ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1114.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1114/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2012 o dovolání obviněného P. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 2 To 52/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 74/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. Ž. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 2 T 74/2005 uznán vinným v bodě 1) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), v bodě 2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodech 4) až 7) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Těchto se dopustil tím, že ad 1) v blíže nezjištěné době v průběhu měsíce prosince 2004 až ledna 2005 telefonicky vyhrožoval K. F., bytem M., N., okres Š., že pokud půjde na policii oznámit, že za jeho pomoci na falešná potvrzení o zaměstnání dne 18. 11. 2004 na poště v L. uzavřela úvěrovou smlouvu se společností Home Credit Finance na částku 15.000,- Kč a o několik dní později v O. v prodejně E. v O. uzavřela smlouvu na odběr automatické pračky, že přijde o byt, o děti, že ji nechá zmlátit, že si na ni sežene chlapy, následně, když po něm K. F. požadovala, aby začal splácet splátky z výše uvedených smluv, což jí původně slíbil, tak přesně nezjištěného dne v průběhu měsíce února 2005 na chodbě panelového domu v M., N., před bytem poškozené, jí vyhrožoval, že pokud oznámí na policii shora uvedené skutečnosti ohledně uzavírání smluv, tak si někoho sežene, aby ji zmlátil, a že se postará, aby již neviděla svoje děti a přišla o byt, že na to má známé, včetně policisty.
Ad 2) dne 6. 12. 2002 v Ú., část P., pod záminkou nákupu stavebního materiálu si zapůjčil na základě ústní dohody od poškozeného A. C., trvale bytem L. – Ž., finanční částku ve výši 28.000,- Kč s dobou splatnosti půjčky 5 dnů, ačkoliv musel vědět, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci tomuto svému závazku dostát, tímto jednáním způsobil poškozenému A. C. škodu ve výši 28.000,- Kč.
Ad 3) dne 18. 2. 2003 oproti výdajovému pokladnímu dokladu č. 02 a následujícího dne tj. 19. 2. 2003 oproti faktuře č. 02 2002 převzal od poškozené M. B., trvale bytem Ú. – P., finanční částku ve výši 100.000,- Kč s příslibem zajištění půjčky či úvěru ve výši 1.200.000,- Kč na opravu rodinného domku, kdy půjčku nezajistil, převzaté finanční prostředky nevrátil, přičemž v průběhu měsíce května 2003 čestným prohlášením antidatovaným dnem 18. 2. 2002 změnil původní účel převzetí předmětné finanční částky na půjčku se splatností do 31. 8. 2003, přestože vzhledem ke své finanční situaci a předchozím závazkům věděl, že nemá dostatečných finančních prostředků, aby tomuto závazku dostál, tímto jednáním způsobil poškozené M. B. škodu ve výši 100.000,- Kč.
Ad 4) na přesně nezjištěném místě v M. dne 1. 4. 2003 uzavřel smlouvu na dobu neurčitou s poškozeným – OSVČ R. H., bytem U H., M., o nájmu nebytových prostor v budově na ul. L. v M., kdy nebytové prostory užíval po dobu pěti měsíců a bylo dohodnuto, že bude platit nájemné měsíčně 6.100,- Kč, přičemž uhradil nájemné pouze za měsíc duben 2003, dále nájemné nehradil a při podpisu předmětné smlouvy musel vědět, že vzhledem ke své finanční situaci a předchozím závazkům nebude moci dostát závazku vyplývajícímu z této smlouvy, přičemž na nájemném dluží za uvedenou dobu částku nejméně 24.400,- Kč.
Ad 5) v M., okr. Š., dne 28. 4. 2003 převzal od poškozené H. H., trvale bytem Ú., finanční částku ve výši 50.000,- Kč oproti čestnému prohlášení z téhož dne s ověřenými podpisy na Obecním úřadě v obci Z., kterým se poškozená měla stát společníkem firmy P. Ž. – P.-S. s podílem ze zisku firmy ve výši 25 %, přičemž obžalovaný poškozené podíl ze zisku nikdy žádný nevyplatil a finanční částku ve výši 50.000,- Kč poškozené nevrátil, přestože již v době převzetí předmětné finanční částky musel vědět o skutečnosti, že vzhledem k finanční situaci jeho firmy, kdy vykonával podnikatelskou činnost jen jako fyzická osoba, nebude moci dostát svému závazku tak, jak mu vyplývalo z čestného prohlášení.
Ad 6) opět v M., okr. Š., dne 28. 4. 2003 převzal od poškozené H. H., trvale bytem Ú., finanční částku ve výši 15.000,- Kč oproti čestnému prohlášení z téhož dne s ověřenými podpisy na Obecním úřadě v obci Z., na úhradu dlužných leasingových splátek vozidla zn. Škoda Felicia, které bylo předmětem leasingové smlouvy, ze dne 2. 12. 2002, uzavřené mezi obviněným a společností CCB-Leasing a. s., se sídlem P., ul. Š., s tím, že vozidlo bude od podpisu čestného prohlášení v užívání poškozené H., kdy dlužné leasingové splátky z takto převzaté finanční částky obžalovaný neuhradil a následně došlo k odebrání vozidla zpět leasingovou společností, kdy na žádost poškozené o vrácení předmětné finanční částky obžalovaný nereagoval, tímto jednáním (popsaným v bodech ad 5) a ad 6) způsobil obviněný poškozené H. H. škodu ve výši nejméně 65.000,- Kč.
Ad 7) v kanceláři, nedaleko restaurace s názvem „B.“ v M., okr. Š., v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce května roku 2003 převzal od poškozeného D. M., trvale bytem Ú., finanční částku ve výši 50.000,- Kč, oproti čestnému prohlášení z téhož dne s ověřenými podpisy na Obecním úřadě v obci Z., kterým se poškozený měl stát společníkem firmy P. Ž. –P. –S. s podílem ze zisku firmy ve výši 25 %, přičemž obžalovaný poškozenému podíl ze zisku nikdy žádný nevyplatil a finanční částku ve výši 50.000,- Kč poškozenému nevrátil, přestože již v době převzetí předmětné finanční částky musel vědět o skutečnosti, že vzhledem k finanční situaci jeho firmy, kdy vykonával podnikatelskou činnost jen jako fyzická osoba, nebude moci dostát svému závazku tak, jak mu vyplývalo z čestného prohlášení.
Za to byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl k jeho výkonu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 2. 2006 sp. zn. 2 T 23/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody ve vztahu k poškozeným A. C., M. B., R. H., H. H. a D. M. Se zbytky svých nároků byli poškození M. B. a R. H. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na občanskoprávní řízení.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 2 To 52/2012, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto rozhodnutí krajského soudu obviněný prostřednictvím obhájce napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel následně soustředil své výhrady vůči skutku pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, kdy poukázal na nesmyslnost celé věci, neboť v tomto případě mělo jít o částku 15 000,-Kč, kvůli které měl svědkyni vyhrožovat, pokud to bude hlásit na policii. Naproti tomu M. B. (skutek ad 3) na něho trestní oznámení pro vydírání, které by spočívalo ve vyhrožování, pokud věc nehlásí na policii, nepodala, ačkoli od ní převzal částku 100 000,- Kč na vyřízení úvěru. Je nelogické aby jedné svědkyni vyhrožoval a další nikoli. Je zřejmé, že svědkyně K. F. a P. F. jsou nevěrohodné. V této souvislosti dovolatel poukázal na trestní věc projednávanou u Okresního soudu v Olomouci, byť se jednalo o jiný skutek, kdy tento soud jmenované pokládal za nevěrohodné. Odlišný přístup soudů ve vztahu k těmto svědkyním pokládá za porušení principu legitimního očekávání a principu předvídatelnosti. Dovolatel pak rozsáhle a podrobně polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů provedeným soudy nižších stupňů a jimi učiněnými skutkovými zjištěními, poukazuje na údajné rozpory mezi důkazy a nabízí svoje vlastní hodnotící a skutkové závěry ohledně skutku ad 1.
Pokud jde o skutek v bodě 2 rozsudku, tak popírá, že by se činu dopustil. Pouze vyřizoval půjčku pro paní C. u Providentu přes další osobu, která jej ale podvedla, když po převzetí zálohy nic neučinila. V jeho případě tak chybí úmysl, jako základní předpoklad trestnosti. U skutku v bodě 4 skutečně nějakou dobu neplatil nájemné, ale nejednalo se o podvodný úmysl. Prostě neměl na zaplacení, ale když smlouvu sjednával, domníval se, že peníze mít bude.
Ohledně skutků v bodech 5, 6, 7 rozsudku popírá, že by měl v úmyslu poškozené H. a M. podvést. Peněžní částky sice převzal, ale jednalo se o investice do společnosti a podle toho se oba měli podílet na jejím zisku. Peníze nepoužil pro svoje soukromé účely, ale na chod společnosti. Jednalo se tudíž o podnikatelské riziko, a nikoli o trestný čin.
Dovolatel dále vyjadřuje názor, že okresní soud měl při stanovení trestu vzít v úvahu, že od doby spáchání činu do rozhodnutí soudu uplynula delší doba. Zároveň měl soud informace, že od října 2007 má stálé pracovní místo ve V. B., kam se v roce 2007 odstěhoval. Zde pracoval, pobíral mzdu, našel si byt a je tam účasten zdravotního a sociálního pojištění. Od té doby se nedopustil žádného protiprávního jednání. Žije s družkou, se kterou vychovává dvě děti. S ohledem na tyto okolnosti se uložený trest míjí s individuálně preventivní funkcí trestu a tím i s jeho účelem.
V závěru dovolání je pak poukazováno na stěžejní principy trestního řízení a navazující principy ústavní. V důsledku toho je pak dovolatel názoru, že soudy měly při aplikaci zásady „in dubio pro reo“ zjištěné rozpory v dokazování hodnotit v jeho prospěch a u skutků pod body 1, 2, 4 až 7 jej obžaloby zprostit, když u skutků 1 a 2 nebylo prokázáno, že je spáchal a u ostatních se o trestné činy nejedná.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil včetně rozhodnutí na ně navazujících, pokud tím pozbyla svého podkladu a věc přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak navrhl, aby, pokud bude výrok o vině shledán správným, byl zrušen pouze výrok o trestu, který je nepřiměřený, a byl mu uložen trest odpovídající stupni společenské nebezpečnosti trestného činu a možnostem jeho nápravy a poměrům.
K podanému dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve rekapituloval rozhodnutí jednotlivých soudů v předchozím řízení, jakož i stručný obsah podaného dovolání a konstatoval, že argumentace v něm obsažená se s podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí. Obviněný se totiž soustředí výlučně na námitky skutkové povahy, a nikoli na vady v právním posouzení skutků. Brojí proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a nabízí alternativní způsob výkladu těchto důkazů, čímž směřuje k nastolení odchylného skutkového stavu, kterému by již neodpovídalo právní posouzení vyjádřené v rozhodnutí soudu prvního stupně. Takový způsob zpochybnění hmotně právních závěrů meritorního rozhodnutí ale podstatě uplatněného důvodu dovolání neodpovídá a nelze jej zastřešit ani jiným z dovolacích důvodů. Dovolatel navíc opakuje dříve vznášené námitky, které tvořily podstatu jeho dosavadní obhajoby. Je třeba připomenout, že řízení o dovolání nepředstavuje žádnou další možnost, jíž by mohl obviněný využít k všeobecnému přezkumu rozhodnuté trestní věci, nýbrž slouží výlučně ke zjištění, zda rozhodnutí netrpí dovolatelem vytýkanými vadami naplňujícími jím deklarovaný důvod dovolání. Jestliže komplexní přezkum věci provedl soud druhého stupně, jak se stalo i v tomto případě, nemá dovolací soud důvod opakovaně se zabývat námitkami, které obviněný již jednou neúspěšně uplatnil v rámci řádného opravného prostředku. Takto odůvodněná dovolání zpravidla bývají odmítána jako zjevně neopodstatněná.
Obviněný vyjádřil rovněž námitky proti uloženému trestu. Výrok o trestu lze napadat námitkami odpovídajícími důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h tr. ř. (s jistými výjimkami, jež dopadají na zvláštní způsoby ukládání trestu, například trestu souhrnného, proti němuž ovšem obviněný žádné námitky nemá). Tento důvod obviněný neuplatnil a také ani úspěšně nemohl, protože uložený trest nevybočuje z rámce trestů podle zákona přípustných a nepřekračuje ani hranice povolené výměry trestu. Přiměřenost trestní sankce není – opět až na zcela výjimečné případy – v dovolacím řízení řešitelná a tato námitka obviněného neodpovídá žádnému z důvodů dovolání. Na okraj lze poznamenat, že poněkud absurdně působí argument obviněného, že při pobytu v A. pracoval a platil sociální a zdravotní pojištění – pobytem v A. se totiž vyhýbal tomuto trestnímu stíhání, proto byl poprvé odsouzen v řízení proti uprchlému, a tato skutečnost v žádném případě nesvědčí v jeho prospěch.
Dovolatel uplatnil rovněž důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Tento důvod však mohl být relevantně uplatněn pouze v případě, že by primárně byl dán některý z důvodů uvedených v písm. a) – k) tohoto zákonného ustanovení. Žádný takový důvod zjištěn nebyl, nemůže být proto naplněn ani důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z obsahu meritorního rozhodnutí v této věci lze soudit, že není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž argumenty, o něž se dovolání opírá, nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 2 To 52/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak na jeho základě lze obecně dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v předešlém řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale odvolací soud přesto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uváděného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav a nedostatečně se nevypořádaly s obhajobou obviněného. Dokumentovat to lze např. na tom, že dovolatel v podstatě nadále popírá, že by se dopustil jednání, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu pod bodem 1. Též nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, když poukazuje na údajně existující rozpory mezi nimi a taktéž zpochybňuje věrohodnost poškozené a její dcery. U skutku v bodě 2 zpochybňuje, že by jednal vůči poškozenému C. s podvodným úmyslem, ale opět se pouze jedná o tvrzení, které vychází z jiného, než soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu. Z popisu skutku totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný si peněžní částku 28 000,- Kč od poškozeného zapůjčil s pětidenní lhůtou splatnosti při vědomí, že ji vzhledem ke své finanční situaci nebude moci vrátit. Požadovaná subjektivní stránka přečinu podvodu ve formě úmyslu tak v něm je zcela jasně a dostatečně vyjádřena. Tentýž závěr lze vyslovit i ohledně skutku pod bodem 4 rozsudku, kde dovolatel taktéž zpochybňuje počáteční úmysl neplatit nájemné za jím užívané nebytové prostory. Ze skutkové věty výroku rozsudku je ale jasně zřetelné, že obviněný převzal závazek řádně platit měsíční nájemné za nebytové prostory, ačkoli věděl, že s výjimkou jediného počátečního zaplaceného nájmu za měsíc duben 2003 tak následně již vzhledem ke své nepříznivé finanční situaci nebude schopen činit. Tedy podvodný úmysl obviněného je zde dostatečně vyjádřen. Pokud jde o skutky pod body 5 až 7, tvořící se skutkem ad 4) pokračující trestný čin podvodu, též nelze akceptovat dovolatelovo tvrzení, že se o trestný čin nejedná. Z popisu jednotlivých skutků je evidentní, že obviněný od poškozených přebíral příslušné finanční částky pod příslibem, že za to bude poškozeným poskytnuto zcela konkrétní protiplnění, např. podíl na zisku jeho „firmy“ (skutky ad 5, 7), užívání motorového vozidla (skutek ad 6), k ničemu takovému ale nedošlo a obviněný si již při uzavírání těchto dohod byl vědom, že nic z toho nesplní. Podvodné jednání směřující k obohacení obviněného a ke způsobení škody poškozeným je zde též patřičně skutkově vyjádřeno, takže vyslovené právní závěry soudu jsou plně opodstatněné.
Lze tak konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Za skutkovou námitku je třeba označit i tvrzení, že nebyla naplněna objektivní stránka stíhaného trestného činu, neboť je argumentováno tím, že skutek se odehrál jinak, než je uvedeno v rozsudku. Je proto třeba uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, když ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a procesní a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Rozhodně zde nejsou přítomny takové okolnosti, které by mohly opodstatnit průlom do zásady, že dovolací soud nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Nejedná se o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jestliže dovolatel v podaném dovolání shora uvedenými argumenty též brojí proti uloženému trestu, je třeba zmínit, že takovéto námitky nejsou akceptovatelné v rámci uplatněného dovolacího důvodu, ale ani podle jiného ze zákonem přípustných dovolacích důvodů. Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by obviněný mohl namítat, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest, nebo že mu měl být např. uložen trest společný, ale nikoli se domáhat toho, že mu měl být z nějakých důvodů uložen trest mírnější. Pouze mimo rámec projednávané věci Nejvyšší soud podotýká, že obviněný si musí uvědomit, že mu byl v daném případě uložen trest souhrnný a to ještě při spodní hranici příslušné trestní sazby, která činí od 2 do 8 let odnětí svobody. Tedy rozhodně se nejedná o trest nepřiměřený.
Lze tedy uzavřít, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly ve svém výsledku shledány jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., bylo nutno stejným způsobem hodnotit i tu část dovolání, ve které se dovolatel opíral o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž tak učinil z a podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c