ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1329.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1329/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný J. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 5 To 63/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. 39 T 4/2012, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době v noci ze dne 25. prosince 2011 na 26. prosince 2011 v Brně, v bytě domu na ulici K., za přesně nezjištěných okolností se záměrem usmrtit zakryl dýchací otvory M. K., způsobil mu tak překrvení spojivek, otok mozku, překrvení a otok plic, tečkovitá krvácení pod poplicnici a pod epikard, překrvení sleziny, jater a ledvin, následkem čehož M. K. zemřel“. Za tento zločin byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Ľ. K. částku ve výši 240.000,- Kč, M. K. částku ve výši 175.000,- Kč, Ľ. Z. částku ve výši 175.000,- Kč a J. K. částku ve výši 240.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli všichni jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla na řízení ve věcech občanskoprávních s nárokem na náhradu škody odkázána také poškozená Š. P..
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné A. B..
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 5 To 63/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru skutková věta ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu mnohdy nezobrazuje skutková zjištění a není podložena jasným a úplným odůvodněním, jež by vyjadřovalo všechny okolnosti vyžadované použitou právní kvalifikací. Vyjádřil přesvědčení, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že na základě provedeného dokazování nelze nade vší pochybnost učinit závěr, že svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že jeho záměrem nebylo poškozenému ublížit, ale že pouze odvracel útok poškozeného, když tento se v inkriminované době vyjádřil tak, že chtěl ublížit spoluobviněné B. a jejímu synovi, a následně ho (obviněného) napadl. V této souvislosti se dovolával výpovědi spoluobviněné B.. Shledal, že výpovědi svědků M. K. a Š. P. z přípravného řízení a u hlavního líčení se v zásadních skutečnostech neshodují, a proto z nich není možno při rozhodování o jeho vině vycházet. Prohlásil, že jmenovaní svědci u hlavního líčení nevypovídali zcela pravdivě, přičemž připomněl, že z jejich výpovědi v přípravném řízení vyplynulo, že poškozený byl v průběhu podvečera účastníkem hádky, byl ovlivněn alkoholem, měl výbušnou, agresivní povahu s násilnickými sklony a že se v minulosti dvakrát pokusil o sebevraždu.
Obviněný zdůraznil, že vypovídat k tomu, co se stalo v kuchyni, může pouze on, příp. vzdáleně spoluobviněná B. s tím, že za této situace musí být vycházeno jen z jeho tvrzení. Jestliže tvrdí, že byl napaden a že se pouze bránil jednání poškozeného, a toto tvrzení se nepodařilo vyvrátit, je namístě jeho jednání kvalifikovat jako nutnou obranu, event. exces z nutné obrany. Podle jeho slov skutečnost, že byl poškozeným intenzivně rdoušen, potvrzuje i výpověď spoluobviněné B. v tom smyslu, že z kuchyně slyšela jakési chrčení. O tom, že došlo k útoku na jeho osobu, svědčí rovněž jeho DNA nalezená pod nehty poškozeného a stopy útoku na jeho (obviněného) krku. Prohlásil, že není možné, aby nalézací soud bez dalšího konstatoval, že nevypovídá pravdu o tom, že byl poškozeným napaden, resp. že není podloženo, že by byl v afektu atd. V této souvislosti se ohradil proti tomu, že soud nevyhověl jeho žádosti o zpracování znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie na jeho osobu. Vyslovil názor, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť není možné, aby soud sám dovozoval závěry o přítomnosti či nepřítomnosti jeho afektu v předmětném okamžiku. Poznamenal, že je nutné vzít v úvahu také osobnost poškozeného, který byl v minulosti odsouzen za zločin loupeže. Z nálezu silných, pouze na lékařský předpis dostupných neuroleptik v bytě poškozeného je zřejmé, že u poškozeného musela být zjištěna nějaká schizofrenní onemocnění, maniodepresivní psychózy, poruchy se zvýšenou agresivitou, resp. že se léčil u odborníka, psychiatra, a tedy musí existovat odborná lékařská dokumentace z oblasti psychologie a psychiatrie na osobu poškozeného, z níž by bylo možné zjistit jeho zdravotní stav. Současně konstatoval, že z toxikologického rozboru se podává, že poškozený v rozhodné době léky neužil, a tudíž nebyly utlumeny jeho psychické poruchy, popř. agresivita (ta mohla být proto vystupňována na vysokou míru). Následně uvedl, že pokud soud dojde k závěru, že se o nutnou obranu nebo exces z nutné obrany nejednalo, je třeba při právní kvalifikaci jeho jednání zohlednit silné rozrušení, úlek a omluvitelné pohnutky jeho osoby a předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Shledal, že jestliže není postaveno najisto, v jakém psychickém stavu se nacházel, je nutno čin posoudit v jeho prospěch jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku. Podotkl ještě, že nebylo vyvráceno, že v době, kdy se domnívali, že poškozený je mrtev, tento žil, a že k jeho usmrcení mohlo dojít až ovázáním fólie kolem jeho hlavy. Akcentoval, že za této situace se nejedná o úmyslný dokonaný trestný čin vraždy, ale o vývojová stádia dané trestné činnosti. Uzavřel, že s ohledem na rozpory v dokazování, kdy soudy při rozhodování nebraly v potaz důkazy v jeho prospěch, a následné právní hodnocení, není možno nade vši pochybnost dospět k závěru, že svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu vraždy.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že jestliže obviněný tvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně nekorespondují znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jde v zásadě o pouhou proklamaci, jejíž argumentace neodpovídá skutkovému základu věci, ale vychází z obviněným preferovaného způsobu hodnocení důkazů, čili z jiných východisek, než z jakých k věci přistupovaly oba ve věci činné soudy. Zdůraznil, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Připomněl, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení obviněného o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost dosáhnout opakování přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce konstatoval, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. K tomu poznamenal, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanovením hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Shledal, že obviněný sice deklaruje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti však uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká postup při realizaci důkazního řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, s tím že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Svými námitkami se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, čili pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Pokud obviněný brojí proti obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího, pak se podle státního zástupce jedná o námitky z hlediska dovolání nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 5 To 63/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného (byť formálně deklaroval, že soudy nižších stupňů na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku) směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně, s důrazem na vlastní hodnocení důkazů, prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů podstatně odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně – právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (zvláště vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání bylo nutnou obranou či excesem z nutné obrany, event. že byla namístě právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nutno uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nejvyšší soud stručně dodává, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu netrpí vadami právního posouzení - oba soudy v souladu se zákonem ve zjištěném skutku obviněného správně shledaly naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze přitom napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý