ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.590.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 590/2012 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. května 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. R. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 5. 1. 2012, č. j. 68 To 446/2011-231, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 46/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 T 46/2011-198, v trestní věci obviněných M. K. a J. R. , byl obviněný J. R. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že „ v období od 22. 3. 2010 do 16. 4. 2010 v P., na ulici Č., poté, co J. O. a Z. O. oslovili s nabídkou, že za úplatu zařídí propuštění odsouzené osoby z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž M. K. se přesvědčivě vydával za příslušníka Policie ČR, vylákali na J. O. úhrnnou finanční částku 510.000,- Kč (jednotlivě ve dnech 22. 3. 2010 160.000,- Kč a 145.000,- Kč, 31. 3. 2010 50.000,- Kč, 9. 4. 2010 50.000,- Kč a 16. 4. 2010 105.000,- Kč), a to s tím, že tato bude užita na uplacení policistů, státního zástupce, soudce, příslušníků Vězeňské služby ČR a případně dalších osob za účelem brzkého vydání rozhodnutí orgánů státní moci o propuštění jeho syna M. O., nar., z Věznice MS R., v níž má od „19. 11. 2009“ do 19. 5. 2012 na základě rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 4 T 26/2010, vykonávat nepodmíněný trest odnětí svobody, načež dne 6. 5. 2010 v Olomouci ze stejných důvodů M. K. po J. O. neúspěšně vyžadoval vyplacení dalších 100.000,- Kč, když tomuto požadavku jmenovaný pro nedostatek finančních prostředků již nevyhověl, a takto J. R. a M. K., ačkoli předstírali, že převzaté finanční prostředky užijí k deklarovanému účelu, již od počátku jednali s vědomím, že toto nemají v úmyslu a pod nepravdivou legendou získané peníze si ponechají pouze pro vlastní potřebu, čímž J. O., nar. 17. 3. 1950, a Z. O., nar., oba bytem P., Č., způsobili majetkovou škodu ve výši 510.000,- Kč“.
Za to byl obviněný J. R. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen. Podle §84 tr. zákoníku nad ním soud vyslovil dohled a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl, aby společně a nerozdílně s obviněným M. K. zaplatili poškozenému J. O., nar., bytem P., ul. Č. č., na náhradě škody částku 510.000,- Kč.
O odvolání obviněného J. R. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 5. 1. 2012, č. j. 68 To 446/2011-231, jímž jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve vztahu k tomuto obviněnému nabyl právní moci dne 5. 1. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. R. následně dovolání , které současně směřovalo i proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně týkajícím se jeho osoby. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) setrval na tom, že také on sám byl uveden v omyl spoluobviněným M. K., který tuto skutečnost konečně potvrdil i spontánní výpovědí u hlavního líčení, kdy se ke skutku plně doznal. Současně vypověděl, že dovolatel o jeho podvodném záměru nic nevěděl a že mu sám namluvil, že je policistou z „Protidrogové centrály v O.“ a že může pomoci jeho kamarádovi – synovi poškozeného J. O.– M.. Z výpovědi poškozeného J. O. přitom vyplynulo, že vztah mezi obviněnými vnímal tak, že „vedoucím je tam pan K.“. Také z ostatních výpovědí je podle dovolatele patrno, že byl jen jakýmsi prostředníkem, který dvakrát vyzvedl u poškozeného O. peníze a předal je obviněnému K., aby ten mohl zařídit propuštění jeho syna z výkonu trestu odnětí svobody. Soudu prvního stupně se přitom ničím nepodařilo prokázat úmysl dovolatele obohatit se tím, že by uvedl poškozeného J. O. v omyl, a že by mu tím způsobil značnou škodu. O jeho majetkových poměrech dovolatel nic nevěděl, znal pouze jeho syna M., kterého v minulosti zaměstnával. V inkriminované době neměl žádné dluhy, vedl řádný život a pracoval. Jeho jediným úmyslem bylo pomoci synovi poškozeného dostat se „na kauci“, tj. legální cestou, z vězení. Z peněz vylákaných obviněným K. neměl žádný prospěch a nemohl se tedy sám obohatit.
Dovolatel současně vyjádřil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, který proti zásadě presumpce neviny vyslovil v odůvodnění rozsudku, když k jeho předcházejícímu odsouzení uvedl, že „…toto odsouzení svědčí o tom, že obžalovaný J. R. má sklony k páchání trestné činnosti podvodného charakteru“. Soud nevzal v úvahu, že žádné dřívější odsouzení mu již nepřitěžovalo, a proto na něj bylo nutno pohlížet jako na bezúhonného. Tato skutečnost by navíc sama o sobě nestačila k prokázání jeho úmyslu spáchat skutek uvedený v obžalobě. Dovolatel zdůraznil, že se ze svých předchozích protiprávních jednání poučil a nelze tak na něj pohlížet jako na notorického zločince, který bude i nadále páchat trestnou činnost podvodného charakteru. Znovu připomněl, že poctivě pracoval a nadále pracuje, snaží se uživit svoji rodinu, aby nemusel využívat sociálního systému státu.
Pokud jde o napadené usnesení odvolacího soudu, dovolatel nesouhlasí se závěrem uvedeným na str. 3 odůvodnění, že soud prvního stupně hodnotil ve věci provedené důkazy správně. Oba soudy podle něj bezdůvodně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo neakceptovaly jeho obhajobu jako účelovou. Dovolatel i nadále setrvává na tom, že se kamarádovi O. snažil pomoci legální cestou. To, že má z minulosti zkušenosti s orgány činnými v trestním řízení, ještě nutně neznamená, že byl dobře znalý práce policie, státních zastupitelství a soudů a že by od počátku velmi dobře věděl o tom, že na žádnou kauci M. O. z vězení dostat nemůže. Tyto jeho „znalosti“ nebyly v řízení nijak prokázány. Dovolatel se ohradil i proti tvrzení odvolacího soudu na str. 4 odůvodnění napadeného usnesení, že poškozeným manželům O. předkládal nějaké listiny týkající se jejich syna, neboť to se nezakládá na pravdě. Z dokazování před soudem prvního stupně je totiž patrné, že s těmito listinami přišel právě spoluobviněný M. K.. K částce 1.000,- Kč, kterou měl od něj obdržet za to, že mu v rámci trestné činnosti zajišťoval přepravu, dovolatel uvedl, že se jednalo o úhradu pohonných hmot, které vynaložil, když ho stěhoval z bytu v Olomouci. V souvislosti s inkriminovanou trestnou činností od něj však žádnou finanční částku neobdržel. Tato skutečnost pak vyplývá i z výpovědi samotného M. K..
S ohledem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek soudu I. stupně ve všech jeho výrocích a usnesení soudu II. stupně a zprostil ho obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 5. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádné jiné podání, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., v budoucnu využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v něm odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel primárně o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině stíhaným skutkem založily na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů, když především - ve vztahu k jeho osobě - bezdůvodně vyhodnotily jako nepravdivou výpověď spoluobviněného M. K. svědčící v jeho prospěch, a dovodily jej de facto pouze z jeho trestní minulosti. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování nesprávně a nedůvodně k jeho tíži. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž jednal veden nezištnou snahou pomoci kamarádovi M. O. dostat se z výkonu trestu odnětí svobody legální cestou (složením tzv. kauce), avšak byl sám podveden spoluobviněným M. K. (který tvrdil, že je policistou a může propuštění zařídit), pak ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval namítané nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
To znamená, že svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů . Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21. odst. 1 tr. zákoníku, nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jej nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti, včetně otázky jeho podvodného úmyslu, za prokázané (viz str. 5 - 6 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím řádně zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal. Zabýval se v podstatě obdobnými námitkami, o něž dovolatel opřel i nyní projednávaný mimořádný opravný prostředek, a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč jim nepřisvědčil. V rozhodnutí především vysvětlil, proč ani on neuvěřil obhajobě obviněného, pokud tvrdil, že nevěděl, že finanční částka získaná od manželů O. byla vylákána předstíráním toho, že má sloužit jako úplatek policistům, státním zástupcům, soudcům či vězeňské službě, s cílem dosáhnout propuštění M. O. z výkonu trestu, a že jednal výlučně na základě nepravdivých informací poskytnutých mu spoluobviněným M. K.. Soud také logicky vysvětlil, proč považoval za zcela správná skutková zjištění, že to byl právě obviněný, kdo byl iniciátorem celé trestně činnosti. Své rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodně nezaložil pouze na jeho trestní minulosti, jak se dovolatel snaží naznačit (viz zejména str. 3 - 5 usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Ve věci obviněného J. R. dospěl k závěru, že dovolání (jako celek) nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, přičemž dílem (v částech, kde směřuje proti odůvodnění rozhodnutí) není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Proto rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler