ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1530.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1530/2012 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2011, č. j. 11 To 368/2011-171, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 88/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 9. 2011, č. j. 2 T 88/2011-138, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 23. 8. 2010 v době od 19:30 do 20:00 hodin v H., v chodbě domu, po předchozí slovní rozepři, udeřil V. S., pěstí ruky do pravé dolní části obličeje takovou intenzitou, až upadla na zem, čímž V. S. způsobil dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti v oblasti 2. třenového zubu a 1. stoličky vpravo, s trhlinou sliznice ústní předsíně, vertikálním rozlomením 1. stoličky a posunem kostních úlomků, a druhou zlomeninou v oblasti levého kloubního výběžku, bez posunu kostních úlomků, přičemž zranění si vyžádalo hospitalizaci na oddělení maxilofaciální chirurgie Fakultní nemocnice v Hradci Králové v době od 30. 8. do 8. 9. 2010 a operativní léčbu – osteosyntézu fraktury těla dolní čelisti, repozice úlomků a extrakci zubů 44, 45 a 46, s dobou pracovní neschopnosti od 30. 8. 2010 do 4. 10. 2010, kdy V. S. nejméně do 4. 10. 2010 trpěla bolestmi poraněné čelisti, ztížením verbální komunikace s okolím, ztíženým prováděním obvyklé ústní hygieny a obtížemi při příjmu potravy, kdy byla po uvedené období odkázána pouze na tekutou stravu, a musela absolvovat následnou rehabilitaci“. Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou . Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené V. S., bytem H., částku 540,- Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Královéhradecký kraj, se sídlem H., H. K., částku 31.235,- Kč.
O odvoláních obviněného a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro Královéhradecký kraj, proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č. j. 11 To 368/2011-171, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě škody částku 31.235,- Kč. Za podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl, že se obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ukládá trest odnětí svobody v trvání tří let a pro výkon tohoto trestu se podle §56 odst. 2 písm. b) tr. ř. zařazuje do věznice s dozorem. Ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro Královéhradecký kraj, rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit jí na náhradě škody částku 36.953,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 11. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. S. následně dovolání , které zároveň směřoval i proti nezrušeným výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně neúplně provedl dokazování a nedostatečně zjistil skutkový děj spáchání údajného zločinu. Dovolatel setrval na tom, že poškozenou fyzicky nenapadl. Soudům vytkl, že při posuzování údajného napadení ignorovaly skutečnost, že je pravák, což by úder pěstí proti pravostranným partiím dolní čelisti poškozené vylučovalo. Proto mělo být objasněno, pěstí které ruky ji měl vlastně udeřit a jakým způsobem k útoku došlo. Dovolatel navíc neměl ani důvod poškozenou napadnout. Soudy se podle jeho názoru provedenými důkazy zabývaly povrchně, nehodnotily je jednotlivě a do všech podrobností a tím nedostály svých zákonných povinností. To se týká zejména výpovědi svědka obžaloby P. S., syna poškozené, který měl jako jediný přímý svědek incidentu potvrdit, že dovolatel napadl poškozenou úderem pěstí do obličeje. V této souvislosti připomněl výpověď tohoto svědka z hlavního líčení a citoval z ní pasáž, kde svědek uvedl „Nepamatuji si, jestli jsem viděl úder, který vedl obžalovaný, ale nejspíše jsem ho viděl, ale řeknu raději, že ne“. Tento stěžejní důkaz podle dovolatele měl být soudem hodnocen jednoznačně v jeho prospěch, což se však nestalo. Ostatní důkazy pak směřovaly toliko ke zjištění následku činu a nikoliv k prokázání jeho subjektivní stránky. Úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví mu tedy beze vší pochybnosti prokázán nebyl.
Proto s odkazem na ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 368/2011, ze dne 15. 11. 2011, a to v celém rozsahu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 2 T 88/2011, ze dne 1. 9. 2011, a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. S odkazem na ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se ruší trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 2 T 88/2011, ze dne 1. 9. 2011 s tím, že se nařizuje propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody. Součástí předloženého spisu byl i návrh obviněného (dovolatele) na rozhodnutí na přerušení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí o podaném dovolání.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 5. 12. 2011. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per anlogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Pochybení soudů obou stupňů spatřoval v tom, že závěr o jeho vině založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, především pak výpovědi přímého svědka celého incidentu, syna poškozené P. S. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, přestože takový způsob jejich hodnocení nebyl v posuzovaném případě namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí těchto vad pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však Nejvyšší soud názor dovolatele, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a neobjektivně, nesdílí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému trestnému jednání za prokázané. Dostatečně vysvětlil, proč uvěřil verzi incidentu, jak ji konstantně po celý průběh trestního řízení uváděla poškozená, a výpovědím svědků, které ji podporovaly, a proč naopak obhajobu obviněného, stejně jako ji podporující výpovědi jeho družky, sestry a svědka K., hodnotil jako ryze účelové a nevěrohodné (viz zejména str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. patřičně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě vysvětlil, proč stejně jako soud prvního stupně měl výpověď poškozené k okolnostem fyzického útoku na ni za zcela věrohodnou a proč tedy výhradám obviněného nepřisvědčil (viz zejména str. 3 až 5 shora odůvodnění napadeného rozsudku). Rozhodnutí obou soudů tak rozhodně nelze, pokud jde o úvahy skutkové, považovat za projev nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový postup však v dané věci předsedkyně senátu soudu prvního stupně nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler