , se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1381/4, zastoupené Mgr. Irenou Lazurovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 4, Na dědinách 733/22, proti žalovanému Mgr. Ing. V. M. , bytem P. 5, J. n. 84/9, zastoupenému JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Praha 2, Hálkova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 237/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č.j. 18 Co 120/2011-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č.j. 18 Co 120/2011-74, potvrdil rozsudek ze dne 18. 11. 2010, č.j. 16 C 237/2010-39, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 4 o velikosti 4+1, umístěný v 5. podlaží domu č.p. 84 na adrese P. 5, J. n. 84/9 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že především namítá, že žalobkyně (městská část Praha 5) nemá právní subjektivitu a procesní způsobilost a že není ve věci aktivně legitimována. Uvedené otázky však již byly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. Právní subjektivita a procesní způsobilost městské části Praha 5 vyplývá z příslušné zákonné úpravy, jež nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2511/2006, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, uveřejněný pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a názor, že městské části hl.m. Prahy (nikoliv jeho orgány, např. odbory) hospodaří samostatně se svěřeným majetkem hl.m. Prahy, má oporu v ustálené judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněný pod R 64/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. jeho rozhodnutí ve věcech nájmu bytu - usnesení z 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004, a rozsudek z 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005). Není sporu ani o aktivní legitimaci městské části v řízení o její žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nacházejícího se v domě ve vlastnictví hlavního města Prahy, s nímž městská část hospodaří jako se svěřeným majetkem a neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedený závěr neplatil při řešení otázky aktivní věcné legitimace městské části v žalobě o vyklizení takového bytu. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2368/2002, jakož i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 6 A 95/96, je nepřípadný, neboť v prvém označeném rozhodnutí šlo o posouzení aktivní věcné legitimace příspěvkové organizace obce (jež měla s obcí uzavřenou komisionářskou smlouvu) v řízení o určení neplatnosti nájemní smlouvy a vyklizení bytu, zatímco v posléze uvedeném rozsudku se řešila otázka, zda se může městská část podat správní žalobu.
Dovolatel dále namítá, že nájemní smlouva ze dne 22. 6. 2005 je neplatná. Jeho výtky (že nebyla podepsána starostou městské části, ale pravděpodobně místostarostou a že nebyla schválena radou městské části Praha 5, která rozhodla toliko o prodloužení předcházející nájemní smlouvy) však směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a naplňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., ke kterému (jak je uvedeno již výše) při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze. Uvedené platí i o jeho námitkách směřujících proti chybné interpretaci nájemní smlouvy ze dne 5. 5. 2000 odvolacím soudem, neboť zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 7/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Rovněž námitka, že od dubna 2006 je jediným účastníkem nájemního vztahu s žalobkyní v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jeho (nyní již) bývalou manželkou Ing. S. M., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tudíž ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., jakož i o skutečnost, že žalobkyni (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla jinak právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu