ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.198.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 198/2012 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání podaném obviněným J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 To 448/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 73/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 T 73/2011-293, byl v trestní věci obviněných P. M. a J. P. obviněný J. P. uznán vinným pokusem podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že spolu s obviněným P. M. „v přesně nezjištěné době od 11:28 hodin do 12:12 hodin dne 30. 3. 2010 v restauraci K. na M. n. v L., okres B., po předchozí vzájemné dohodě a společně s další neustanovenou osobou, v úmyslu se obohatit, blíže nezjištěným způsobem otevřeli přední servisní dveře výherního hracího přístroje BLACK MAGIC, (dále jen „VHP“), poté blíže nezjištěným způsobem zásahem do VHP na počítadle automatu navodili výherní stav 6.000,- Kč, aniž by došlo k výhře na VHP, načež P. M. následně požádal personál o vyplacení hotovosti 6.000,- Kč jako údajné výhry ze hry na VHP, která mu ovšem nebyla personálem vyplacena, neboť personál trval na provedení kontroly kamerového záznamu před vyplacením výhry, na jejíž výsledek nevyčkali a z restaurace odešli, čímž se tak pokusili provozovateli restaurace K. F. K., osobě podnikající podle živnostenského zákona nezapsané do obchodního rejstříku, s místem provozovny M. n. L., způsobit škodu ve výši 6.000,- Kč, přičemž J. P. se popsaného jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 72 T 106/2009, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2009, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 7 T 190/2009, který ve vztahu k jeho osobě nabyl právní moci dne 10. 11. 2009, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a trestu zákazu pobytu na okrese O. na dobu dvou let“. Za pokus tohoto přečinu a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2011, č. j. 2 T 153/2010-166, a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (t. j. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009), kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 6. 2010, č. j. 1 T 104/2010-260, byl obviněný podle §209 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu pobytu na území města H. B. na dobu tří let a podle téhož ustanovení i trest zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích na dobu tří let. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ohledně obviněného výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 2 T 153/2010-166, ze dne 18. 2. 2011 a z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, č. j. 1 T 104/2010-260, ze dne 11. 6. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozené společnosti SASA – XL, s. r. o., na náhradu škody pak rozhodl výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 To 448/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odmítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněného nabyl právní moci dne 9. 11. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu napadl obviněný J. P. následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v dosavadním řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že spáchal skutek, ze kterého byl obviněn. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že o jeho vině rozhodly pouze na základě nepřímých důkazů, které v žádném případě netvořily ucelený řetězec. Konstatoval, že v přípravném řízení připustil pouze tolik, že se v restauraci K. v L. zastavil při své cestě na S. Jeho přítomnost v restauraci však sama o sobě jeho trestní odpovědnost založit nemůže. V odůvodnění dovolání pak z vlastního hlediska zhodnotil důkazní situaci se závěrem, že žádný ze svědků ho při rekognici neztotožnil jako spolupachatele P. M., jehož naopak provedené důkazy z trestné činnosti usvědčily zcela jednoznačně. Pokud jde o záznam z kamerového systému, ten je podle dovolatele natolik nejasný a neurčitý, že z něj nebylo možno s jistotou identifikovat snímané osoby. K otisku dlaně své levé ruky na jiném výherním automatu v restauraci podotkl, že výherní automaty jsou veřejně přístupné, takže ani tuto daktyloskopickou stopu nelze brát za usvědčující důkaz proti němu. A konečně, usvědčit ho nemohla ani skutečnost, že v době spáchání stíhané trestné činnosti proběhl z jeho mobilního telefonního čísla telekomunikační provoz prostřednictvím vysílače v lokalitě L., neboť mobilní telefon mohl v inkriminované době použít jiný člen jeho domácnosti. Dovolatel je proto přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by jednal po vzájemné domluvě s obviněným M. a na spáchaném přečinu se jakkoli účastnil, tedy že by jednal v úmyslu dokonat trestný čin. Prokázáno mu nebylo ani jednání přípravné.
S poukazem na to, že ve skutečnosti nenaplnil zákonné znaky pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 448/2011, ze dne 9. 11. 2011, a dále rozsudek Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 1 T 73/2011, ze dne 24. 8. 2011, zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal „soudu, o jehož rozhodnutí jde“ věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 2. 1. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení skutku jako pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, založil výlučně na polemice se správností hodnocení důkazů oběma soudy. Soudu prvního stupně zejména vytkl, že závěr o jeho vině stíhaným skutkem založil výhradně na nic neprokazujících záznamech kamerového systému u výherních automatů v restauraci K., daktyloskopické stopě, kterou tam ovšem mohl zanechat při své návštěvě v jiný den a především nikoli v souvislosti s trestnou činností spáchanou spoluobviněným P. M., a na nic neprokazující skutečnosti, že v inkriminované době z jeho mobilního telefonu proběhlo telekomunikační spojení v lokalitě vysílače L. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být porušena zásada in dubio pro reo , neboť dovolatel namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování nikoliv v jeho prospěch, ale naopak (vadně) k jeho tíži. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Z výše uvedených důvodů tak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolatelem popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 5, 6 rozsudku). Ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vysvětlil, proč jeho obhajobě neuvěřil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v zásadě žádných výhrad. Po doplnění dokazování ve veřejném zasedání přehráním záznamu kamerového systému z místnosti v restauraci K. v L., kde jsou umístěny výherní automaty, na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal. Zabýval se prakticky totožnými skutkovými námitkami, o jaké dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí rovněž dostatečně vyložil, proč jim nepřisvědčil (viz zejména str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler