ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.981.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 981/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. F. , Louny, zastoupeného JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 52.714,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 489/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. 23 Co 376/2010-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. 23 Co 376/2010-119, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 17. února 2010, č. j. 13 C 489/2008-73, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 17. února 2010, č.j. 13 C 489/2008-73, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhá vůči žalované zaplacení částky 52.714,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.j. 23 Co 376/2010-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že usnesením Police ČR, Okresního ředitelství – služby kriminální policie a vyšetřování Beroun, ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. ČTS: ORBE-247/OOK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestné činy krádeže, podílnictví a podvodu. Usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nenapadl stížností, pouze požádal policejní orgán o prodloužení lhůty k jejímu podání s odůvodněním, že jeho obhájce je na dovolené. Pro daný skutek později státní zástupce podal obžalobu, o níž rozhodl Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 10 T 1/2003, tak, že se žalobce obžaloby zprošťuje; odvolání státního zástupce podané proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 11 To 340/2006. V trestním řízení si žalobce zvolil obhájce, jemuž za obhajobu zaplatil celkem 60.000,- Kč. Dopisem ze dne 16. 5. 2007 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby, jehož žádosti ovšem ministerstvo nevyhovělo.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Kvalifikoval jej jako nárok na náhradu škody způsobné zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, tedy jako nárok z nezákonného rozhodnutí (§7 odst. 1, §8 odst. 1 cit. zákona), jímž je usnesení o zahájení trestního stíhání. Opíraje se o závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, dospěl i v tomto případě k závěru, že žalobci právo na náhradu škody nepříslušní, jelikož proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost; dodal, že nejde o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků výjimečně upustit (§8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zastává názor, že podání opravného prostředku proti rozhodnutí (coby podmínka uplatnitelnosti nároku na náhradu škody podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) nemůže být po poškozeném vyžadováno v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy je rozhodující výsledek trestního stíhání, nikoliv zákonnost jeho zahájení. Lpění soudu na podání stížnosti coby podmínce vzniku nároku na odškodnění, v situaci, kdy pro daný skutek státní zástupce později podal obžalobu, pokládá žalobce za přepjatý formalismus. Poukazuje též na důvody, pro které stížnost nepodal a požádal policejní orgán o prodloužení lhůty k jejímu podání. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá dovolání za nepřípustné a navrhla, aby je dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody pode §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání Nejvyšší soud shledává přípustným pro řešení otázky vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním v případě, že obviněný (poškozený) nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, shledávaje, že vyřešení této otázky odvolacím soudem se odchyluje od aktuální judikatury Nejvyššího soudu (reflektující zde judikaturu Ústavního soudu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se zde správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění; uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, a ten kdo byl obžaloby zproštěn (nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno) jen proto, že není za spáchaný trestný čin odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 24, C 1813; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/2005).
Principiální (zásadní) trvání na využití stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, coby podmínce vzniku nároku na odškodnění podle §8 odst. 2 (nyní odst. 3) zákona č. 82/1998 Sb., považuje Ústavní soud (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3193/10, IV. ÚS 3719/10, I. ÚS 1066/11, II. ÚS 5/11, II. ÚS 1681/10, II. ÚS 662/10 a III. ÚS 732/11) za přepjatý formalismus tehdy, jestliže státním zástupcem, který má povinnost na zákonnost přípravného řízení dohlížet z úřední povinnosti [§174 odst. 2 písm. e) trestního řádu], byla podána obžaloba, čímž dal státní zástupce najevo své přesvědčení o důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání (což předpoklady úspěchu stížnosti minimalizuje). Uvedený právní názor ve své aktuální rozhodovací praxi reflektuje i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 10. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4657/2010, usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4822/2010, nebo rozsudek ze dne 13. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 2239/2010).
Názor, že obviněnému, jenž byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, lze náhradu škody (zásadně) přiznat jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, Ústavní soud kvalifikoval jako ústavně nekonformní i v plenárním nálezu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (jímž zrušil rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, na tomto názoru spočívající); v tomto nálezu se přihlásil ke své dosavadní (senátní) judikatuře a zopakoval, že „pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby účastník řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení; účastník není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní“.
Je evidentní, že prezentované názory se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud dochází k závěru, že žalobci (poškozenému) právo na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním nepřísluší pouze proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost. Takový závěr – jak výše uvedeno – neobstojí.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.); protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu