ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1281.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1281/2012 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. října 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 8 To 48/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 10/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2011, č. j. 56 T 10/2009-512, byl obviněný T. H. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. na skutkovém základě, že „v Č. L. dne 3. 10. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 06.00 hodin v prostoru bývalého autobusového nádraží na sídlišti L. u spojky se silnicí u obchodního střediska Hypernova strčil do poškozeného R. F., oběma dlaněmi do oblasti prsou velkou silou tak, až poškozený spadl na zem na záda, kde zůstal ležet v bezvědomí, a obžalovaný mu poté z bundy odcizil mobilní telefon zn. Nokia N 70 v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, peněženku v hodnotě 250,- Kč a finanční částku ve výši 14.000,- Kč, vzápětí nato z místa utekl a poškozený v důsledku toho utrpěl tržnězhmožděnou ránu délky 7 cm na hranici temenní a týlní krajiny vpravo vzadu, vpáčenou zlomeninu kosti lební klenby v místě tržnězhmožděné rány s centrálním úlomkem velikosti 3 cm s vpáčením dovnitř do hloubky 7 mm, drobný krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenou v místě zlomeniny, krvácení pod měkké mozkové pleny, povrchní zhmoždění mozkové tkáně na protilehlé straně mozku s přechodným lehkým ochrnutím levostranných končetin a otřes mozku s bezvědomím s dobou léčení nejméně 4 týdnů“. Za to byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit VZP ČR, Krajské pobočce pro L. kraj, Územní pracoviště Č. L., U., Č. L., škodu ve výši 40.866,- Kč.
O odvoláních obviněného, který je podal pouze do výroku o způsobu výkonu uloženého trestu, a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „státní zástupkyně“), jež se odvolala v neprospěch obviněného do výroků o vině i trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 8 To 48/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil. Poté ve věci sám nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 3. 10. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 06.00 hodin v Č. L. v prostoru bývalého autobusového nádraží na sídlišti L. u spojky se silnicí u obchodního střediska Hypernova využil silné opilosti poškozeného R. F., s nímž se předtím téhož dne krátce před 02.00 hod. náhodně seznámil, navštívil s ním noční bary, kde požívali alkoholické nápoje, kdy útratu platil poškozený, o němž tedy věděl, že má u sebe vyšší finanční částku; proto jej po rozloučení u restaurace Café bar následoval ulicí M., a když jej na shora uvedeném místě dostihl, strčil ho velkou silou oběma dlaněmi do oblasti prsou tak, až poškozený spadl na zem na záda, a poté mu z bundy odcizil mobilní telefon zn. Nokia N 70 v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, peněženku v hodnotě 250,- Kč a finanční částku ve výši 14.000,- Kč, přičemž poškozený v důsledku toho utrpěl tržně zhmožděnou ránu délky 7 cm na hranici temenní a týlní krajiny vpravo vzadu, vpáčenou zlomeninu kosti lební klenby v místě tržně zhmožděné rány s centrálním úlomkem velikosti 3 cm s vpáčením dovnitř do hloubky 7 mm, drobný krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenou v místě zlomeniny, krvácení pod měkké mozkové pleny, povrchní zhmoždění mozkové tkáně na protilehlé straně mozku s přechodným lehkým ochrnutím levostranných končetin a otřes mozku s bezvědomím s dobou léčení nejméně 4 týdnů“. Za výše uvedený trestný čin obviněného podle §234 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. O nároku poškozené VZP ČR, Krajské pobočky pro L.kraj, Územní pracoviště Č. L., U., Č. L., rozhodl stejně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného pak výrokem podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 6. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. H. následně dovoláním, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1557/2011, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem podle §265 l odst. 4 tr. ř. současně rozhodl, že se obviněný T. H. nebere do vazby.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného opodstatněným z toho důvodu, že odvolací soud z důkazů provedených před soudem prvního stupně dovodil odlišný skutkový závěr, než k jakému dospěl prvoinstanční soud, tj. že obviněný poškozeného fyzicky napadl s cílem zmocnit se násilím cizí věci (tedy nikoliv s nějakou jinou motivací) a úmyslně tak jednal způsobem předpokládaným v ustanovení 234 tr. zák. o trestném činu loupeže, aniž by však sám ve veřejném zasedání zopakoval důkazy z hlediska skutkových zjištění podstatné, které byly provedeny již v hlavním líčení, případně provedl důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly (§259 odst. 3 písm. a/, b/ tr. ř.). Tím ovšem nerespektoval zásadu, že pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k těm důkazům, které provedl ve veřejném zasedání, a při jejich hodnocení musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení. Proto Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby v dalším řízení postupoval v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.). V uvedeném směru poukázal na to, že pokud soud druhého stupně opětovně dospěje k závěru, že odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát a že je nutno jej zrušit, aniž by poté použil ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., pak se ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) bude moci od skutkového zjištění soudu prvního stupně, že obviněný vůči poškozenému neužil násilí v úmyslu zmocnit se jeho peněz a dalších věcí (tzn. že situace, kdy se poškozený po jeho útoku nacházel v bezvědomí na zemi, toliko využil k následné krádeži), odchýlit jedině na základě postupu podle §259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř.
Vrchní soud v Praze poté znovu projednal odvolání obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve veřejném zasedání dne 18. 4. 2012 a po doplnění řízení znovu rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil a za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na témže skutkovém základě jako ve svém předcházejícím (zrušeném) rozhodnutí . Podle §234 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. O nároku poškozené VZP ČR, Krajské pobočky pro L. kraj, Územní pracoviště Č. L., U., Č. L., rozhodl shodně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 4. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. H. rovněž dovolání , v němž znovu uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého v pořadí již druhého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že odvolací soud ve věci znovu rozhodl stejným způsobem jako v předcházejícím případě, aniž by však realizoval pokyn dovolacího soudu obsažený v jeho zrušujícím usnesení, jenž se týkal oblasti dokazování. Poté, co dovolatel využil svého práva a odmítl ve veřejném zasedání vypovídat, odvolací soud pouze přečetl jeho dřívější výpověď z hlavního líčení. Žádné další důkazy neprovedl a přesto na skutkový stav, který se nijak nezměnil, opětovně aplikoval odlišnou právní kvalifikaci než soud prvního stupně. Dovolatelovu výpověď, která zůstala nezměněna, tedy hodnotil jinak. Ve shodě s předcházejícím dovoláním pak namítl, že mu v řízení nebyl prokázán úmysl násilím se zmocnit cizí věci, když jeho obhajoba nebyla v tomto směru ničím vyvrácena. Poukázal na to, že jeho výpověď, vzhledem k výpadku paměti poškozeného, byla samostatným podkladem pro posouzení jeho zavinění a soud z ní měl tedy vycházet.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě konstatoval, že soud druhého stupně vyhověl požadavkům ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., neboť jestliže přejal posouzení ostatních důkazů od soudu prvního stupně a sám realizoval dokazování výpovědí obviněného (konkrétně jejím přečtením), vytvořil si dostačující podmínky k tomu, aby mohl překonat nesprávný náhled soudu prvního stupně na skutkový průběh inkriminovaného děje a vrátit se ke stavu, v němž zachytila popis skutku obžaloba. Nadto obviněný v dovolání napadl procesní postup odvolacího soudu, který však v této fázi řízení již plně respektoval požadavky zákona. Námitky vztahující se k pochybení ve skutkových zjištěních ovšem (obecně) nelze zařadit do oblasti hmotně právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále státní zástupce připomněl, že odvolací soud do popisu skutku neuvedl žádnou novou skutečnost, která by nebyla známa z dokazování provedeného již před soudem prvního stupně. Popis skutku modifikoval pouze tak, aby plně vystihoval všechny zásadní a z hlediska trestního práva relevantní prvky protiprávního chování obviněného, jak byly prokázány již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž se opřel o opakování obsahu zásadního důkazu, a to výpovědi samotného obviněného. Na tomto základě provedl nové právní posouzení skutku, které náležitě vystihovalo podstatu věci. Pokud jde o námitku dovolatele směřující proti závěru soudu o naplnění subjektivní stránky trestného činu, opět je podle státního zástupce možno zcela odkázat na argumenty uvedené vrchním soudem v důvodech napadeného rozhodnutí. V žádném případě nelze akceptovat námitku, že při absenci jiných přímých důkazů mělo být na subjektivní stránku usuzováno pouze z tvrzení obviněného, protože by to z obecného pohledu prakticky vylučovalo úspěšné prokázání jeho úmyslu. Na povahu subjektivní stránky je třeba usuzovat ze stránky objektivní, tedy ze souhrnu všech důkazů a jejich výkladu v rámci skutkových zjištění soudu, což také odvolací soud učinil. Jeho vývody byly zcela logické, odpovídající průběhu skutkového děje i ostatním důkazům, takže ani námitce nesprávného stanovení subjektivní stránky (zavinění) přisvědčit nelze.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že pokud důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami uvedenými v dovolání potvrzen, nemůže být naplněn ani souběžně uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě (když první alternativa z povahy věci nepřipadá v úvahu). Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného T. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a z části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný T. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze rozhodl o řádných opravných prostředcích obviněného a státní zástupkyně ve veřejném zasedání, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Jak již Nejvyšší soud zmínil ve svém předcházejícím rozhodnutí, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na svém dosavadním tvrzení, že se trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, nedopustil, neboť násilí vůči poškozenému neužil s cílem zmocnit se jeho věcí. Podané dovolání pak ve své podstatě představuje především polemiku s hodnocením důkazů provedených k předmětnému skutku. Odvolacímu soudu vytkl, že při hodnocení opakovaného důkazu (jeho výpovědi z hlavního líčení) spolu s důkazy dříve provedenými porušil zásadu in dubio pro reo , když na jeho straně dovodil úmysl zmocnit se násilím cizí věci (peněz poškozeného), ačkoli ve skutečnosti pouze využil situace, kdy se poškozený poté, kdy ho ze zcela jiných důvodů inzultoval, ocitl na zemi v bezvědomí, a vzal si jeho peněženku. Teprve s existencí shora namítaného pochybení pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení inkriminovaného skutku.
Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) skutkového stavu věci v jeho konečné podobě, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Určitý průlom do výše uvedených zásad však představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud však v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu extrémní nesoulad neshledal.
Předně je nutno zdůraznit, že soud druhého stupně respektoval pokyny Nejvyššího soudu obsažené ve zrušujícím usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1557/2011, když postupoval v souladu s ustanovením §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Ve veřejném zasedání zopakoval důkaz čtením výpovědi obviněného z hlavního líčení (neboť ten již odmítl ve veřejném zasedání k věci vypovídat) a tuto výpověď následně hodnotil v návaznosti na ostatní důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Tím si z procesního hlediska vytvořil podmínky pro částečnou změnu skutkových zjištění (§263 odst. 7 tr. ř.), přičemž jeho úvahám nelze z hlediska zásad formální logiky ničeho vytknout (viz str. 6 napadeného rozhodnutí). Z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze též dovodit, že by výsledky dokazování hodnotil povrchně a že by jeho rozhodnutí bylo v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle. Důvody, pro které dospěl k závěru, že obviněný sledoval poškozeného z restaurace, kde předtím společně požívali alkoholické nápoje, a následně na něj fyzicky zaútočil nikoli ve snaze dodatečně na něm dosáhnout satisfakce za verbální urážku, která se ho měla údajně dotknout, ale od počátku jednal v úmyslu zmocnit se násilím finančního obnosu, kterým poškozený ten večer disponoval, což mu bylo známo, odvolací soud přesvědčivě a v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil. Na existenci či neexistenci loupežného úmyslu na straně obviněného (dovolatele) neusuzoval izolovaně pouze z jeho výpovědi, ale měl k dispozici i obsah výpovědi dalších svědků, které - v kontextu zjištěného skutkového děje - jednotlivá tvrzení obviněného, vedená snahou zabránit posouzení jeho jednání jako trestného činu loupeže, vyvracely (viz str. 4 zdola a str. 5 rozsudku).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného T. H. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání, podřaditelné nejsou, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler