ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.554.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 554/2012 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2012, č. j. 10 To 12/2012-749, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 103/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 11. 2011, č. j. 11 T 103/2011-621, byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině, a podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Ž. H., bytem V., částku 28.000,- Kč, J. V., bytem T. p. O., P., částku 9.000,- Kč, J. Č., bytem T. p. O., U. D. m., částku 155.000,- Kč, P. K., bytem K. n. L., částku 5.000,- Kč, J. K., bytem J., B., částku 14.500,- Kč, M. Š., bytem P., J., částku 250.000,- Kč, L. M., bytem K. – K., U., částku 10.000,- Kč, L. B., bytem H. M., D., částku 28.000,- Kč, T. K., bytem J., Z., částku 25.700,- Kč, M. R., bytem V., N. T.,, částku 84.500,- Kč, a M. W., bytem H., D., částku 145.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 10 To 12/2012-749, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě oproti zrušenému rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný:
„1) v době od 06. 07. 2010 využil finanční tísně poškozené Ž. H. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozené vylákal finanční částku ve výši 12.000,- Kč a následně ještě finanční částku ve výši 15.000,- Kč, jako poplatek za poskytnutí úvěru, kdy uvedenou finanční hotovost předala poškozená před obchodním domem v obci M. prostředníkovi M. Š., který ji následně předal obviněnému, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozené žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozené Ž. H., trvale bytem V., škodu v celkové výši 27.000,- Kč,
2) v červenci roku 2010 využil finanční tísně poškozeného J. V. a pod nepravdivou záminkou poskytnutí úvěru od poškozeného vylákal finanční částku ve výši 5.000,- Kč, následně finanční částky 6.500,- Kč a 2.000,- Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru, kdy uvedenou finanční hotovost předával poškozený v ulici P. před domem v T. p. O. v jednom případě M. Š., a v jednom případě M. R., kteří ji následně předali obviněnému, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozenému žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozenému J. V., trvale bytem T. p. O., P., škodu v celkové výši 9.000,- Kč,
3) v době od 09. 12. 2010 do 29. 03. 2011 využil finanční tísně poškozené J. Č., a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozené vylákal finanční částky jako poplatek za poskytnutí úvěru, a to dne 10. 12. 2010 10.000,- Kč, dne 14. 12. 2010 2.000,- Kč, dne 19. 12. 2010 8.000,- Kč, dne 20. 12. 2010 3.900,- Kč, dne 28. 12. 2010 7.000,- Kč, dne 01. 01. 2011 10.000,- Kč, dne 06. 01. 2011 7.000,- Kč, dne 11. 01. 2011 8.000,- Kč, dne 12. 01. 2011 3.300,- Kč, dne 17. 01. 2011 12.000,- Kč, dne 19. 01. 2011 9.800,- Kč, dne 20. 01. 2011 5.000,- Kč, dne 22. 01. 2011 4.000,- Kč, dne 23. 01. 2011 1.000,- Kč, dne 25. 01. 2011 2.400,- Kč, dne 26. 01. 2011 12.000,- Kč, dne 28. 01. 2011 3.000,- Kč, dne 30. 01. 2011 6.000,-Kč, dne 31. 01. 2011 7.000,- Kč, dne 03. 02. 2011 12.000,- Kč, dne 04. 02. 2011 7.000,- Kč, dne 07. 02. 2011 6.000,- Kč, dne 29. 03. 2011 5.000,- Kč, kdy poškozená uvedenou částku vždy vložila do odpadkového koše v ulici P. před domem před budovou Komerční banky v H. K., odkud si obviněný finanční hotovost vyzvedl, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozené žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozené J. Č., trvale bytem T. p. O., U D. m., škodu v celkové výši nejméně 151.400,- Kč,
4) v červnu roku 2010 využil finanční tísně poškozeného P. K. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozeného vylákal finanční částku ve výši 5.000,- Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru, kdy uvedenou částku poškozený předal v místě svého trvalého bydliště M. Š., který ji následně předal obviněnému, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozenému žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozenému P. K., trvale bytem K. n. L., škodu v celkové výši 5.000,- Kč,
5) v době od června nebo července roku 2010 do března roku 2011 využil finanční tísně poškozené J. K. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozené vylákal jako poplatek za poskytnutí úvěru finanční částky ve výši 8.000,- Kč, kdy poškozená finanční částku ve výši 8.000,- Kč předala v místě svého trvalého bydliště M. Š., který ji následně předal obviněnému, a částku ve výši 2.500,- Kč dobila v několika různých částkách jako kredit na číslo mobilního telefonu, ze kterého s ní obviněný komunikoval, dále částku ve výši 4.000,- Kč, kterou poškozená vložila do odpadkového koše v P. ulici před domem v H. K., odkud si obviněný finanční hotovost následně vyzvedl, dále poškozená předala v obci poblíž N. J. své blíže neurčené zlaté šperky blíže neustanovené osobě, která je následně předala obviněnému, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozené žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozené J. K., trvale bytem J. – P. p., B., škodu v celkové výši nejméně 14.500,- Kč,
6) v době od října roku 2008 do prosince roku 2010 využil finanční tísně poškozeného M. Š. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozeného vylákal jako poplatek za poskytnutí úvěru různě vysoké finanční částky, kdy v říjnu 2008 na blíže nezjištěném místě v H. K. od poškozeného osobně převzal finanční částku ve výši 5.000,- Kč, v období od listopadu roku 2008 do února roku 2009 poškozený třikrát vložil částku ve výši 5.000,- Kč do telefonní budky v P. ulici v H. K., a v období od srpna roku 2009 do prosince roku 2010 poškozený opakovaně vložil v různě vysokých částkách celkem 130.000,- Kč do telefonní budky v P. ulici v H. K., odkud si obviněný finanční hotovost následně vyzvedl, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozenému žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozenému M. Š., trvale bytem P. – P. p., J., škodu v celkové výši nejméně 150.000,- Kč,
7) v červnu nebo červenci roku 2010 využil finanční tísně poškozené L. M. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozené vylákal jako poplatek za poskytnutí úvěru dvakrát finanční částku ve výši 5.000,- Kč, kdy uvedené částky poškozená předala v prvním případě v P. na A. u restaurace M. a v druhém případě v místě svého trvalého bydliště M. Š., který ji následně předal obviněnému, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozené žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozené L. M., trvale bytem K. – K., U., škodu v celkové výši 10.000,- Kč,
8) v době od září roku 2009 do června roku 2010 využil finanční tísně poškozené L. B. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozené vylákal jako poplatek za poskytnutí úvěru nejprve finanční částku ve výši 2.000,- Kč, kdy mu poškozená dobila jako kredit na číslo mobilního telefonu, ze kterého s ní obviněný komunikoval, opakovaně částky ve výši 200,- Kč až 500,- Kč, v listopadu roku 2009 částku ve výši 5.000,- Kč a v březnu roku 2010 částku ve výši 5.000,- Kč, které v obou případech poškozená předala v H. K. u pobočky Komerční banky dosud neustanovené osobě, následně v dubnu roku 2010 částku ve výši 4.000,- Kč a v květnu roku 2010 částku ve výši 5.000,- Kč, kdy v obou případech poškozená předala hotovost v místě svého trvalého bydliště M. Š., který ji následně předal obviněnému, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozené žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozené L. B., trvale bytem H. M., D., škodu v celkové výši 21.700,- Kč,
9) v době od června roku 2010 do 03. 11. 2010 využil finanční tísně poškozeného T. K. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozeného vylákal jako poplatek za poskytnutí úvěru nejprve finanční částku ve výši 5.000,- Kč, kterou poškozený v červnu roku 2010 předal v místě svého trvalého bydliště M. Š., který ji následně předal obviněnému, následně finanční částku ve výši 2.200,- Kč, kdy mu poškozený dobil jako kredit na číslo mobilního telefonu, ze kterého s ním obviněný komunikoval, postupně částky ve výši 1.000,- Kč, 500,- Kč, 200,- Kč a 500,- Kč, dále částky 6.000,- Kč a 5.000,- Kč, které poškozený v obou případech předal v místě svého trvalého bydliště M. Š., který ji následně předal obviněnému, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozenému žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozenému T. K., trvale bytem J., Z., škodu v celkové výši 20.400,- Kč,
10) v době od 16. 06. 2010 do března roku 2011 využil finanční tísně poškozeného M. R. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozeného vylákal jako poplatek za poskytnutí úvěru nejprve dne 17. 06. 2010 finanční částku ve výši 2.300,- Kč, dne 19. 06. 2010 5.000,- Kč a dne 06. 07. 2010 částku ve výši 10.000,- Kč a následně částku 1.700,- Kč, kdy poškozený vždy uvedenou finanční částku vložil do odpadkového koše v ulici P. před domem před budovou Komerční banky v H. K., odkud si obviněný finanční hotovost vyzvedl, následně uvedeným způsobem poškozený opakovaně vložil finanční částky v různé výši v přibližně patnácti případech a opakovaně v přesněji nezjištěných částkách dobil kredit na číslo mobilního telefonu a, ze kterého s ním obviněný komunikoval, tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozenému žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, tímto svým jednáním způsobil poškozenému M. R., trvale bytem V., N. T.,, škodu v celkové výši nejméně 84.500,- Kč,
11) v době od července 2010 do 07. 04. 2011 využil finanční tísně poškozené M. W., kterou oslovil telefonicky z čísla, představil se jako investor G. a pod záminkou poskytnutí úvěru od poškozené jako poplatky za zprostředkování poskytnutí úvěru postupně vylákal finanční částky ve výši 2.500,- Kč, 5.000,- Kč a 4.000,- Kč, které předala v H. v místě svého bydliště a jednou v P. na vlakovém nádraží M. Š., asi v pěti případech v H. v místě svého bydliště a jednou v P. různě vysoké částky v celkové výši nejméně 20.000,- Kč, které předala J. Č., dále v H. u E., penzionu Z. s. a H. U. H. asi ve třech případech předala různě vysoké částky M. R. a jednou J. K., vše v celkové výši nejméně 25.000,- Kč, nejméně šestkrát sama osobně vhodila peníze uložené v obálkách v H. K. u trolejbusové zastávky P. do druhého odpadkového koše směrem k hotelu A., vše v celkové výši nejméně 50.000,- Kč, dále nejméně v 60-ti případech po částkách 500,- Kč (tedy celkově za 30. 000,- Kč) dobila kredit dobíjecími kupóny nebo přes terminál Sazky na číslo telefonu, ze kterého s ní obviněný komunikoval, a tohoto jednání se dopustil, ač již vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výši svých příjmů věděl, že poškozené žádný úvěr nemůže poskytnout a peníze si ponechá pro vlastní potřebu, čímž svým jednáním způsobil poškozené M. W., trvale bytem H., D., škodu v celkové výši nejméně 136.500,- Kč“.
Za to obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Ž. H., bytem V., částku 27.000,- Kč, J. V., bytem T. p. O., P., částku 9.000,- Kč, J. Č., bytem T. p. O., U. D. m., částku 151.400,- Kč, P. K., bytem K. n. L., částku 5.000,- Kč, J. K., bytem J., B., částku 14.500,- Kč, M. Š., bytem P., J., částku 150.000,- Kč, L. M., bytem K. – K., U., částku 10.000,- Kč, L. B., bytem H. M., D., částku 21.700,- Kč, T. K., bytem J., Z. částku 20.400,- Kč, M. R., bytem V., N. T., částku 84.500,- Kč, a M. W., bytem H., D.,, částku 136.500,- Kč. Poškozené J. Č., M. Š., L. B., T. K. a M. W. odkázal výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. G. dne 14. 3. 2012 dovolání , které následně doplnil podáním ze dne 30. 3. 2012. Dovolání zároveň výslovně směřuje i proti rozhodnutí soudu prvního stupně (viz podání ze dne 14. 3. 2012). Uplatněnými důvody dovolání byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění prvního z obou podání, vypracovaného obhájcem JUDr. Josefem Svobodou, obviněný (dovolatel) namítl, že se zločinu podvodu nedopustil, neboť nikoho neuváděl v omyl ani nevyužíval ničího omylu a nikomu nezpůsobil žádnou škodu, natož pak škodu značného rozsahu. Žádný důkaz podle jeho názoru nesvědčil pro závěr o jeho vině, výše škody pak nebyla spolehlivě prokázána zejména u svědků Š., R., Č. Soud ji dovodil pouze z jejich ničím nepodložených tvrzení. Byli to však právě oni a nikoli obviněný, kdo jednotlivé poškozené uváděli v omyl a způsobili jim škodu. Žádný důkaz nesvědčil pro to, že mu vylákané peněžní částky skutečně předali. Při hlavních líčeních byla vyslechnuta před soudem řada svědků, ovšem usvědčující povahu měly právě jen výpovědi výše jmenovaných, kteří proti němu vypovídali evidentně ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za vlastní trestné jednání. Soud vzal jejich tvrzení za věrohodná, přestože například svědka Š. většina poškozených označila za osobu, které předávali finanční částky, a ten se jim přitom představoval pod falešným jménem R. Věrohodnost tohoto svědka před soudem nezpochybnila ani jednoznačně prokázaná skutečnost, že lhal i ohledně výše údajně mu způsobené škody, kdy nárokoval částku 250.000,- Kč, ačkoli tato škoda nakonec byla vyčíslena na 150.000,- Kč. Svědek R. přiznal, že poškozeným tvrdil, že on sám už slibovanou půjčku obdržel, ačkoli tomu tak nebylo. Celé řadě poškozených tedy lhal. Dovolatel v souvislosti s jeho osobou zmínil i jeho předchozí pracovní činnost spočívající ve zprostředkovávání úvěrů pro Českou spořitelnu. To znamená, že svědek dobře věděl, jaká je praxe při poskytování úvěrů a že údajné vhazování peněz do odpadkových košů této praxi odporuje. Protože se sám měl podílet na trestné činnosti, nelze předpokládat, že by i přes poučení soudu vypovídal pravdivě. Navíc tvrdil, že mu byla způsobena vysoká škoda, kterou však nikterak neprokázal a ani prokázat nemohl. A konečně, ve shodné pozici byla i svědkyně Č., která také dělala tzv. kurýra. Také ona tvrdila, že škoda, kterou jí měl svým jednáním způsobit dovolatel, byla velmi vysoká, avšak jí udávaná výše provedenému dokazování neodpovídala. Přitom svědkyni muselo být nade vší pochybnost jasné, že takovým způsobem, jaký sama popsala, se žádné úvěry ani půjčky neuzavírají. Přes veškeré uvedené skutečnosti soud této svědkyni uvěřil a ke zjevným nepravdám v jejích výpovědích nepřihlédl. Výše uvedené osoby měly být podle dovolatele samy trestně stíhány, namísto aby proti logice byli v postavení svědků – poškozených. Dovolatel zpochybnil i pravdivost výpovědi svědkyně V. H., která podle něj není osobou nezaujatou, neboť při hlavním líčení uvedla, že ho nemá ráda. Tato svědkyně pak ve své výpovědi popisovala, jak se dovolatel údajně domlouval s poškozenými a jak měnil hlas. Ostatní poškození naopak tvrdili, že dovolatele po hlase poznali, přestože v přípravném řízení osobu, s níž hovořili, označovali za mluvící s ruským přízvukem, který však dovolatel nemá. Soud nepřihlédl ani k tomu, že lidský hlas bývá v telefonu zkreslený, což je všeobecně známo, a svědci by tak mohli označit jakoukoli osobu, která nemluví zcela zřetelně. Ve skutečnosti si svědci hlasem dovolatele jisti nebyli.
Ačkoliv si jednotlivé důkazy navzájem zjevně odporují, soud se těmito skutečnostmi nezabýval, nehodnotil je ani ve světle dalších prováděných důkazů a neobjasnil řádně všechny rozpory. Pokud by totiž výsledky provedeného dokazování vyhodnotil řádně, musel by zjistit, že se dovolatel nedopustil žádného podvodného jednání a na ničí úkor se neobohatil. Nemohl tedy naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným.
S ohledem na výše uvedené důvody proto obviněný navrhl, aby k jeho dovolání byla napadená rozhodnutí soudů ve všech výrocích zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V doplnění dovolání ze dne 30. 3. 2012, které podal prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Rudoleckého, obviněný stejně jako v předchozím podání odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně dovolání doplnil o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jeho existenci odůvodnil tím, že od počátku řízení namítal, že trpí závažnou nedoslýchavostí až téměř hluchotou, když na této skutečnosti částečně postavil i svou obhajobu. Soud prvního stupně se proto v rámci důkazního řízení soustředil na prokázání jeho viny mimo jiné tím, že zadal znalecký posudek zaměřený na jeho schopnost telefonicky, případně osobně komunikovat s poškozenými. Pominul však provedení kvalifikovaného a podrobného zkoumání jeho schopnosti účastnit se aktivně též trestního řízení, resp. objasnění jeho schopnosti slyšet a rozumět přednesu obžaloby, výpovědím svědků, jim pokládaným otázkám a projevům soudu. Poukázal na to, že obžalovaný je u hlavního líčení od ostatních účastníků řízení vzdálen natolik, že jeho komunikační schopnosti v daném okamžiku nelze srovnávat s telefonováním nebo rozhovorem s jedinou osobou stojící v jeho bezprostřední blízkosti. Navíc bývá zcela obvyklé, že v jednací síni není zachováno absolutní ticho, jednotlivé zvuky se mísí, přičemž projevy všech zúčastněných mají odlišnou slyšitelnost, která situaci obžalovaného dále stěžuje. Na svůj zdravotní handicap obviněný upozornil rovněž při veřejném zasedání o dovolání, kde dokonce předložil lékařskou zprávu, z níž vyplynulo, že k běžnému životu je mu předepsána zdravotní pomůcka v podobě sluchadel. Přesto se ani odvolací soud hlouběji jeho zdravotním stavem nezabýval a tím nezachoval jeho legitimní procesní nároky. Z tohoto důvodu má dovolatel zato, že napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející řízení jsou postiženy zásadní vadou, která zakládá protiústavnost pravomocného rozhodnutí. Veškerá skutková zjištění a jejich následné právní posouzení byla v jeho případě učiněna v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, zejména právem obviněného na řádnou a účinnou obhajobu prezentovanou v prvé řadě možností vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům. Za těchto okolností byla účast dovolatele při hlavním líčení i později veřejném zasedání ve své podstatě toliko formálním naplněním zákonného práva, nikoliv však jeho účelu. Nelze mu zároveň přičítat k tíži, že si patřičné zdravotní pomůcky nezajistil sám, neboť s ohledem na jeho vazební stíhání byl omezen na svobodě.
Závěrem této části dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud po provedeném řízení napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil, zrušil i rozhodnutí v řízení napadenému rozsudku předcházejícím a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání (obě podání) obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisy doručenými Nejvyššímu soudu České republiky ve dnech 6. 4. a 2. 5. 2012 pověřený státní zástupce sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby dovolací soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání dovolání.
Obviněný J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, včetně jeho doplnění, bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna . To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z obsahu předloženého spisu však vyplývá, že dovolatel byl osobně přítomen jak u hlavního líčení konaného soudem prvního stupně, tak u veřejného zasedání odvolacího soudu. Jestliže namítl, že soudy projednávaly jeho věc za situace, kdy údajně nebyl schopen z důvodu svého zdravotního stavu vnímat (slyšet) průběh jednání, pak tato námitka stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spočívá v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (v judikatuře srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu T 996, Svazek 36/2007).
Nad rámec uvedeného - z hlediska namítaného porušení práv dovolatele - pak není od věci poznamenat, že u všech soudních jednání byl přítomen nejen dovolatel, ale i jeho obhájce. Ke schopnosti, resp. neschopnosti dovolatele vnímat mluvené slovo se vyjádřil znalec MUDr. Fink, podle jehož posudku byl schopen telefonicky hovořit nejen osobně s poškozenými, ale byl schopen komunikovat též s orgány činnými v trestním řízení. Z protokolů o hlavním líčení založených ve spise se navíc nenaznačuje žádná okolnost, která by tvrzení dovolatele jakkoli verifikovala. Naopak, v hlavním líčení si počínal aktivně, vyjadřoval se k obsahu výpovědí svědků, pokládal jim otázky, vznášel námitky vůči podjatosti senátu soudu prvního stupně apod. Orientovaně reagoval i na průběh veřejného zasedání odvolacího soudu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel primárně o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině stíhaným skutkem založily na zcela nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, když se především nevypořádaly s rozpory mezi jednotlivými důkazy, zatímco jeho obhajobu, která podle jeho názoru nebyla vyvrácena, bezdůvodně odmítly jako účelovou. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch významně porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby nesprávně vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů tedy nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že se zřetelem k výsledkům dokazování (skutkovým zjištěním) měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému trestnému jednání za prokázané. Dostatečně vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině a proč jeho obhajobě neuvěřil. Zabýval se mimo jiné i námitkou, že obviněný je neslyšící, a proto nebyl schopen vést telefonické rozhovory s poškozenými, která byla jednoznačně vyvrácena nejen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví ušní, nosní, krční, vypracovaným MUDr. Zdeňkem Finkem, ale i výpověďmi jeho rodinných příslušníků (viz str. 6 – 8 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, s výjimkou zjištěné výše škody u některých poškozených, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání dovolatele, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky obdobnými skutkovými námitkami, které obviněný uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku , a náležitě vysvětlil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 6, 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. G. bylo opřeno o námitky, které pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., ale ani pod žádný další z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřaditelné nejsou, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler