ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2504.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2504/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Ing. J. P. , a b) E. P. , obou zastoupených JUDr. Libuší Täubelovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovaným 1) A. Š. , a 2) Ing. V. Š. , zastoupeným JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 15/341, o zaplacení 357.192,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 115/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č.j. 25 Co 357/2010-130, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.031,- Kč k rukám JUDr. Libuše Täubelové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. března 2010, č.j. 21 C 115/2006-114, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly po žalovaných zaplacení částky 357.192,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 1. 4. 2006 do zaplacení (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a nákladech vzniklých státu (výrok III). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi domu čp. 109 v kat. území M., obec Praha, v němž žalovaní obývali byt IV. kategorie o velikosti 3+1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. června 1994, č.j. 29 Co 218/94-69, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu žalovaných, jimž bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; rozsudek nabyl právní moci dne 25. 10. 1994. O zajištění odpovídající bytové náhrady byli žalovaní vyrozuměni již dopisem žalobkyně a) ze dne 29. 3. 2003 (jenž jim byl doručen dne 25. 9. 2003), v bytě však setrvali až do provedení exekuce jeho vyklizením dne 18. 3. 2008 (nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2006, sp. zn. 33 Nc 7949/2003). I po tuto dobu žalovaní platili žalobkyním tzv. regulované nájemné ve výši 3.117,70 Kč měsíčně, spolu s úhradami za plnění poskytovaná s užívání bytu v částce
872,30 Kč měsíčně. Z posudku znalce vzal soud za prokázané, že obvyklé nájemné za užívání srovnatelného bytu v dané lokalitě v době od 1. 4. 2004 do 31. 3. 2006 činilo 19.000,- Kč měsíčně.
Požadavek žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení – poskytnutí peněžité náhrady za užívání bytu žalovanými po uvedenou dobu ve výši rozdílu mezi jimi placeným (regulovaným) nájemným a žalobkyněmi žádanou částkou 18.000,- Kč měsíčně, tj. celkem 357.192,- Kč – neshledal soud prvního stupně opodstatněným. Dospěl k závěru, že po zajištění bytové náhrady žalovaní byt užívali bez právního důvodu, „nikoliv však protiprávně“. Dovodil přitom, že v takovém případě má „pronajímatel“ právo na „nájemné“ placené v původní výši, jež mohl jednostranně zvýšit až podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; to však v posuzovaném případě žalobkyně neučinily. Proto žalovaným, kteří nájemné v původní výši řádně platili, bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyň nevzniklo.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2010, č. j. 25 Co 357/2010-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním, oprávněným společně a nerozdílně, částku 357.192,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 13. 7. 2006 do 7. 12. 2010 ve výši 9% z uvedené částky, tj. 141.712,25 Kč, a od 8. 12. 2010 do zaplacení pak ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaných; pouze co do úroků z prodlení za dobu od 1. 4. 2006 do 12. 7. 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vše výrokem I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok III).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním posouzení věci. Uzavřel, že po té, co žalobkyně zajistily žalovaným náhradní byt a uplynula tak lhůta k vyklizení bytu, tj. od 10. 10. 2003, žalovaní pozbyli tzv. právo bydlení (§712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a byt užívali bez právního důvodu. V takovém případě – pokračoval odvolací soud – žalovaným vzniklo na úkor žalobkyň bezdůvodné obohacení, které jsou povinni vydat (§451 obč. zák.). Jeho výše (výše peněžité náhrady) podle závěru odvolacího soudu odpovídá ceně nájmu srovnatelného bytu v daném místě a čase, jak byla zjištěna posudkem znalce a koresponduje i nájemnému, které žalobkyním ve stejné době platil jiný nájemce obývající v jejich domě srovnatelný byt. Jelikož žalovaní v rozhodné době užívali byt bez právního důvodu, zákon č. 107/2006 Sb. na poměry účastníků nelze použít. Výše prospěchu žalovaných za užívání bytu v době od 1. 4. 2004 do 31. 3. 2006 tak činí žalobkyněmi žádaných 357.192,- Kč (24 x 14.883,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn a žalobě bylo vyhověno – podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů mají za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu spisových značek 30 Cdo 1207/2007 a „29 Cdo 696/99“, namítají, že při určení výše bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady, jež se má žalobkyním dostat) odvolací soud nepřihlédl ke konkrétním podmínkám, za nichž žalovaní byt v domě užívali. Mají za to, že za obvyklé nájemné, stanovené posudkem znalce, nelze byt pronajmout a proto obýváním bytu nemohli žalobkyním způsobit majetkovou újmu, zvlášť pokud jim platili alespoň dosavadní nájemné. Tvrdí, že dům nebyl způsobilý k bydlení, vyžadoval si rozsáhlé opravy a i podle vyjádření žalobkyň z března roku 2009 již nebyl nikým dalším obýván; uvedený závěr – podle názoru žalovaných – je podporován i zjištěním znalce Ing. Oldřicha Jůzy, jenž v posudku uvádí, že v době jeho vypracování, tj. 18. listopadu 2009, byl dům již „ve fázi celkové stavební obnovy“. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně, shrnujíce dosavadní průběh řízení, pokládají rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Ačkoliv v dovolání žalovaní odkazují též na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., žádné vady řízení v něm konkrétně neoznačují. Jelikož se vady uvedené v §242 odst. 3 o. s. ř. – k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti – nepodávají ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud dále tím, zda je dán další z žalovanými uplatněných dovolacích důvodů, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) v otázkách označených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně vybranou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle §712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně §700 až §702 odst. 1.
Z cit. ustanovení §712a obč. zák. vyplývá, že tzv. právo na bydlení trvá, dokud neuplynula lhůta k vyklizení bytu, tedy v zásadě do doby, dokud není zajištěna odpovídající bytová náhrada nebo přístřeší. Po tuto dobu je osoba v bytě bydlící povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, publikovaný pod č. C 1503 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H. Beck, 2003). Po zajištění odpovídající bytové náhrady a uplynutí lhůty k vyklizení se však další užívání bytu stává neoprávněným; od tohoto okamžiku se vztah účastníků již neřídí ustanovením §712a obč. zák. Užíváním bytu bez právního důvodu pak vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§451 odst. 1 obč. zák.). Jelikož takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením získaného prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy, tedy nikoliv tzv. regulované nájemné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod č. C 2705 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 7. září 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, uveřejněný pod č. 172/2005 Sbírky nálezů a usnesení).
Uzavřel-li tudíž odvolací soud, že po zajištění bytové náhrady a uplynutí lhůty k vyklizení ztratili žalovaní právní důvod k užívání bytu (právo bydlení) a že jsou povinni vydat žalobci bezdůvodného obohacení, jehož výše koresponduje hladině obvyklého nájemného za užívání srovnatelného bytu v daném místě a čase, není jeho právní posouzení nesprávné.
Námitky dovolatelů směřující proti závěru odvolacího soudu o určení hladiny obvyklého nájemného (určení částky vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu), jsou námitkami proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti právnímu posouzení věci; dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přitom žalovaní neuplatňují. I tyto závěry však mají oporu v provedeném dokazování, při němž odvolací soud vycházel zejména z posudku znalce, jenž byl při jeho vypracování informován o všech rozhodujících skutečnostech týkajících se stavu posuzované nemovitosti. Zjištění znalce je v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy – zprávami realitních kanceláří i nájemní smlouvou, z níž bylo zjištěno, že za srovnatelné nájemné byl v rozhodné době pronajímán další z bytů v domě se nacházejících jinému nájemci. Poukazují-li dovolatelé na tvrzení žalobkyň a vyjádření znalce o stavu domu v roce 2009, přehlížejí, že předmětem řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu v letech 2004 až 2006, tedy za dobu před započetím rekonstrukčních prací, kdy byl byt prokazatelně způsobilý k řádnému užívání. Tomu ostatně nasvědčuje i chování žalovaných, kteří v bytě setrvávali až do okamžiku jeho vyklizení (do března r. 2008), ač jim již v roce 2003 byla zajištěna odpovídající bytová náhrada (jak posléze uzavřel i exekuční soud, nařizující exekuci vyklizením bytu).
Odkaz žalovaných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1207/2007 a „29 Cdo 696/99“ je za daných skutkových okolností nepřípadný. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, vychází z téhož právního názoru, že osoba užívající nemovitost je povinna vydat vlastníku bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného; „obohacení“ žalované osoby v případě jím řešeném však dosahovalo nulové hodnoty již proto, že okupovanou nemovitost (ubytovnu) nebylo možnou pronajmout. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, je pak vybudován za skutkovém základu zcela odlišném, kdy je předmětem řízení určení výše prospěchu, který vznikl obohacenému bezesmluvním provedením stavebních prací (výstavbou studny). Z tohoto vyplývá, že právní posouzením věci odvolacím soudem v případě nyní řešeném nijak nekoliduje ani se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v žalovanými zmiňovaných rozhodnutích.
Z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení ani zčásti úspěšní a kdy k nákladům ve věci plně úspěšných žalobců patří odměna advokáta stanovená z peněžité částky 357.192,- Kč paušální sazbou ve výši 44.450,- Kč (§3 odst. 1 bod 5. a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 22.225,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky) a při zastoupení dvou účastníků posléze zvýšená o 30% (§19a vyhlášky) na výsledných 28.892,50 Kč, dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 5.838,50 Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 35.031,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu