ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1371.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1371/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 7 To 33/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 72/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2011, č. j. 4 T 72/2011-583, byl obviněný J. J. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od 23.00 hod. do 24.00 hod. dne 16. 7. 2011 v T. ulici v obci K.-T., okres P., po předchozí rozepři a fyzické potyčce, při níž nedošlo k žádným poraněním, napadl v J. ul. před domem poškozeného J. H., tak, že mu přesně nezjištěným nožem, který si přinesl, v úmyslu způsobit přinejmenším těžkou újmu na zdraví, zasadil střední až velkou silou poškozenému dvě rány a způsobil mu tím bodnou ránu zad nad pravou lopatkou délky cca 2 cm s bodným kanálem směřujícím vnitřně podkožím a svalstvem k páteři a hlubokou řeznou ránu zevní plochy v horní části pravého bérce délky cca 8 cm s přetětím lýtkového nervu s částečnou obrnou a necitlivostí pravé dolní končetiny s nutností specializované neurologické operace a následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 6 měsíců, a poté z místa činu uprchl, přičemž tohoto jednání se dopustil ve zkušební době podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 2 T 205/2007, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2008, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb.“ Za to byl obviněný podle §145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H., bytem Č., V., částku 113.618,- Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem P., ul. R., částku 56.317,- Kč. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. soud poškozeného J. H. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 7 To 33/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2) tr. ř. napadený rozsudek zčásti zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté sám nově rozhodl tak, že obviněnému podle §145 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 6. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. J. následně dovolání , které zároveň směřoval i proti nedotčeným výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ačkoliv se jednalo o jednání v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť odvracel trvající útok proti svému tělu, když ho poškozený napadl ve chvíli, kdy hledal část svého oblečení. Pokud by se jednalo o exces z nutné obrany, mohlo být jeho jednání právně kvalifikováno maximálně jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 2 tr. zákoníku, neboť „jednal v silném rozrušení ze strachu a úleku, případně v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, který ho napadl v okamžiku, kdy hledal svou botu“.
S ohledem na shora uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud napadené „usnesení“ Správně mělo být uvedeno „rozsudek“ podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 2. 10. 2012. Do zahájení neveřejného zasedání o dovolání však Nejvyšší soud České republiky neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitky, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako nutná obrana ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, a v případě, že by se jednalo o exces z nutné obrany, maximálně jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku totiž založil výhradně na vlastní verzi celého incidentu - zcela odlišné od skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů při právním posouzení jeho jednání - podle níž byl poškozeným opětovně napaden v okamžiku, kdy hledal svou botu, a to v době následující po jejich předcházející vzájemné fyzické konfrontaci. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatel byl poškozeným napaden ve chvíli, kdy po první vzájemné fyzické potyčce hledal ztracenou botu (pantofel) a nožem mu zasadil dvě rány pouze proto, aby odvrátil jeho trvající útok proti svému tělu, případně že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy k otázce průběhu celého konfliktu (resp. oběma jeho fázím) mezi obviněným a poškozeným ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval jeho tvrzení za účelová a neodpovídající skutečnosti (viz zejména str. 20 až 27 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl v tomto směru k hodnocení důkazů soudem prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, plně navázal. I on v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě rovněž podle §125 odst. 1 tr. ř. - vyložil, proč konstantní obhajobě obviněného, uplatňované i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, nepřisvědčil, resp. proč s ohledem na zjištěné (časové a místní) skutkové okolnosti - stejně jako soud prvního stupně - považoval jeho útok nožem proti tělu poškozeného za zjevný akt msty za předcházející vzájemnou fyzickou potyčku (viz str. 3 až 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. K tomuto postupu zákon nevyžaduje souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler