ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.900.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 900/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. srpna 2012 o dovolání podaném obviněným F. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, č. j. 8 To 134/2012-295, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 118/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2012, č. j. 90 T 118/2011-264, byl obviněný F. H. uznán vinným v bodě ad 1/ výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/ na tom skutkovém základě, že „dne 2. 9. 2010 v B., na ulici N. prodal osobní motorové vozidlo značky VOLKSWAGEN PASSAT VARIANT 3BG, rok výroby 2003, barva modrá – tmavá, J. L., za částku 40.000,- Kč, a to i přes to, že výše uvedené vozidlo nevlastnil a bylo mu svěřeno do bezplatného užívání na dobu od 4. 7. 2009 do 4. 7. 2011 R. S., otcem jeho družky, jehož jménem při prodeji také vystupoval, kdy peníze prodejem vozidla získané následně užil pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému R. S., škodu ve výši 104.922,- Kč“ , a v bodě ad 2/ výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „v blíže nezjištěné době od 23. 12. 2010 do konce měsíce února 2011 odcizil v B., na ulici K., z neuzamčené skříňky umístěné v obývacím pokoji domu, ve kterém byl přechodně ubytován, sedm kusů zlatých prstenů, tři páry zlatých náušnic a jednu samostatnou zlatou náušnici, dva zlaté náramky, jeden zlatý řetízek a tři zlaté přívěsky, nezjištěný počet stříbrných prstenů, řetízků a náušnic, dvě pozlacené soupravy šperků, USB flashdisk zn. T-Mobile kapacity 1 GB, jeden pár lakovaných letních tenisek černé barvy, se stříbrným zdobením značky imitace Hugo Boss, kovový benzínový zapalovač, stříbrné kapesní pánské hodinky a mobilní telefon značky Ufon, černé barvy, a tímto jednáním způsobil poškozené A. K., škodu ve výši 23.260,- Kč a poškozenému J. V., ve výši 1.500,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 134/97, ze dne 9. 12. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 8 To 29/2006, ze dne 27. 2. 2006, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků ve věznici s dozorem, z něhož byl na základě usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 2. 6. 2008, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2008, podmíněně propuštěn se zkušební dobou čtyř let“. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 T 186/2010, byl obviněný podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a spolu s ním další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému zároveň uložil povinnost nahradit poškozené A. K., trvale bytem B., S. O., škodu ve výši 23.260, - Kč. Poškozeného R. S., trvale bytem N., B., pak s jeho nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 4. 2012, č. j. 8 To 134/2012-295, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 4. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný F. H. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho jednání a chybně ho subsumoval pod trestněprávní normu. Odvolací soud pak nejenže tyto vady neodstranil, ale naopak je v plném rozsahu v důsledku vadné aplikace hmotného práva přejal do svého rozhodnutí. V odůvodnění napadeného usnesení pak uvedl, že souhlasí s právními i skutkovými závěry soudu prvního stupně. Dovolatel poukázal na to, že soud prvního stupně musel v daném případě u obou skutků posuzovat vždy dvě verze skutkového stavu. Jednu, která byla předkládána obžalobou, a jednu, kterou se bránil dovolatel. Přednost přitom dal vždy verzi obžaloby bez ohledu na existenci důkazů svědčících ve prospěch obhajoby. Navíc ani neprovedl všechny dovolatelem navrhované důkazy. To znamená, že oba soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tj. povinností zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jelikož skutky popsané v obžalobě se ve skutečnosti vůbec nestaly, lze dále dovodit, že rozhodnutí soudu prvního stupně musí být nutně zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na tom též vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Dovolatel však zároveň připustil, že existenci jím uplatněných dovolacích důvodů je v daném případě možno považovat za „hraniční“. Dovolání tak podal i z důvodů „procesní opatrnosti“, neboť z usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 40/06 ze dne 1. 11. 2007 dovodil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je předpokladem k podání ústavní stížnosti. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 134/2012, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2012, č. j. 90 T 118/2011-264, zrušil a ve věci dále rozhodl tak, že ho buď sám zprostí obžaloby, nebo ve smyslu ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikáže věcně a místně příslušnému orgánu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci (doručeno dne 23. 7. 2012). Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný F. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo jím namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítl žádný relevantní rozpor mezi obsahem zjištěného skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek primárně opřel o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů pak vytknul, že závěr o jeho vině založily na nedostatečném rozsahu provedeného dokazování a jeho nesprávném hodnocení. Jinými slovy, v dovolatelův neprospěch měla být především porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži a nikoli v jeho prospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, tedy z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků jako přečinů zpronevěry podle 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku.
Z výše uvedených důvodů tak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na ryze procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neodpovídají.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že se dovolatel stíhaných skutků nedopustil. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně a přesvědčivě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 6 - 7 odůvodnění rozsudku). Náležitě vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla bez pochybností vyvrácena. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení skutků, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě zdůvodnil, proč ani on (s ohledem na další důkazy) neměl pochybnosti o jeho vině a námitkám obhajoby nepřisvědčil (viz str. 3, 4 shora odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů soudem prvního stupně, Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně splňuje, neboť soud v něm dostatečně zdůvodnil, proč návrh obviněného na doplnění dokazování zamítl (viz str. 6 rozsudku).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného F. H. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler