ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.566.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 566/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012 o dovolání, které podal obviněný J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 50 To 180/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 17/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 21 T 17/2011, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 24. 11. 2010 v přesně nezjištěné době okolo 21.45 hodin v Ch., P. Ž. D., okr. Sokolov, v druhém bytě vpravo a na chodbě domu po předchozí hádce přistoupil k poškozenému L. B., který byl k němu otočen zády a z bytu již odcházel, a tohoto pravou rukou, ve které měl kuchyňský nůž o celkové délce 33 cm s délkou čepele 21 cm, třikrát bodl do zadní části trupu, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu s poraněním podpažní tepny s následným šokem z krevní ztráty, bodné rány v oblasti nadpažku a klíčku vlevo a protětí křídla lopatky a v důsledku uvedených zranění byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života hospitalizací v nemocničním zařízení po dobu jednoho týdne, následně dvou týdnů v možnosti sebeobsluhy a osobní hygieny a po dobu dalších tří týdnů v možnosti hybnosti, kdy pouze v důsledku poskytnutí včasné lékařské pomoci nedošlo k vykrvácení poškozeného či k nevratnému poškození levé horní končetiny“. Za tento zločin byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 50 To 180/2011, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se ohradil proti použité právní kvalifikaci dokonaného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž vyslovil názor, že se jednalo o tento zločin pouze ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti upozornil, že rozsudek nalézacího soudu zdůvodňuje kvalifikaci delší dobou trvající poruchou zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku s tím, že poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu 6 týdnů. Argumentoval, že tato doba je na samé hranici považované konstantní judikaturou za delší dobu trvající poruchu zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a že není zcela zřejmé - též s ohledem na předpokládanou postupně se zmenšující bolestivost - po jak dlouhou dobu trvaly u poškozeného potíže, které ho podstatným způsobem omezovaly v běžném životě. Prohlásil, že jelikož tato okolnost nebyla nepochybně zjištěna, přičemž její zjištění má zásadní význam pro kvalifikaci jednání jako dokonaného či jako jeho pokusu, je nutno vycházet při šetření zásady in dubio pro reo z toho, že v daném případě šlo pouze o jednání ve stadiu pokusu. Dále poznamenal, že v době, kdy poškozeného vytlačoval z bytu ven, měl v ruce nůž, s nímž krátce předtím otevíral láhev vína, a že tímto nožem poškozeného opakovaně bodl. Podle jeho slov mohla být četnost tří bodných ran dána tím, že se do zad poškozeného opřel opakovaně s úmyslem ho „vyhodit“. Pokud pak byla jedna z ran kvalifikována jako rána větší intenzity, jež pronikla až na lopatku, jedná se patrně o první ránu, kdy k poškozenému doběhl. Odmítl, že by měl v úmyslu způsobit poškozenému nějaká těžší zranění a podotkl, že pokud by takový úmysl měl, probíhal by útok proti tělu poškozeného jiným způsobem, proti jiným částem těla a především větší intenzitou, než jakou tomu bylo v daném případě. Zhodnotil, že způsob provedení útoku, jeho intenzita a lokalizace ran nesvědčí o tom, že by jednal v přímém úmyslu. Dodal, že je rovněž nutno přihlédnout k pohnutce jeho činu s tím, že útok proti poškozenému provedl pod silným psychickým tlakem, když ho poškozený vysoce urážlivým způsobem a zcela bezdůvodně verbálně napadl, a to za přítomnosti jeho (obviněného) nejbližších známých. Nejednalo se přitom pouze o osobní urážky vysoké intenzity proti jeho osobě, ale především proti jeho zesnulé matce a zesnulé manželce, což ho na nejvyšší míru rozčílilo a vyprovokovalo jeho nezvladatelnou reakci.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 50 To 180/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují z části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, když přitom prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především pokud jde o okolnosti činu a psychický stav obviněného v rozhodné době). Také (zvláště) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval i z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítl, že předmětný skutek měl být správně kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť újma na zdraví poškozeného nenaplňovala znak těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, resp. vyjádřil přesvědčení o absenci přímého úmyslu. Takové námitky je možno označit z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky (a tedy i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.
V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné v první řadě konstatovat, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly ve své podstatě již v rámci obhajoby obviněného před soudy dříve ve věci činnými a především odvolací soud se s nimi zákonným a správným způsobem vypořádal. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Trestní zákoník tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Jednak vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, jednak újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Doba, po kterou trval tento vážný stav je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1177). Přitom je potřeba uvést, že v současné době, díky pokročilému stupni lékařské vědy, trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. přiměř. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí č. 13/1966/III Sb. rozh. tr.).
Za poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se potom považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Závažný déletrvající nebo trvalý je stav, který odpovídá těžké újmě na zdraví jiného druhu [např. podle písmen b) nebo i)] (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1175).
V návaznosti na skutkové závěry popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu první instance a shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud připomíná, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že : „obžalovaný naplnil formální znak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozenému B. mj. bodnou ranou způsobil protětí podpažní tepny. Zejména v důsledku tohoto zranění došlo k masivní krevní ztrátě a následnému šoku. Poškozený byl v důsledku omezen v obvyklém způsobu života a to jednotýdenní hospitalizací, následně po dobu dvou týdnů musel nosit pažní závěs, který omezoval hybnost levé horní končetiny, a potom ještě v důsledku bolesti byl výrazným způsobem po dobu 4 týdnů omezen v hybnosti. Poškozený byl tedy omezen v obvyklém způsobu života po dobu 6 týdnů. Tuto dobu je nutné považovat za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Subjektivní problémy poškozeného popisované v jeho výpovědi, jakož i skutečnosti uvedené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie ohledně hospitalizace a způsobu léčby, je možné považovat za újmu na zdraví, která výrazným způsobem omezila obvyklý způsob života poškozeného, zejména v důsledku bolestivosti a omezení hybnosti.“
Odvolací soud pak k tomu poznamenal, že : „S obžalovaným je možno souhlasit, že doba trvání omezení v obvyklém způsobu života poškozeného byla v tomto konkrétním případě v podstatě dobou hraniční ve vztahu k uplatněné právní kvalifikaci. Nelze však přehlédnout charakter zranění a důsledky, které pro poškozeného mělo. Poškozený uváděl, že ho zranění velmi bolelo. V hlavním líčení doplnil, že asi měsíc a půl ho bolelo hodně a bolí dodnes - už nezvedne ruku zcela nahoru. Ze znaleckého posudku na č. l. 134 vyplynulo, že doba léčení v trvání šesti týdnů je dobou obvyklou pro léčení takového poranění a je shodná s dobou pracovní neschopnosti. Dokonce v případě, že by poškozený vykonával fyzicky enormně namáhavou práci, byla by doba léčení ještě o dva týdny delší. Za této situace má krajský soud za to, že okresní soud důvodně dovodil naplnění znaku těžké újmy dle §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku. Krajský soud považuje za nutné doplnit argumentaci okresního soudu ve vztahu k závěru o tom, že se jedná o dokonaný trestný čin. Dle jeho názoru je třeba v tomto konkrétním případě dovodit těžkou újmu na zdraví i ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. V tomto směru lze odkázat na závěry znaleckého posudku, ze kterých vyplynulo, že bez včasné lékařské pomoci a rekonstrukce tepny by zcela jednoznačně došlo u poškozeného k odúmrtí horní končetiny na podkladě neprokrvení a nelze vyloučit ani jeho smrt z vykrvácení.“
Nejvyšší soud shledává, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že poškozenému byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného způsobena vážná porucha zdraví. Tato zdravotní újma, jež byla provázena zejména bolestivostí a omezením hybnosti levé horní končetiny, prokazatelně výrazně limitovala životní aktivity poškozeného ve srovnání s předchozím stavem a negativně ovlivňovala kvalitu jeho života (viz výše) po dobu šesti týdnů. V daných souvislostech považuje také Nejvyšší soud za vhodné poukázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, podle nichž poškozený utrpěl poranění, které je z medicínského hlediska kvalifikováno jako těžké poškození zdraví, přičemž doba léčení v trvání šesti týdnů je dobou obvyklou pro léčení takového poranění a je shodná s dobou pracovní neschopnosti. S ohledem na skutečnosti shora uvedené tak nelze soudům dříve ve věci činným oprávněně vytýkat jejich resultát, že zranění poškozeného mělo charakter delší dobu trvající vážné poruchy zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Odvolacímu soudu je pak na místě přisvědčit i v závěru, že v tomto konkrétním případě šlo o těžkou újmu na zdraví i ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a to právě se zřetelem k tomu, že šlo o poranění tepny, tedy cévy, jež má zásadní význam pro zásobování těla krví a tím pro jeho řádnou funkci a život člověka vůbec. Správně přitom odvolací soud akcentoval závěry znaleckého posudku, ze kterých vyplynulo, že bez včasné lékařské pomoci a rekonstrukce tepny by zcela jednoznačně došlo u poškozeného k odúmrtí horní končetiny na podkladě neprokrvení a nelze vyloučit ani jeho smrt z vykrvácení.
Dále je na místě uvést, že po subjektivní stránce jde v případě zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného, a to minimálně ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jak přiléhavě argumentoval odvolací soud, vzhledem k povaze použité zbraně (kuchyňský nůž o celkové délce 33 cm s délkou čepele 21 cm) a způsobu vedení útoku (počtu bodných ran a značné intenzitě síly jednoho z bodnutí), musel být obviněný nejméně srozuměn s tím, že může způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. V daných souvislostech lze ještě připomenout zjištění soudů nižších stupňů o sklonech obviněného k páchání násilné trestné činnosti.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že ze skutkových zjištění, tak jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v jeho odůvodnění a v odůvodnění usnesení soudu odvolacího je patrné, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud shledal, že o takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý