ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.210.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 210/2012 -15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. února 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná A. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2011, č. j. 12 To 331/2011-112, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 59/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 8. 2011, č. j. 2 T 59/2011-94, byla obviněná A. B. v bodech ad 1) a 2) výroku o vině uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měla dopustit tím, že 1) „v H. K. v období od měsíce prosince 2009 do 26. 8. 2010 pod různými smyšlenými záminkami jako ztráta zaměstnání syna, tíživá životní situace, apod. vylákala na L. S., postupně částku ve výši Kč 67.750,- s tím, že peníze slíbila splácet v měsíčních splátkách, avšak do dnešního jí nesplatila ničeho a uvedenou částku jí stále dluží“, 2) „v H. K. v období od 30. 6. 2010 do 22. 10. 2010 pod různými smyšlenými záminkami jako zakoupení léků, pobyt syna v nemocnici, tíživá životní situace, apod. vylákala na H. F., postupně částku ve výši Kč 65.700,- s tím, že peníze slíbila splácet v měsíčních splátkách, avšak do dnešního jí nesplatila ničeho a uvedenou částku jí stále dluží, přičemž obou těchto jednání se dopustila přesto, že si musela být vědoma nemožnosti vrátit půjčené částky vzhledem ke své majetkové a finanční situaci, kdy pobírá pouze starobní důchod, je proti ní vedena řada exekucí a z předchozí trestné činnosti má splácet částku přesahující 100.000,- Kč, a dále přesto, že byla rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 12 T 1/2009-100, ze dne 5. 10. 2009, pravomocným dne 14. 4. 2010, odsouzena pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s ostrahou“.
V bodě 3) výroku rozsudku byla uznána vinou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „v H. K. ani nikde jinde poté, co si dne 17. 5. 2010 a opětovně dne 19. 11. 2010 převzala výzvu k nastoupení trestu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 1/2009, v níž byla odsouzena pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s ostrahou, a zároveň byla poučena o možnosti trestního stíhání v případě neuposlechnutí výzvy, tuto výzvu nerespektovala a výkon trestu bezdůvodně nenastoupila, přičemž do výkonu trestu byla dodána až po svém zajištění dne 2. 3. 2011“.
Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit poškozené L. S. na náhradě škody částku 67.750,- Kč a poškozené H. F. částku 65.700,- Kč.
O odvolání obviněné do výroku o vině pod bodem ad 3) a do výroku o trestu předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 10. 2011, č. j. 12 To 331/2011-112, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně pak v této části nabyl právní moci dne 5. 10. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka obdobně jako v předcházejícím řádném opravném prostředku (odvolání) namítla, že se rozhodně úmyslně nevyhýbala výkonu trestu odnětí svobody uloženého jí rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 12 T 1/2009. Nikde se neskrývala se záměrem vyhnout se jeho nástupu, po celou dobu bydlela v bytě svého syna v H. K. a do výkonu trestu nenastoupila pouze z důvodu špatného zdravotního stavu. Poukázala na to, že má vysoký krevní tlak a na jeho snížení musí užívat celou řádu léků. V průběhu měsíce října 2010 si navíc v důsledku pádu poranila pravou nohu a následně musela několik měsíců chodit o berlích. To bylo skutečným důvodem, proč do výkonu trestu nenastoupila v termínech stanovených soudem. Hodlala tak ovšem učinit v březnu 2011, poté, co jí to zdravotní stav umožní. Městský soud v Brně opakovaně o svém aktuálně špatném zdravotním stavu informovala a v souvislosti s ním žádala o odklad výkonu trestu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům je dovolatelka přesvědčena, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo zamítnuto její odvolání, je nesprávné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud vynesl „rozsudek“, jímž se z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2011 , č. j. 12 To 331/2011-112, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 3. 2. 2012. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná A. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku, kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že námitky obviněné dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) neodpovídají. Tvrzení o absenci subjektivní stránky - zde úmyslu jako základního znaku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve svém jednání totiž primárně opřela o vlastní skutkovou verzi, podle níž jí v nástupu do výkonu trestu odnětí svobody uloženého jí rozsudkem Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 12 T 1/2009 bránily vážné zdravotní komplikace, tedy okolnost nezávislá na její vůli, přičemž do výkonu trestu byla připravena dobrovolně nastoupit ihned poté, co tyto komplikace pominou. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se obviněná podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že dovolatelka se nástupu výkonu uloženého trestu odnětí svobody nevyhýbala úmyslně. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k dané otázce vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k jednání obviněné popsanému pod bodem 3) výroku rozsudku za prokázané a proč její obhajobu považoval za ryze účelovou (viz str. 3 – 4 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněné, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnou argumentací obhajoby jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč jí nepřisvědčil. V odůvodnění rozvedl, z jakého důvodu verzi obviněné o jejím špatném zdravotním stavu v inkriminované době neuvěřil, a proč skutečnost, že opakovaně žádala o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů - v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy - považoval toliko za obstrukční jednání vedené od počátku snahou vyhnout se výkonu uloženého trestu (viz str. 2 usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněné A. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler