ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1210.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1210/2012 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. října 2012 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 67 To 43/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 94/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 3 T 94/2011, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 23. 3. 2011 v době mezi 15.00 hod. až 15.30 hod. v P., K., v Obchodním centru Š., v prodejně Rock Point, ze stojanu s vystaveným zbožím odcizil 1 ks pánských turistických kalhot značky Mountain Hardwear – Iguille Ice v ceně 5.390,- Kč a 1 ks dámských kalhot značky Mountain Hardwear Xenon Lady v ceně 2.990,- Kč, tyto v převlékací kabince vložil do igelitové tašky zevnitř opatřenou hliníkovou fólií a bez zaplacení zboží prodejnu opustil, čímž firmě Rock Point, a. s., se sídlem P., způsobil škodu ve výši 8.380,- Kč, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 51 T 137/2008, ze dne 17. 12. 2009, který nabyl právní moci dne 17. 12. 2009, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou“. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 67 To 43/2012, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení rozhodl nově tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nespáchal. Soudy se podle něj dopustily zásadního pochybení při hodnocení důkazů, zejména výpovědí jednotlivých ve věci slyšených svědků a obrazových záznamů z bezpečnostních kamer, nesprávně zjistily skutkový stav věci a v důsledku toho pak dospěly i ke zcela chybným závěrům právním. Dovolatel soudům zároveň vytkl, že nijak nezohlednily skutečnost, že od počátku trestního řízení nekladl odpor, účastnil se všech vyšetřovacích úkonů a aktivně, nejen prostřednictvím obhájce, sám předkládal důkazy a uváděl tvrzení pro svoji obhajobu s cílem prokázat svou nevinu. V další části dovolání provedl vlastní rozbor obsahu výpovědí svědků P. Š. a Š. P. - prodavačů z prodejny RockPoint, které podle jeho názoru potvrzují, že o dění v prodejně v inkriminovanou dobu neměli dostatečný přehled a nemohli ho tak z trestné činnosti bez pochybností usvědčovat. V případě svědků M. K. a L. S. bylo nutno vzít v úvahu, že byli pouze nepřímými účastníky události a v době, kdy měly být v kabince v prodejně INTERSPORT zanechány odcizené kalhoty, se zabývali úplně jinou činností na jiném místě prodejny. Oba byli navíc s celou událostí seznámeni až zprostředkovaně svědkem Š. Za těchto okolností proto nelze vyloučit ani jistou míru jejich ovlivnění (byť neúmyslného) právě prostřednictvím tohoto svědka. Za nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel i skutečnost, že se patřičně nevypořádal s námitkou obhajoby, podle níž je na obrazových záznamech z bezpečnostních kamer jasně viditelné, že v prodejně RockPoint byly v inkriminované době i jiné osoby. V souvislosti s rozpornými výpověďmi svědků Š. a P., kdy oba neměli dostatečný přehled o dění v prodejně, tak ovšem učinit měl.
Své dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že z provedených důkazů skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bez pochybností nevyplývá. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil k dalšímu řízení, nebo aby po zrušení napadeného rozsudku podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 8. 2012. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 5. 9. 2012 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a použitou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o vlastní sutkovou verzi, tedy primárně o tvrzení, že se projednávané trestné činnosti nedopustil, a v návaznosti na tom na výhradách vůči hodnocení ve věci provedených důkazů. Soudům obou stupňů vytkl, že při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely ze skutkových zjištění založených na pochybnosti vzbuzujících výpovědích svědků a na nesprávném vyhodnocení kamerových záznamů, z nichž mělo být jednoznačně patrné, že v inkriminované době bylo v prodejně RockPoint více osob a krádeže kalhot se mohla dopustit kterákoli z nich. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj závěr o jeho vině přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku nedovolovaly.
Z uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud respektuje judikaturu Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), že důvody dovolání, zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou v dovolacím řízení někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces tehdy, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán pouze v případech, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, příp. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se již soud prvního stupně ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se v podstatě obdobnými námitkami, jaké obviněný učinil předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a dostatečně vysvětlil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci nedůsledně a povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je podle §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného M. H. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler