ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1235.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1235/2012 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2012 o dovolání podaném obviněným Z. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 5. 2012, č. j. 13 To 205/2012-310, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 89/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 2. 2012, č. j. 1 T 89/2011-278, byl obviněný Z. Z. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 24. 12. 2010 v době kolem 18:30 hodin na ulici M. Z. v P. v době slovního a fyzického napadení mezi poškozenými P. K., a synem obžalovaného Z. Z., zezadu přistoupil k poškozenému P. K. a udeřil jej přesně nezjištěným způsobem do oblasti zadního podkolení levé dolní končetiny a tímto jednáním způsobil poškozenému pohmoždění levé dolní končetiny v místě levé zákolenní jamky a přilehlé zadní strany levého bérce s následným hematomem – otokem stehna a bérce, který vedl k rozvoji flebility a tromboflebility dolní levé končetiny (hluboké žilní lýtkové trombózy), kdy jen včasnou odbornou lékařskou péčí nedošlo k bezprostřednímu ohrožení na životě poškozeného plicní embolií, když zranění poškozeného ho omezovalo na běžném způsobu života spočívajícího v imobilizaci levé dolní končetiny a v důsledku uvedeného zranění trvala pracovní neschopnost poškozeného v období od 24. 12. 2010 do 17. 4. 2011“. Za to byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému zároveň uložil povinnost nahradit poškozenému P. K., trvale bytem F., P., způsobenou škodu ve výši 24.052,- Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem krajské pobočky pro P. k. v P., K. způsobenou škodu ve výši 20.517,- Kč. Poškozeného P. K. pak podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 5. 2012, č. j. 13 To 205/2012-310, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 5. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. Z. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, jež se opírá o závěr, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů zcela správně oproti podané obžalobě upravil nejen popis skutkového děje, ale též použitou právní kvalifikaci, což podle odvolacího soudu měl ve svém rozsudku náležitě rozebrat a vysvětlit. Dovolatel i nadále setrvává na své obhajobě, že v inkriminovanou dobu pouze bránil svého syna Z. Z. před útokem poškozeného. Má za to, že ve věci provedené důkazy nebyly hodnoceny dostatečně objektivně. Soudu prvního stupně vytkl, že jeho výpovědi, jakož i výpovědím jeho syna a manželky, nevěnoval takovou pozornost, jak tomu naopak bylo u „svědků protistrany“, tj. poškozeného. Právě ten podle dovolatele ve skutečnosti vyvolal celý incident. Dovolatel přitom pouze odvracel jeho útok vůči synovi, kterého držel na kapotě auta a dusil jej. Že se tento útok důvodně jevil jako závažný a hrozivý, vyplývá podle dovolatele mimo jiné i z toho, že na Štědrý večer vyběhl synovi na pomoc oděn toliko ve spodním prádle. Je přesvědčen, že kdyby okamžitě nezasáhl, mohl jeho syn i zemřít, neboť od narození trpí vážnými astmatickými dýchacími potížemi. Dovolatel nemohl útočníka od syna odtrhnout za použití rukou, protože se nacházel po operaci šlach. Proto ho kopl, ovšem předtím ho několikrát vyzval, aby syna pustil. Poškozený se však choval jako nepříčetný a na jeho výzvy vůbec nereagoval. K pochybením pak podle dovolatele došlo již v přípravném řízení na Policii ČR v P., která zanedbala svoji povinnost tím, že u P. K. neprovedla test na přítomnost omamných látek v těle, neboť jeho jednání bylo skutečně nepřiměřené vzniklé situaci. Soud vůbec nevzal v úvahu ani to, že P. K. vyvolal celý incident úmyslně, když neměl k útoku důvod, neboť syn se mu chtěl za postříkání oděvu omluvit a nahradit škodu za jeho vyčištění.
Z výše uvedených důvodů považuje obviněný své dovolání za plně opodstatněné, neboť podle jeho názoru soud nepostupoval v rámci právní kvalifikace skutku správně. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině nenaplňují zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a proto mělo být rozhodnuto zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř. s tím, že se nejedná o trestný čin. Protože napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 13 To 205/2012-310, ze dne 31. 5. 2012 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil toto rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal z důvodů finanční a sociální tísně o odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, č. j. 1 T 89/2011-278, ze dne 6. 2. 2012.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci (doručeno dne 6. 8. 2012). Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Z. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítl žádný relevantní rozpor mezi obsahem zjištěného skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek primárně opřel o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil, resp. že jednal za okolností vylučujících protiprávnost (trestnost) činu. Soudům obou stupňů pak primárně vytkl, že závěr o jeho vině založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Jinými slovy, v dovolatelův neprospěch měla být především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, tedy z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž jednal odvraceje útok poškozeného na svého syna, pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel jednal za podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, resp. v krajní nouzi, jak opakovaně zdůrazňovala obhajoba. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně a přesvědčivě vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobě, resp. též svědeckým výpovědím jeho syna a manželky neuvěřil (viz zejména str. 5/6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě vyložil, proč ani on neměl pochybnosti o jeho vině a z jakých důvodů námitkám obhajoby nepřisvědčil (viz str. 23 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a neobjektivně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného Z. Z. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podřadit nelze, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. V nyní projednávané trestní věci však předsedkyně senátu Okresního soudu v Pardubicích takový návrh nepodala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler