ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.394.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 394/2012 -47
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2012 o dovoláních, která podali obvinění Dr. Ing. J. P. a V. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 To 502/2011-338, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 35 T 81/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 7. 2011, č. j. 35 T 81/2011-279, byli obvinění Dr. Ing. J. P. a V. P. uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 15. 8. 2010 kolem 13:00 hodin v obci Š., v ulici S., okres P.-v., na pozemcích nezkolaudované novostavby rodinného domu parcelní číslo jako rodiče nezletilého, při výkonu dohledu nad ním, podcenili riziko pro zdraví a život dítěte plynoucí z jeho nestřeženého pohybu po pozemku, nejméně po dobu několika minut jej ponechali zcela bez dozoru, v důsledku čehož došlo k pádu nezletilého do podzemní plastové nádrže na dešťovou vodu a k jeho následnému tonutí, na jehož následky téhož dne v 15:06 hodin ve Fakultní nemocnici v M. zemřel“. Za to byli oba podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvoláních obou obviněných rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 To 502/2011-338, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 11. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění Dr. Ing. J. P. a V. P. následně dovolání , kterými zároveň v plném rozsahu napadli i rozsudek soudu prvního stupně. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelé, zastoupení společným obhájcem Mgr. Janem Rambouskem, soudům obou stupňů v podaných mimořádných opravných prostředcích vytkli, že se náležitě důkazně nevypořádaly se všemi okolnostmi potřebnými pro rozhodnutí o jejich vině či nevině, jako je mechanismus nehodového děje, skutečná příčina úmrtí jejich syna, jejich stavebně-právní odpovědnost, a tím, zda skutečně podcenili riziko plynoucí z pohybu chlapce na stavbě. Trvají na tom, že neporušili své rodičovské povinnosti spočívající v nezbytném dohledu nad nezletilým, neboť jim žádné nebezpečí nebylo známo a za těchto okolností byli sami, stejně jako všichni, kdo se na pozemku pohybovali (dělníci, technici apod.), v ohrožení života a zdraví. Podzemní dešťovou nádrž v takovém provedení a za takových podmínek, jak ji předal stavitel, tedy bez jakékoliv informace o ní a o její nebezpečnosti, navíc opatřenou víkem, jež není tzv. zátěžové ani pochozí, označili za smrtonosnou past, která mohla udeřit kdykoli dříve. Dále upozornili na to, že stavba byla v rozhodné době dosud nezkolaudovaná. Za této situace dovozovat jejich zavinění, byť ve formě nedbalosti, bylo ryze spekulativní a liché. Mají zato, že pokud ponechali svého syna hrát si na pozemku v blízkosti domu, přičemž nad ním nepřetržitě vykonávali vizuální nebo alespoň sluchový dozor, ničeho nezanedbali, protože jejich syn byl již natolik mentálně a fyzicky vyspělý, aby si mohl hrát na jinak přehledném, uzamčeném a oploceném pozemku po krátkou dobu sám. Dovolatelé jsou toho názoru, že obžaloba zjevně odhlížela od jakékoliv zkušenosti s výchovou dětí, pokud přehlédla, že čtyřletý chlapec se projevuje a vystupuje jako člověk, který vyžaduje, aby byl respektován a byla mu umožněna přiměřená míra pohybu.
Stavitel pak podle přesvědčení dovolatelů postavil podzemní dešťovou nádrž v rozporu s technickými normami, bezpečnostními a správně-právními předpisy. Konkrétní normy, které měl porušit, dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku odcitovali a zdůraznili, že podle stavebního zákona odpovídá za bezpečnost na stavbě výlučně stavebník, stavitel a stavbyvedoucí. Oni sami v takové pozici nebyli a neměli s nezkolaudovanou stavbou ani s dešťovou jímkou nic společného. Se stavební firmou nikdy neuzavřeli smlouvu o dílo, ale jako spolumajitelé pozemku byli pouze neopomenutelnými účastníky stavebního řízení. Současně nikdy nebyli seznámeni s pokyny pro instalaci, obsluhu a údržbu podzemní nádrže, kterou navíc nesměla provádět jak dovolatelka coby osoba gravidní (v té době v osmém měsíci těhotenství), tak osoba nezletilá (jejich čtyřletý syn). Víko bylo navíc vyrobeno z nevhodného materiálu, a sice z plastu. Pokud by bylo vyrobeno z litiny, oceli nebo jejich případné kombinace a řádně orámováno, nezvedl by je ani sám dovolatel.
Na tragickém následku v podobě úmrtí syna se podle dovolatelů významně podílela i pochybení pracovníků rychlé lékařské pomoci, a to jejich pozdní příjezd na místo inkriminované události, neposkytnutí 100% kyslíku resuscitovanému dítěti, nedostatečný monitoring jeho tělesných funkcí, neposkytnutí přikrývky na udržení tělesné teploty apod.
V další části dovolání obvinění namítli, že řada opatřených důkazů neodpovídala skutečnosti, důkazy si navíc vzájemně odporovaly, a proto neměly žádnou vypovídací schopnost. Soudy nedoplnily dokazování o znalecký posudek z oblasti dodržení technických předpisů a ve vztahu k bezpečnosti dešťové jímky nebyl proveden ani vyšetřovací pokus ohledně mechanismu nehodového děje, jak navrhovali.
Za nepřípustný a nepřijatelný považují dovolatelé i výrok o uložených trestech, neboť ve skutečnosti nepodcenili žádné riziko. Naopak byla prokázána porušení právních předpisů ze strany jiných subjektů, jež byla v příčinné souvislosti s následky tragédie. Trestní řízení od svého počátku trpělo věcnými a procesními vadami.
Proto oba v závěru svých dovolání shodně navrhli, aby dovolací soud podle §265 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu věc přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Oba také v souvislosti s podanými dovoláními požádali, aby příslušný předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána.
K podaným dovoláním se v rámci dvou samostatných podání v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že dovolání lze s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky dovolatelů však v převážné části směřují do oblasti skutkových zjištění, když zpochybňují jejich správnost a úplnost, poukazují na neúplnost provedeného dokazování a chybný způsob jeho hodnocení, přičemž dovozují zavinění na straně řady dalších osob (stavebníka, stavitele či pracovníků rychlé záchranné služby). Pod uplatněným hmotně právním důvodem dovolání je tedy úspěšně uplatnit nelze. Totéž pak platí i o námitkách vůči uloženému trestu. Navíc je zřejmé, že veškeré nyní použité námitky uplatnili dovolatelé již v předcházející fázi trestního řízení a soudy se s nimi, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, vypořádaly přesvědčivým způsobem. Podle státního zástupce byl v daném případě skutkový stav věci zjištěn v rozsahu požadovaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Skutková zjištění lze mít za správná a jasná, mající oporu v provedeném dokazování. Ani hodnocení provedených důkazů neodporuje zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Správné skutkové závěry pak podle státního zástupce našly odraz i ve správné právní kvalifikaci jednání obviněných jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Ti ponechali svého nezletilého syna bez dozoru po dobu nejméně několika minut pohybovat se volně před domem i za domem, kde se nacházela jímka na dešťovou vodu, jejíž kontrolní otvor byl zakryt nezajištěným a snadno odnímatelným plastovým víkem, které si nezletilý odklopil, do otvoru spadl a utonul. Byť byla nádrž zakreslena v projektové dokumentaci na jiném místě pozemku, přičemž změnu jejího umístění schválil stavebník V. O., je podle názoru státního zástupce nepochybné, že smrt nezletilého nastala v příčinné souvislosti s tím, že obvinění ho jako rodiče ponechali po určitou dobu zcela bez dozoru. Případné spoluzavinění u dalších osob shledáno nebylo, a to ve světle zjištění, že jímka byla ze stavebního hlediska instalována v souladu s pokyny výrobce a stavební firma navíc z bezpečnostních důvodů nádrž obetonovala. Objednatel stavby V. O. byla seznámena s příslušnými pokyny pro údržbu nádrže, avšak protokol o odevzdání a převzetí stavby podepsali, mimo stavebníka a stavitele, i manželé P. Byli tudíž seznámeni s umístěním jímky, jakož i s technickými náležitostmi, které se jí týkaly (jistící tyč, chybějící zámek). Museli si být proto vědomi toho, že nezajištěné plastové víko samo o sobě nezabrání vniknutí do kontrolního otvoru jímky, a proto měli případně v součinnosti s majitelkou stavby učinit veškerá opatření, aby nemohlo dojít k odklopení víka nádrže (navíc v situaci, kdy dům dosud nebyl zkolaudován). Pokud ponechali čtyřleté dítě samotné bez dozoru na pozemku, kde je umístěna dešťová nádrž s nezajištěným poklopem, měli počítat s tím, že ho mohou vystavit nebezpečí spadnutí do vody a následného utonutí, avšak bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že se tak nestane. Zavinění ve formě vědomé nedbalosti tak v jejich případě bylo plně prokázáno.
Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl podle názoru státního zástupce v případě obviněných „relevantně uplatněn“, uzavřel svá písemná vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované, případně jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), resp. písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění Dr. Ing. J. P. a V. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti výroku rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) t. ř., na který shodně odkázali.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky obviněných, v jejichž rámci namítají nedostatečný rozsah provedeného dokazování v jejich trestní věci, polemizují se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, a zpochybňují správnost jejich skutkových zjištění. Soudy zjištěný skutkový stav je podle dovolatelů vadný z toho důvodu, že v rozporu s obsahem dokazování dovodili jejich trestně právní odpovědnost za smrt nezletilého, ačkoliv ve skutečnosti za tento tragický následek odpovídaly zcela jiné osoby. To znamená, že teprve v návaznosti na pochybení při hodnocení či provádění důkazů vytýkají soudům nesprávné právní posouzení jejich jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy dovolatelé de facto nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů . Jejich námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného přečinu nebylo dovolatelům prokázáno, popř. že na smrti poškozeného nenesou žádnou vinu. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k dovolateli popírané trestné činnosti za prokázané a z jakých důvodů. Předmětem svých hodnotících úvah učinil prakticky veškeré námitky, o něž dovolatelé opřeli i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek. Důsledně se vypořádal jak s otázkou vědomosti obviněných o existenci dešťové jímky na pozemku stavby kryté nezajištěným plastovým víkem, tak s otázkou mechanismu vzniku a bezprostřední příčiny tragického následku v podobě úmrtí nezletilého poškozeného. Dostatečně také vysvětlil, proč vyloučil odpovědnost (spoluzavinění) dalších osob za tento smrtelný následek (viz str. 8 zdola až str. 10 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tomto směru žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněných, plně navázal. Rovněž on se zabýval prakticky neměnnou obhajobou obviněných a v napadeném rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že podcenili riziko pro zdraví a život jejich dítěte plynoucí z jeho nestřeženého pohybu po pozemku, kdy je nejméně po několik minut ponechali bez dozoru a v důsledku toho také nakonec došlo k jeho pádu do podzemní nádrže na dešťovou vodu a jeho následnému tonutí, považoval za správné (viz str. 3, 4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů k projednávanému přečinu dovolatelů zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K problematice rozsahu dokazování považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nepochybně splňují, neboť v odůvodnění obou rozhodnutí je dostatečně rozvedeno, z jakých důvodů soudy nepřistoupily k doplnění dokazování podle návrhu obviněných.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné jako obiter dictum uvést, že ani v případě, kdy by bylo zjištěno spoluzavinění dalších subjektů či působení dalších okolností na tragickém následku v podobě utonutí poškozeného, trestní odpovědnost dovolatelů by to nemohlo vyloučit.
Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Příčinou následku je pak každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou . Při zavinění z nedbalosti (§16 tr. zákoníku) je přitom třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout až po zákonem předpokládaný následek (k těmto otázkám rovněž přiměřeně např. R 20/1981 SbRt. a R 21/1981 SbRt.).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněných (dovolatelů) ze zjištění, že tito dne 15. 8. 2010 kolem 13:00 hodin ponechali po dobu několika minut svého syna, který dosud nedovršil ani věk 4 let , zcela bez dozoru hrát si na pozemku nezkolaudované novostavby rodinného domu v obci Š., okres P.-v., kde se nacházela i jímka na dešťovou vodu s nezajištěným poklopem, s čímž byli oba obvinění seznámeni. Nezletilý si tak mimo jejich pozornost víko odklopil a spadl do jímky plné vody, v níž následně utonul. Jestliže obvinění (dovolatelé) byli jako rodiče povinní vykonávat nad ním dohled podle §31 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 84/1963 Sb., o rodině, v tehdy účinném znění, přičemž nevěnovali jeho krajně nebezpečnému počínání žádnou pozornost a hledat ho počali až v době, kdy již u chlapce zjevně došlo prakticky k vymizení životních funkcí, které se podařilo pouze dočasně obnovit pomocí medikamentů a nepřímé srdeční masáže, tzn. ve vodě musel tonout podle vyjádření znalce minimálně pět minut, jednalo se o pochybení, které by i při spoluzavinění jiných osob nebo působení dalších okolností nepochybně bylo příčinou, a to dostatečně významnou, bez níž by škodlivý následek nebyl nastal.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatelů vůči uloženým trestům. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Taková pochybení však dovolatelé nenamítli. Úspěšně pak nemohli uplatnit ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť byli uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze uložit mimo jiné trest odnětí svobody až na tři léta. Pokud jim tedy byl uložen trest odnětí svobody v trvání pouze dvou měsíců s podmíněným odkladem výkonu na jeden rok, jedná se o trest zákonný jak co do druhu, tak co do výměry.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněných Dr. Ing. J. P. a V. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrhy, přesněji podněty k odložení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu (zde samosoudkyně) však takový postup při předložení dovolání obviněných nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler