ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1262.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1262/2012 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. října 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2012, č. j. 6 To 17/2012-409, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2012, č. j. 49 T 2/2012-358, byl obviněný J. Š. uznán vinným pokusem podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2012 /dále jen „tr. zákoník“/) k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „nejprve dne 5. 8. 2011 v době kolem 16.15 hod. po svém návratu z restaurace k místu svého bydliště na ul. J. F. v R.–E., ve stavu středně těžké opilosti močil v prostoru mezi bytovými domy, a když byl na nevhodnost svého počínání upozorněn procházejícím poškozeným R. B., jemu i jeho družce začal vulgárně nadávat, přičemž současně máchal rukama proti R. B. a ten konflikt uklidnil tím, že obžalovaného uchopil za ruce, podržel je a pak odešel na svou zahradu, zatímco obžalovaný na něj pokřikoval, že si na něj počká a rovněž z místa odešel, načež kolem 16.30 hod., když poškozený R. B. odnášel plevel ze zahrady v plastovém kbelíku do blízké popelnice a procházel kolem obžalovaného, opřeného o zábradlí přiléhající k domu, ten se slovy „já tě zabiju“ v úmyslu jej usmrtit zvedl svou pravou ruku, ve které držel nadhmatem lovecký nůž zn. MIKOV o celkové délce 21,4 cm, délce čepele 10,5 cm a největší šířce čepele 2,5 cm, a v okamžiku, kdy se na základě jeho výhrůžky k němu poškozený R. B. pootočil, jej s horním nápřahem nejméně střední intenzitou síly bodl do oblasti levého ramene, ihned nůž z jeho těla vytáhl a za neustálých pohrůžek zabitím opakovaně, nejméně 5x se jej nožem stejným způsobem snažil zasáhnout do horní části těla, avšak R. B., který před ním ustupoval vzad, se za pomoci kbelíku podařilo jeho útok odvrátit tak, že mu nůž prolétl kolem hlavy vlevo, při dalším výpadu obžalovaného poškozený zakopl a upadl nazad na zem, přitom však stačil zachytit ozbrojenou ruku obžalovaného a strhnout jej s sebou na zem, když v dalším útoku obžalovanému J. Š. zabránily další osoby, přičemž svým jednáním obžalovaný J. Š. způsobil poškozenému R. B. jednu bodnořeznou ránu tvaru písmene T s délkou ramen 3 cm a 2,5 cm na hrudníku vlevo v blízkosti podpaží na přední podpažní řase cca 9 cm pod úrovní ramene, která přecházela v bodnořezný kanál dlouhý 9 cm směřující shora dolů a vnitřně ke střední čáře hrudníku, jenž pronikal kůží do podkoží a protínal svalovinu hrudní stěny včetně fascie (krycí blány) mezižeberních svalů, přičemž v důsledku utrpěného zranění byl R. B. hospitalizován ve Sdruženém zdravotnickém zařízení v K. do 7. 8. 2011 a dále byl omezen v běžném způsobu života po dobu 2 až 3 týdnů, kdy jen díky sebeobraně, zásahu druhých osob a shodou okolností při útoku neutrpěl závažnější, život ohrožující poranění v podobě např. bodného poranění hrudní stěny, doprovázené protětím mezižeberních cév, bodného poranění plic, srdce či velkých nitrohrudních cév s následným krvácením do dutiny hrudní a rozvojem krvácivého šoku či vzniku pneumotoraxu“. Za to byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen „trest propadnutí věci“, a to jednoho kusu loveckého nože zn. MIKOV o celkové délce 21,4 cm, délce čepele 10,5 cm a největší šířce čepele 2,5 cm „zavíracího nože“, uloženého jako příloha spisu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost „zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem O.-V., J., náhradu škody ve výši 14.383,- Kč“.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch obviněného do výroků o vině, trestu i náhradě škody odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Z jeho podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 6 To 17/2012-409, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody uložil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to jednoho kusu loveckého nože zn. MIKOV o celkové délce 21,4 cm, délce čepele 10,5 cm a největší šířce čepele 2,5 cm, uloženého jako příloha spisu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 5. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním obviněný J. Š., který uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) konstatoval, že soud prvního stupně správně posoudil jeho jednání a dospěl k závěru, že bylo vedeno úmyslem způsobit smrt, nikoli však s rozmyslem. Dovolatelovo jednání bylo podle soudu neseno afektivní připraveností k činu s ohledem na dlouhodobé sousedské spory s poškozeným a jeho družkou, podpořenou požitým alkoholem. Přitom nebylo možno dovodit, že by předem vážil důsledky svého činu, když bezprostřední pohnutkou jeho jednání byla reakce na napomínání poškozeným. Soud správně uvážil, že mezi obviněným a poškozeným dlouhodobě panovaly napjaté vztahy. V této souvislosti dovolatel připomněl, že ho poškozený opakovaně urážel, zesměšňoval a dával mu najevo svoji fyzickou převahu. Dále namítl, že popis skutku není přesný, když výpovědi poškozeného a jeho družky p. L. vykazovaly nedostatky, na které byli u výslechu upozorněni. Dovolatel dále vyslovil přesvědčení, že mu po subjektivní stránce nebyl jednoznačně prokázán úmysl usmrtit jiného, protože svůj útok směřoval na rameno poškozeného R. B., kde se nenachází žádný životně důležitý orgán. Je toho názoru, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví. Věc měla být posuzována i se zřetelem na skutečnost, že bydlí v domě, do nějž se poškozený nastěhoval před sedmi lety a ihned ho napadal výsměchem. Přitom s ostatními obyvateli domu dovolatel nikdy žádné spory neměl. Rovněž tato skutečnost podle něho svědčí o tom, že ho nelze obviňovat z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy.
Na základě výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby dovolací soud celou věc posoudil, zhodnotil veškeré důkazy a na základě toho napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a nově rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zdůrazněním, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Pokud tedy dovolatel namítal
nepřesnost popisu skutku s odkazem na nedostatky ve svědeckých výpovědích, jeho námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Pod něj lze podřadit námitky stran absence subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy. V této souvislosti ovšem státní zástupce poukázal na vnitřní rozpornost dovolání, v jehož úvodu obviněný výslovně označil za správný závěr soudu prvního stupně, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem způsobit smrt poškozenému.
V další části vyjádření pak státní zástupce rozvedl teoretická východiska pro posouzení existence úmyslu pachatele směřujícího k usmrcení jiného. Zrekapituloval skutková zjištění učiněná soudy v posuzované věci a z nich dovodil, že již první útok obviněného nožem o délce čepele 10,5 cm směřoval proti hrudníku poškozeného, tj. proti takovému místu na těle, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Obviněný navíc vykonal ještě nejméně pět dalších útoků nožem směřujících proti horní části těla poškozeného a tělo nezasáhl jen v důsledku aktivní obrany poškozeného. Takové jeho počínání, navíc v kontextu s opakovaně pronášenými výhrůžkami usmrcením poškozeného, dostatečně odůvodňují závěr, že jednal v úmyslu jej usmrtit. Pronášené výhrůžky bylo v daném případě nutno považovat nikoli za projev nějakého demonstrativního chování, ale za projev vážně - byť v afektu - pojatého úmyslu usmrtit poškozeného. Za bezpředmětný považuje státní zástupce poukaz dovolatele na zjištění soudů, že jednal v afektu, neboť byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, který právě postihuje jednání směřující k usmrcení jiného v náhlém hnutí mysli. Z hlediska subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy nemůže obstát ani námitka obviněného, že s dalšími občany z místa bydliště neměl konflikty, kterou navíc fakticky připouští, že mezi ním a poškozeným delší dobu existovalo osobní nepřátelství, což spíše podporuje než zpochybňuje závěr o existenci vražedného úmyslu na jeho straně.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění rozhodnutí obou soudů vykazuje všechny znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky obviněného, které bylo možno podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak považuje za „zjevně nedůvodné“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhované rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že argumentace obviněného, která vychází jednak z prosazování jeho vlastní skutkové verze, podle níž útok směřoval na rameno poškozeného, kde se nenachází žádný životně důležitý orgán, když v této souvislosti namítl nedostatky ve výpovědích poškozeného a jeho družky A. L., dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Dovolatel svou námitku absence subjektivní stránky v jeho jednání (zde úmyslu usmrtit poškozeného) ve skutečnosti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) skutkových závěrů, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely.
Nejvyšší soud přitom respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), ve které se opakovaně poukazuje na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však Nejvyšší soud neshledal, že by soud prvního stupně zjišťoval skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jím provedené hodnocení důkazů, včetně výpovědí poškozeného a jeho družky, bylo zcela neobjektivní a v tomto smyslu toliko projevem nepřípustné libovůle. Rozporům, které výpovědi jednotlivých svědků vykazovaly, věnoval patřičnou pozornost a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k průběhu a způsobu útoku obviněného a vzniku zranění poškozeného za prokázané. Jinými slovy, proč dospěl k závěru, že obviněný na poškozeného zaútočil tak, jak poškozený popsal v přípravném řízení a ve své první výpovědi před soudem (viz str. 20/21 rozsudku). Z takto zjištěného skutkového stavu, od nějž dovolatel při své argumentaci zcela odhlíží , pak mimo jiné vyplývá, že neútočil nožem proti ramenu poškozeného, nýbrž proti jeho hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány jako srdce nebo plíce, a to nejméně střední intenzitou a opakovaně (po prvotním zásahu ramene ještě 5x). Jen díky své aktivní obraně a následnému zásahu dalších osob neutrpěl poškozený jinak reálně hrozící fatální (smrtelná) poranění (viz výrok a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že obviněný (dovolatel) vykonal vše, co mohl učinit k zamýšlenému následku, tj. usmrcení poškozeného, jehož nedocílil jen díky okolnostem na jeho vůli nezávislým. Namítaná skutečnost, že neměl s ostatními obyvateli domu žádné konflikty, je pak z hlediska subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy naprosto irelevantní.
Odvolací soud pak plně akceptoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a odvolávajícímu se státnímu zástupci - pokud jde o výrok o vině - nepřisvědčil v názoru, že by jednání obviněného (dovolatele) vykazovalo takovou míru racionality a rozumové úvahy, aby je bylo možno posuzovat jako pokus vraždy s rozmyslem (§21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku). Pochybení shledal toliko v použití moderačního ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku a ve výroku o trestu propadnutí věci. Tyto vady pak z podnětu odvolání státního zástupce napravil, když napadený rozsudek zrušil jenom ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl. Proti výroku o trestu však obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler