ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.827.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 827/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. E. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované D. V. , zastoupené JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 30 C 27/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2011, č.j. 11 Co 377/2011-227, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Černého, advokáta se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Chomutově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. února 2011, č.j. 30 C 27/2005-188, určil, že „žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 211 o výměře 240 m2, parc. č. 335/2 o výměře 143 m2 a parc. č. 344 o výměře 344 m2 a budovy č.p. 200 stojící na pozemku parc. č. 211, všech zapsaných na LV č. 111 pro katastrální území K., obec K. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Chomutov“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku uvedl, že uzavřená kupní smlouva (stejně jako „smlouva o půjčce se zástavním právem“ ), uzavřená dne 4. října 2001 mezi manželem žalované (věřitelem) a manželem žalobkyně (dlužníkem), byla uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce; dále že nebyla zaplacena kupní cena (byla předána pouze jedna částka ve výši 1.000.000,- Kč z titulu půjčky, přičemž vrácení této půjčky nebylo požadováno ani vymáháno), že v případě nesplacení této půjčky mělo dojít k realizaci kupní smlouvy, tj. k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, resp. k propadnutí zástavy. Protože uvedená smluvní ujednání svými důsledky obešla kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva, posoudil soud prvního stupně uvedenou kupní smlouvu jako absolutně neplatnou podle ust. §39 obč. zák. pro obcházení zákona. Uzavřel, že na základě této smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce žalované o nevěrohodnosti svědka RSDr. P., který se v době podání svědecké výpovědi nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen za majetkovou trestnou činnost a jehož výpověď měla být v rozporu s čestným prohlášením, které učinil dne 28. srpna 2007, odvolací soud uvedl, že oba tyto důkazy soud prvního stupně zhodnotil a v odůvodnění svého rozsudku přesně uvedl, jakou jim přikládá váhu. Odvolací soud neshledal důvod pro odlišné hodnocení těchto důkazů. Pokud žalovaná poukazovala na dopis ze dne 4. prosince 2007, jenž jí byl zaslán zástupcem žalobkyně po vydání prvního rozsudku ve věci, a který podle jejího názoru rovněž dokládá účelovost žaloby, vyhodnotil odvolací soud tento dopis jako vyjádření snahy žalobkyně o smírné vyřešení sporu formou určitého narovnání vztahů mezi účastnicemi. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že i když použitou formulaci nelze považovat za zcela šťastnou, nemůže tento dopis ničeho změnit na tom, že mezi účastnicemi uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, jehož neplatnosti se žalobkyně v řízení dovolala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolacímu soudu dává na zvážení následující otázky (které jsou podle jejího názoru) zásadního právního významu:
· „Zda může být kupní smlouva o převodu nemovitostí ze dne 28.8.2001 (resp. 4.10.2001) posouzena jako tzv. propadná zástava, i když tato ani jiná smlouva neobsahuje žádné ujednání o tom, že by žalované jako zástavní věřitelce dle jiné smlouvy (smlouvy o půjčce se zřízením zástavního práva) měly nemovitosti připadnout do vlastnictví v případě nesplnění závazku prodávající z jiné smlouvy (smlouvy o půjčce se zřízením zástavního práva)?
· Zda není v rozporu s dobrými mravy, a tudíž protiprávním, jednání účastníka (žalobkyně), kterým se žalobou o určení vlastnictví k nemovitostem domáhá určení svého vlastnického práva k nemovitostem s odstupem několika let poté, co uzavřel s druhým účastníkem (žalovanou) kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, o které tvrdí, že je od samého počátku ex lege neplatná, neboť se dle jejího tvrzení mělo jednat o tzv. propadnou zástavu, o které měla od samého počátku vědět a takto ji uzavřít? Může takové jednání požívat právní ochrany?
· Zda i v případě, že by kupní smlouva o převodu nemovitostí ze dne 28.8.2001 (resp. 4.10.2001), skutečně zajišťovala pohledávku, tuto nelze po právní stránce posoudit jako zajišťovací převod práva dle ust. §553 občanského zákoníku, event. jako jiný občanským zákoníkem výslovně neupravený, avšak právně dovolený, zajišťovací institut?“
Dovolatelka v dovolání uvedla, že je podává z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že dovolatelka věc překrucuje, neboť podstata celé věci tkvěla v tom, že mezi účastnicemi v podstatě nikdy nevznikl fakticky žádný závazkový právní vztah, ale obě zcela vědomě - tzv. „na oko“ -zastíraly skutečné právní úkony svých mužských protějšků. Bylo bezpochyby prokázáno, že kupní smlouva nebyla nikdy míněna vážně, ale byla jako jištění vynucena, např. pro případ úmrtí dlužníka. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto a aby jí byly přiznány vzniklé náklady řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (nyní se zřetelem k nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, jímž se §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ruší uplynutím dne 31. prosince 2012)] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a které bylo rovněž publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem [který shledal předmětnou smlouvu (uzavřenou dne 4. října 2001 mezi manželem žalované - věřitelem a manželem žalobkyně - dlužníkem) za absolutně neplatný právní úkon a dospěl k závěru, že nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovanou] a vymezuje ve svém dovolání otázky o nichž se domnívá, že mají zásadní právní význam. Nejvyšší soud musí ovšem konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil zmíněnou právní otázku v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu [k problematice simulovaných převodních smluv, resp. disimulovaných právních úkonů, zajišťovacích převodů vlastnického práva a tzv. propadných zástav – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 3155/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 (in www.nsoud.cz), v němž dovolací soud vyslovil, že „Jestliže podle vůle smluvních stran účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu §588 obč. zák., nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou §553 obč. zák.; navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu §39 obč. zák.“.
S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, je přitom zřejmé, že se odvolací soud nedopustil žádného právně kvalifikačního pochybení či odklonu od (k dané materii se upínající) konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže pak dovolatelka v dovolání brojila rovněž do skutkových zjištění, resp. polemizovala se skutkovým závěrem odvolacího soudu, nepřípustně tím uplatnila také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, neboť takový postup je zapovězen v §237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání neformulovala právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. května 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu