ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.668.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 668/2012 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2012 o dovolání podaném obviněným J. F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 50 To 474/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 95/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 6 T 95/2011, byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 12. 3. 2011 v sobotu kolem 8.40 hodin v O., okres K. V., v M. ulici před budovou ZŠ se obnažoval před třemi nezletilými dívkami, a to tak, že vytáhl a rukou si osahával svůj penis, ačkoli již byl pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., opakovaně pravomocně odsouzen, naposledy rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 130/2008 ze dne 3. 3. 2009“. Za to mu byl podle §358 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 6 T 218/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 50 To 474/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného podle §358 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a současně mu (v rámci souhrnného trestu) podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a sice zajištěného kladiva. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 6 T 218/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 3. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. F. následně dovoláním , které současně směřoval i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že Krajský soud v Plzni se nevypořádal s některými okolnostmi významnými pro rozhodnutí, resp. že nebral v úvahu některé níže uvedené skutečnosti, v důsledku čehož věc nesprávně posoudil i po stránce hmotně právní. Aby mohl být uznán vinným přečinem výtržnictví, bylo nezbytně nutné, aby zde existovaly důkazy, které by jakoukoli pochybnost o jeho vině vylučovaly. Takové důkazy však soudy podle jeho názoru v daném případě k dispozici neměly. Dovolatel připustil, že v inkriminovanou dobu se v prostorách okolo školy skutečně nacházel. Současně poukázal na to, že zde pouze vykonával malou tělesnou potřebu (močil), což nebylo vyloučeno ani výpověďmi svědkyň, které ho sice močit neviděly, nicméně není důvodu nevěřit jeho obhajobě, že domočil právě ve chvíli, kdy ho svědkyně zaregistrovaly. Po celé trestní řízení se hájil tím, že svou potřebu vykonával akutně s ohledem na své dlouhodobé zdravotní problémy s močovým měchýřem, které byly prokázány. Soudy však tyto zdravotní problémy vůbec nebraly v potaz. Nehodnotily ani okolnost, že se na inkriminovaném místě nacházel v sobotu, kdy není škola a výskyt žáků v jejím okolí tak ani nemohl předpokládat. Záměrem dovolatele proto nemohlo být nic jiného, než jen vykonání potřeby. Protože soud odmítl provést důkaz místním šetřením, nebylo možné ani jednoznačně stanovit jeho pozici a pozici svědkyň v inkriminovaný okamžik na daném místě. Pokud by byl takový důkaz proveden, nepochybně by soud musel dospět k závěru, že tvrzení dovolatele je více než pravděpodobné. Ani jedna ze svědkyň přitom jednoznačně neuvedla, že by dělal něco jiného, než vykonával svou potřebu (např. onanoval). Jedna z nich dokonce vypověděla, že když se na ně otočil, hned utekly a nic neviděly, druhá ho viděla pouze držet penis v ruce, což ovšem opět nevylučuje tvrzení, že pouze močil. Pak se ovšem podle dovolatele nabízí otázka, zda močení na veřejnosti může být bez dalšího přečinem výtržnictví či alespoň přestupkem, zvláště když člověka přepadne náhlá potřeba, navíc způsobená jeho špatným zdravotním stavem. Dovolatel je jen člověk a v danou chvíli neměl jinou možnost. Navíc předpokládal, že ho nikdo neuvidí. Je možné, že nezletilé svědkyně pohled na něj mohl vyděsit, ale to by samo o sobě k jeho odsouzení nepostačovalo. Není jedinou osobou, která se do obdobné situace někdy dostala. Není proto správné z něj dělat automaticky výtržníka, byť je osobou s trestní minulostí a má sklony k závadovému jednání. Pokud se otočil ke svědkyním ve chvíli, kdy uslyšel za sebou jejich hlasy, bylo to počínání zcela reflexivní a logické. Úmysl provádět na místě veřejnosti přístupném něco jiného, než močení, mu rozhodně prokázán nebyl. O jeho vině přečinem výtržnictví proto existují vážné pochybnosti, které nelze nahradit pouhými domněnkami soudu a je třeba je vykládat v jeho prospěch.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud v Brně jako soud dovolací napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2012 zrušil a ve věci sám rozhodl“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 5. 2012. Do doby konání veřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na nepřesvědčivých a nic neprokazujících výpovědích svědkyň – nezletilých dívek. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži a v důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž nejednal v úmyslu obnažit svůj pohlavní úd před třemi nezletilými dívkami pohybujícími se před budovou základní školy, ale pouze tam vykonával malou tělesnou potřebu, která byla vzhledem k jeho problémům s močovým měchýřem natolik akutní, že ani neměl čas vyhledat k tomu příhodnější místo, přičemž nezletilé ho překvapily právě ve chvíli, kdy - nechtěně otočen směrem k nim - již nemočil a chystal si zapnout kalhoty, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být jeho spácháním uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti plně respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (přečinu) nebylo dovolateli prokázáno, popř. že se jej nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k žalované trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě zdůvodnil, proč neměl o věrohodnosti výpovědí svědkyň, podle nichž obviněný rozhodně v danou chvíli - otočen čelně k nim - nemočil a ani to neměl v úmyslu, žádných pochybností a vysvětlil, proč této jeho v řízení konstantní obhajobě nepřisvědčil (viz str. 3 dole a str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Z podnětu podaného řádného opravného prostředku (odvolání) pak napravil jen některá dílčí pochybení přezkoumávaného rozsudku (ve výroku o trestu). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v případě dovolatele zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Je pravdou, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku skutečnost, že obhajoba během hlavního líčení navrhovala provést důkaz místním šetřením, nezmínil. Nejvyšší soud nicméně z protokolu o hlavním líčení (č. l. 85 spisu) zjistil, že soud prvního stupně tento důkazní návrh neopomenul a jeho neprovedení zdůvodnil jeho nadbytečností. U veřejného zasedání odvolacího soudu pak dovolatel žádný návrh na doplnění dokazování nevznesl (viz protokol na č. l. 179 a násl. spisu).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler