ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.175.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 175/2012-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný K. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 To 14/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 56/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 8 T 56/2009, byl obviněný K. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „pod falešnou záminkou domluvy právního zastupování advokátem JUDr. Vaňoučkem v řízení o povolení obnovy řízení v trestní věci odsouzeného P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, podvodně vylákal na rodině odsouzeného P. M., a to na manželce odsouzeného V. M., a jeho matce V. M., dne 23. 1. 2008 celkem částku 80.000,- Kč, kterou mu V. M. a V. M. postupně předaly po menších částkách od 23. 1. 2008 do 4. 2. 2008 v B. v restauraci A. na H. nám., načež jim na částku 80.000,- Kč vystavil směnku a dále poškozené lživě falešnou legendou utvrzoval, že při obnově řízení dne 5. 3. 2008 bude vypovídat jako svědek ve prospěch P. M., poté že toto líčení bez přítomnosti odsouzeného bylo přeloženo na 19. 3. 2008 a že věc je nyní u Vrchního soudu v Praze, kdy se čeká jen na prvopis o propuštění odsouzeného a k této falešné legendě použil padělané písemnosti, a to předvolání svědka ke Krajskému soudu v Praze, avšak bylo zjištěno, že obnova řízení byla pod sp. zn. Nt 33/2007 vedena u Krajského soudu v Praze ve veřejném zasedání a P. M. byl zastupován JUDr. Karlem Hájkem a jméno advokáta JUDr. Vaňouček ve shora uvedeném spise neprochází a tedy předvolání svědka K. J. bylo zcela zjevným padělkem a z důvodu posílení důvěry padělal a předložil poškozeným protokol o podání vysvětlení, který byl již sepisován ve Věznici Plzeň Bory a dále neustále psal P. M. do věznice a neustále ho utvrzoval o průběhu, o přípravách a jednání ohledně jeho obnovy řízení a požadoval z důvodu nezmaření obnovy řízení další finanční částku ve výši 10.000,- Kč, a tato částka mu byla dne 26. 2. 2008 zaslána V. M. na adresu K. J., přičemž V. M. poštou vrátil částku 7.000,- Kč, avšak do současné doby k obnově řízení nedošlo a ani nevypovídal jako svědek ve prospěch P. M. a způsobil tak poškozeným V. M. a V. M. škodu ve výši 83.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené V. M. částku 83.000,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a jeho družka J. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 To 14/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 14 T 139/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů byl vadně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle jeho názoru, pokud by soudy vyhodnotily skutkový stav komplexně, nemohlo dojít k jeho odsouzení. Konstatoval, že ze skutkových zjištění nelze dovodit naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Připustil, že finanční prostředky ve výši 90.000,- Kč od paní M. obdržel, zdůraznil ale, že z důkazních prostředků založených ve spise je patrné, že na částku ve výši 80.000,- Kč vystavil směnku vlastní, resp. že částky ve výši 2.000,- Kč a 5.000,- Kč zaslal dne 26. 2. 2008 na vrácení půjčky poštovní složenkou. K tomu ještě poznamenal, že část hotovosti byla použita na odměnu advokáta JUDr. Koschina, část na přímé výlohy a částku ve výši 10.000,- Kč si (obviněný) vypůjčil, přitom akcentoval, že finanční prostředky mu poškození půjčovali s vědomím, na co budou použity. Odmítl jako nepodložený závěr soudů nižších stupňů v tom smyslu, že od počátku věděl, že obnovu řízení ve prospěch svědka M. zařizovat nehodlá a ani nemůže. Prohlásil, že jeho podvodný úmysl nebyl prokázán, že částku ve výši 80.000,- Kč neměl v úmyslu nepoužít na dohodnutý záměr a vypůjčené peníze ve výši 10.000,- Kč neměl v úmyslu nevrátit. Podle jeho slov byla v odvolacím řízení opomenuta z pohledu jeho úmyslu i výše škody zásadní okolnost, a to že vystavil směnku. Akcentoval, že směnka je cenný papír, jenž má vedle funkce zajišťovací i funkci platební, tudíž má bezesporu i majetkovou hodnotu. Pokud by měl v úmyslu podvodně se obohatit, jistě by nenavrhoval právě vystavení směnky. V souvislosti s otázkou úmyslného zavinění odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. III. ÚS 575/01. Konstatoval, že v dané věci je nedostatek důkazů o jeho vině, přičemž zůstaly pochybnosti jasně vypovídající o jeho nevinně, a tedy o nedostatku subjektivní stránky předmětného trestného činu. Uvedl, že až na odlišné a rozporné výpovědi V. a V. M. neexistuje žádný důkaz o výrobě a předávání falešných podkladů ohledně obnovy řízení. Podle jeho názoru měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že i svědkyně V. M. při konfrontaci s údajně zfalšovanými podklady jím předloženými uvedla, že podklady založené ve spise nejsou totožné s tím, co jim měl údajně předat. Soud druhého stupně se rovněž vůbec nezabýval skutečností, že svědek P. M. je osobou s kriminální minulostí, jež nechtěla u soudu zprvu vůbec vypovídat, neboť v jeho očích každý orgán činný v trestním řízení i právní zástupce činí nekalé praktiky a svou činností naplňuje znaky podvodného jednání. Při hodnocení výpovědi V. a V. M. je potom nutno přihlédnout ke skutečnosti, že tyto jsou blízkými příbuznými jmenovaného svědka a mohly být ovlivněny jeho verzí. I tyto svědkyně navíc označily jako podvodné jednání i jednání dalších osob. Shrnul, že za popsané situace měly soudy rozhodnout ve znamení zásady in dubio pro reo. Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů pochybily, pokud zaměřily své dokazování výhradně k prokázání jeho viny, aniž vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho nevině, případně zda je spáchaný skutek vůbec přečinem. Uvedeným postupem porušily povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5 tr. ř.). Současně se náležitě nevypořádaly s nabízející se verzí obhajoby. Dodal, že jedním ze stěžejních úkolů trestního řízení je zjistit materiální pravdu.
Dále obviněný uvedl, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by se obohatil. Namítl, že částku ve výši 40.000,- Kč vrátil s tím, že příjmový doklad ze dne 7. 3. 2008 potvrzující tuto skutečnost byl podepsán svědkyní V. M.. Přitom soudu vytkl, že návrh na provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k ověření pravosti podpisu svědkyně na předmětném dokladu zamítl s odůvodněním, že i kdyby paní M. toto potvrzení podepsala, bylo tomu tak v důsledku manipulace jeho osoby. Seznal, že tato úvaha soudu není ničím podložena, popř. že kdyby bylo znaleckým posudkem prokázáno, že se jedná o podpis svědkyně, pak by bylo navíc zjištěno, že tato nemluví pravdu, neboť před soudem vypověděla, že podpis není její a že uvedený doklad nikdy předtím neviděla. Ohradil se též proti tomu, že mu soudy uložily povinnost nahradit škodu z částky ve výši 10.000,- Kč, která byla podle tvrzení všech svědků půjčkou mezi ním a poškozenými, jejíž převážnou část navíc vrátil.
Odmítl také závěr soudu první instance v tom smyslu, že trestnou činnost spáchal po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 9 T 237/2006, když částku ve výši 10.000,- Kč obdržel teprve po datu vyhlášení tohoto rozsudku. V této souvislosti opětovně zdůraznil, že nebylo prokázáno, že tato částka nebyla půjčkou. Podle něho tak byly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, neboť trestný čin byl spáchán dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Odvolacímu soudu pak vytkl, že jím uložený souhrnný trest ve výši 3 let, jež představuje součet trestu Okresního soudu v Berouně a Okresního soudu Praha – západ ve věci vedené pod sp. zn. 14 T 139/2009 je nepřiměřeně přísný a neodpovídá okolnostem případu.
Poznamenal, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Přitom akcentoval, že v době obdržení finanční hotovosti si v žádném ohledu nebyl vědom nemožnosti dostání svých finančních závazků, tedy nevěděl, že by mohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu a ani s tím nebyl srozuměn.
Podotkl, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) judikoval, že při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, v němž jako účastníci vystupovali pachatel a poškození, a jenž má význam pro konkrétní trestní věc. Pokud jde o soukromoprávní vztah, je totiž třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Proto za situace, kdy v rámci předmětného vztahu poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, přistoupil k nejisté finanční dispozici a vynaložil finanční prostředky, se s důsledky této nejistoty musí také sám vypořádat, a to za použití prostředků soukromého práva. Z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Následně konstatoval, že soud druhé instance neaplikoval princip ultima ratio uvedený v §12 odst. 2 tr. zákoníku, přestože se v daném případě jedná o věc civilní, v níž zcela postačuje uplatnění odpovědnosti podle právního předpisu z oblasti civilního práva. Přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, popřípadě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 230/2000 a sp. zn. 5 Tdo 897/2005.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 To 14/2011, zrušen a věc přikázána Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
V doplnění dovolání obviněný uvedl, že usnesením ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1010/2011, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 11 To 24/2011, rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 14 T 139/2009, a také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu Praha – západ přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud mj. konstatoval, že ve věci bylo doposud provedeno neúplné dokazování, když nebyla nijak prověřena obhajoba obviněného zpochybňující základní okolnosti významné pro rozhodnutí o jeho vině trestným činem podvodu. Obviněný shledal, že řízení vedené u Okresního soudu pro Prahu – západ pod sp. zn. 14 T 139/2009 a řízení v posuzované trestní věci jsou si po stránce skutkové i právní velmi podobná. Obviněný zhodnotil, že důvody dovolání, jež se odrazily v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1010/2011, jsou totožné s důvody dovolání v posuzovaném případě. V návaznosti na uvedené prohlásil, že s ohledem argumentaci usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1010/2011 zcela postrádá význam odůvodnění odvolacího soudu v nyní projednávané trestní věci, jímž tento odmítl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Vyslovil názor, že Nejvyšší soud by se neměl při svém rozhodování odchýlit od své rozhodovací praxe a měl by při posuzování obdobných trestních věcí vycházet ze stejné argumentace. Jinými slovy, měl by dospět k závěru, že i v tomto případě je nutno doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů tím, že neprovedly jím navržené důkazy, v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě nezjistily skutkový stav. Následně namítl, že v daném případě existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, resp. že právní závěry soudu nemají podklad ve skutkových zjištěních a dostávají se tak s těmito do příkrého rozporu. Namítl rovněž, že postupem soudů v dané věci došlo k porušení jeho základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces, neboť řízení před prvoinstančním i odvolacím soudem probíhala formalisticky a formálně a bez nahrávání zvukového a obrazového záznamu z jednání, ačkoliv to požadoval.
Dále obviněný opětovně uvedl, že svědky P. M., V. M. a V. M. nelze považovat za nezainteresované, nezávislé a nestranné, resp. že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na rozporných výpovědích nevěrohodných svědků. Poznamenal také, že soud nesprávně zhodnotil jeho osobu. Zdůraznil, že jeho trestní minulost podvodného charakteru nelze brát jako důkaz jeho viny v posuzované trestní věci, přičemž dovodil, že byl v podstatě opětovně trestán za svou minulou trestnou činnost. Podle jeho slov měly orgány činné v trestním řízení, objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, a to zvláště za situace, kdy bylo proti němu přípravné řízení vedeno jako proti uprchlému, a on mohl poprvé uplatnit svoji obhajobu až před soudem. Uzavřel, že mu byla upřena možnost uplatnění obhajoby a důkazů v řízení před soudem. Podotkl, že vyvinul snahu o napravení pochybení soudů i tím, že oslovil znalce se žádostí o srovnání podpisů poškozeného, popř. podal stížnosti na postup předsedů senátů Mgr. Grombíře a JUDr. Urválkové. Žádostem a stížnostem však nebylo vyhověno. Poukázal též na přílohy doplnění dovolání – korespondenci se soudy a s advokátem. V této souvislosti poznamenal, že JUDr. Koschin nebyl při jednání před soudem prvního stupně zbaven mlčenlivosti proto, že by se obával jeho výpovědi, ale proto, že by mu advokát vypověděl plnou moc v jiném, pro něho důležitém řízení. Dále požádal, aby byla k osobě soudce odvolacího soudu předložena jím vyžádaná odpověď Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 14. 9. 2011, popř. poukázal na vyjádření Ing. K. ze dne 31. 10. 2011, z něhož vyplývá, že i „na první pohled“ odlišný podpis může pocházet od stejné osoby, a dále na vyjádření místopředsedy odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2011 v tom smyslu, že po soudcích nelze vyžadovat písmoznaleckou odbornost.
Obviněný ještě připomněl, že mu byl v posuzované trestní věci uložen souhrnný trest na základě rozhodnutí zrušených usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1010/2011. V této souvislosti vznesl otázku, zda citované usnesení Nejvyššího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. nezrušilo ve své podstatě i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 To 14/2011, když tento navazuje na zrušené rozsudky. Vyjádřil přesvědčení, že pro právní jistotu by měl dovolací soud zrušit napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu první instance a přikázat Okresnímu soudu v Berouně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil přesvědčení, že napadané rozhodnutí mu též zhoršilo postavení, když v rámci souhrnného trestu byl díky prostému součtu výměr přeřazen do horšího typu věznice, tj. do věznice s ostrahou. V neposlední řadě naznačil, že je nyní ohrožen újmou, neboť již samotná skutečnost tříletého trestu má zásadní vliv na možnost podmíněného propuštění a přeřazení v rámci typu věznice. Požádal tedy, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, případně v jakém rozsahu provedly dokazování. Následně konstatovala, že obviněný soudům obou stupňů vytkl svévolné hodnocení důkazů a de facto i tzv. „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Podle jejího přesvědčení nelze problematiku tzv. extrémního nesouladu na trestní věc obviněného aplikovat, neboť veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutek, jak je popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem, který odpovídá §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudu ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. Jestliže obviněný za této situace činí kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, je třeba konstatovat, že v dovolání uplatnil námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Pokud jde o subjektivní stránku činu, kterou obviněný rovněž zpochybnil, státní zástupkyně prohlásila, že ze samotného způsobu posuzovaného jednání jasně vyplývá, že obviněný jednal úmyslně. Uvedeným jednáním obviněný vylákal od poškozených částku ve výši 90.000,- Kč, z nichž vrátil částku 7.000,- Kč, nikoliv 40.000,- Kč, jak tvrdí ve svém dovolání.
K námitce obviněného, že v dané věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, státní zástupkyně poznamenala, že v posuzované trestní věci skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, přičemž jeho úmyslné protiprávní jednání zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Akcentovala přitom, že trestní postih není podmíněn neúspěšným použitím jiných mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní vztah. Vzhledem ke způsobu jednání obviněného je dána i odpovídající společenská nebezpečnost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do jeho základních práv.
Státní zástupkyně vyslovila názor, že za jedinou námitku právní je možné považovat tu, v níž obviněný namítl nesprávnost postupu soudů obou stupňů, pokud do stíhaného skutku zahrnuly i jednání z konce února 2008, kdy od poškozených vyinkasoval částku ve výši 10.000,- Kč, kdy podle jeho představ šlo o půjčku. Tato námitka je zjevně neopodstatněná. Byť formálně obviněný i poškozená částku 10.000,- Kč, která mu byla poskytnuta poškozenou V. M. dne 26. 2. 2008, nazvali jako půjčku, ve skutečnosti šlo podvodně vylákanou částku, neboť obviněný poškozené tvrdil, že jde o úhradu jeho nákladů, aby nedošlo ke zmaření obnovy řízení. Pokud následně došlo k vrácení částky 7.000,- Kč V. M., šlo o formu náhrady škody vzniklé trestným činem. Ve skutečnosti tedy obviněný trestným činem podvodu způsobil škodu ve výši 90.000,- Kč.
Dále státní zástupkyně seznala, že námitky obviněného do výroku o náhradě škody nejsou hmotně právní povahy, neboť soudy po provedeném dokazování zhodnotily, že obviněný poškozené částku 40.000,- Kč oproti potvrzení nevrátil. Uvedený závěr koresponduje s výsledky provedeného dokazování.
K výhradám obviněného proti výroku o trestu, pokud mu napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 To 14/2011, byl uložen souhrnný trest, přičemž vztah souhrnnosti byl zvažován vzhledem k rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 14 T 139/2009, státní zástupkyně podotkla, že ke dni vyjádření však již jde o neexistující výrok vzhledem k výše (v doplňku dovolání) zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1010/2011, Výhrady obviněného proti uložení souhrnného trestu jsou tedy bezpředmětné.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 11 To 14/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného směřující k doplnění odůvodnění dovolání prostřednictvím obhájce podaného již nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody. Podle §265b odst. 1 tr. ř. totiž lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l ) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí)
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného, jež vztáhl k výroku o vině, směřují z převážné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká zvláště neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Tvrdí rovněž, že řízení před prvoinstančním i odvolacím soudem probíhala formalisticky a formálně a bez nahrávání zvukového a obrazového záznamu z jednání, ačkoliv to požadoval. Současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Převážně z těchto skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněný v rámci své dovolací argumentace poukazuje na závěry a odůvodnění unesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1010/2011, s tím, že s ohledem na ně by mělo být v posuzované trestní věci doplněno dokazování o znalecký posudek z oboru písmoznalectví k ověření pravosti podpisu V. M. na příjmovém dokladu ze dne 7. 3. 2008, pak k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze mechanicky přebírat. Nyní projednávaná trestní věc je z hlediska důkazní situace zcela odlišná, neboť na podkladě doposud v řízení provedených důkazů je možno učinit spolehlivý závěr, že obviněný skutek, který je mu kladen za vinu, spáchal. V tomto směru lze toliko stručně odkázat na výpovědi svědků P. M., V. M. a V. M. ve spojení s listinnými důkazy, konkrétně s předvoláním svědka na č. l . 44 a 45 spisu, protokolem o podání vysvětlení na č. l . 49 a 50 spisu a zejména osobní korespondencí obviněného s P. M. na č. l . 56 spisu (viz především přípisy obviněného ze dne 31. 1. 2008 a ze dne 12. 2. 2008). Tyto důkazy si vzájemně v podstatných okolnostech korespondují, vzájemně se podporují a doplňují. Nelze tedy dovozovat obviněným tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci příkrého rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, nutno zdůraznit, že nevznáší takové hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního nesouladu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a rovněž z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo, vadných skutkových zjištění a formalistického a formálního soudního řízení, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Za námitku podřaditelnou pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat tu, v níž se obviněný ohradil proti závěru soudů nižších stupňů v tom smyslu, že do stíhaného skutku je třeba zahrnout rovněž jeho jednání z konce února 2008, kdy mu poškozená V. M. zaslala částku ve výši 10.000,- Kč, jež podle obviněného byla půjčkou. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. V této souvislosti je namístě poznamenat, že předmětná dovolací argumentace obviněného zcela odhlíží od skutečnosti, že celé jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zasazeno do rámce jednoho úmyslu vylákat z poškozených pod falešnou záminkou peněžní prostředky, jež by mu bezpochyby neposkytly, pokud by nepředpokládaly, že skutečně vyvíjí nějakou činnost ve věci zajištění kvalifikované právní pomoci pro podání návrhu na obnovu řízení ve prospěch P. M.. Ačkoliv obviněný i poškozená V. M. částku ve výši 10.000,- Kč, která byla obviněnému zaslána dne 26. 2. 2008, nazvali půjčkou, jednalo se nepochybně o podvodně vylákanou částku, neboť obviněný jmenované poškozené tvrdil, že je určena na úhradu jeho nákladů, aby nedošlo ke zmaření obnovy řízení. Pokud následně byla poškozené V. M. vrácena částka ve výši 7.000,- Kč, šlo de facto už jen o náhradu škody způsobené trestným činem. Již se zřetelem k rozvedeným skutečnostem jsou zjevně neopodstatněné námitky obviněného, podle nichž byly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 9 T 237/2006.
V daných souvislostech je na místě dále - k námitce obviněného, že na částku ve výši 80.000,- Kč vystavil směnku vlastní - uvést, že tato směnka nebyla, jak plyne z kontextu skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kryta finančními prostředky. Ostatně, v opačném případě by obviněný neměl potřebu vylákat od poškozených ještě dalších 10.000, - Kč. Nehledě na to, pokud obviněný před soudem prvního stupně vypověděl, že měl finanční prostředky uloženy na účtu svého kamaráda, současně uvedl, že jej stíhají exekuce, což zřetelně dokládá jeho skutečnou finanční situaci. Nadto je ze skutkových zjištění učiněných soudy zjevné, že vystavení směnky bylo pouze součástí podvodného jednání obviněného - působení na poškozené, jejich utvrzení v jeho důvěryhodnost. Fakt vystavení směnky tudíž nemohl nic změnit na závěru o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Pro úplnost je vhodné doplnit několik poznámek k subjektivní stránce (zavinění). V prvé řadě je na místě konstatovat, že podvodný úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě vyjádřen výslovně, postačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence tohoto úmyslu na straně pachatele dostatečně zřetelně vyplývá. V návaznosti na to je pak třeba zdůraznit, že z obsahu skutkové věty se podává (stručně shrnuto), že obviněný pod nepravdivou záminkou zajištění kvalifikované právní pomoci při obnově trestního řízení v trestní věci odsouzeného P. M., resp. nezmaření této obnovy řízení, podvodně vylákal od manželky a matky P. M. V. M. a V. M. finanční prostředky, svoji legendu o údajné právní pomoci pro odsouzeného P. M. obviněný podporoval lživým tvrzením, že při obnově řízení dne 5. 3. 2008 bude vypovídat jako svědek ve prospěch P. M., poté že toto líčení bez přítomnosti odsouzeného bylo přeloženo na 19. 3. 2008 a že věc je nyní u Vrchního soudu v Praze, kdy se čeká jen na prvopis o propuštění odsouzeného, a k tomuto lživému tvrzení použil padělané písemnosti, a to předvolání svědka ke Krajskému soudu v Praze, z důvodu posílení důvěry padělal a předložil poškozeným protokol o podání vysvětlení a dále neustále psal P. M. do věznice a neustále ho utvrzoval o průběhu, o přípravách a jednání ohledně obnovy jeho řízení. K tomu je nutno přičíst již výše zmíněné skutečnosti stran směnky. Z těchto skutkových zjištění jednoznačně vyplývá podvodný úmysl obviněného, a to úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
K námitce obviněného, že v případě soukromoprávního vztahu je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu, je třeba především zdůraznit, že vždy je nutno hodnotit konkrétní okolnosti konkrétního případu. V daném případě je nezbytné věc posuzovat z pohledu situace P. M. a poškozených V. M. a V. M., jejichž cílem, k němuž se upínali, bylo dosažení obnovy řízení v trestní věci P. M.. To de facto podstatně limitovalo jejich schopnost včas rozpoznat skutečnou povahu jednání obviněného. K tomu je nutno přičíst schopnosti obviněného manipulovat s lidmi i poměrně sofistikovaný způsob provedení činu (mj. užití padělaných písemností). Za tohoto stavu nelze uzavřít, že by nebylo na místě aplikovat na skutek obviněného trestní právo.
Namítá-li obviněný, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mj. i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4).
Nejvyšší soud k tomu dodává, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Za popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na soukromoprávní delikt.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za zcela nepřípadný.
Dále je třeba upozornit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti výroku o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání tří let pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to podle zásad uvedených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. (ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák.), jež vymezují ukládání souhrnného trestu.
V daných souvislostech Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud důvody pro odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu