ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1023.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1023/2012-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněných J. H., a E. A. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 10 To 129/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a A. A. odmítají .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 2 T 4/2010, uznal obviněné J. H., M. G. a A. A. vinnými, že:
„se dohodli na přepadení poškozeného Z. H., a na odcizení zboží, které převážel, což realizovali tak, že dne 25. 11. 2008 obžalovaný M. G. jednal s poškozeným při prodeji zlata ve svém prodejním stánku v obchodním domě Tesco na N. t. v P., obžalovaní J. H. a E. A. poté poškozeného sledovali a téhož dne kolem 10:55 hod. v prostoru 23,5 km dálnice D1 ve směru na B. donutili poškozeného k zastavení vozidla Škoda Fabia, které řídil, tak, že vozidlem Jeep Grand Cherokee, tmavé barvy, několikrát narazili do zadního nárazníku jeho vozidla, a poté, co poškozený zastavil u krajnice dálnice, obžalovaní J. H. a E. A. zastavili před jeho vozidlem a vystoupili, přičemž obžalovaný J. H. požadoval po poškozeném, který ještě v té době seděl ve vozidle, doklady od vozidla a pak s nimi odešel, a obžalovaný E. A. stál opodál u vozidla a když poškozený vystoupil z vozu, aby zjistil, jak je poškozeno jeho vozidlo, u zadní části vozu Jeep jej obžalovaný J. H. fyzicky napadl pěstmi do obličeje, až upadl na zem, kdy jej několikrát kopl do oblasti hlavy, takže poškozený ztratil vědomí, z vnitřního prostoru vozidla zn. Škoda Fabia poté obžalovaní odcizili cestovní kufr s obsahem 7.877,39 gramů zlatého řetízkového zboží v celkové hodnotě 7.877.390,- Kč a ze zavazadlového prostoru cestovní kufr s osobními věcmi poškozeného a poté z místa činu ujeli“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval u všech obviněných jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přičemž obviněnému J. H. uložil podle §173 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému M. G. uložil podle §173 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stejný trest uložil podle téhož ustanovení i obviněnému E. A.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání krajský státní zástupce a všichni tři obvinění. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 10 To 129/2010, tak, že z podnětu odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. H. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu nově podle §173 odst. 3 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Z podnětu odvolání obviněného M. G. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil rozhodnutí nové. Odvolání obviněných J. H. a A. A. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podali dovolání obvinění J. H. a E. A. [dále převážně jen „obviněný(í)“ nebo „dovolatel(é)“].
Obviněný J. H. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Dvořáčka a uplatnil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel nejprve konstatoval, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 10 To 129/2010, došlo ke zrušení výroku o vině ohledně obviněného M. G. a byl zrušen výrok také v té části, která se dotýká dalších obviněných. Při existenci zrušujícího výroku tak nemohou obstát skutková tvrzení o předchozí dohodě obviněných a o jednání M. G. s poškozeným o prodeji zlata, takže skutkový výrok se omezuje na sledování poškozeného a jeho přepadení.
Obviněný sice připustil, že i toto jednání naplňuje znaky skutkové podstaty loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, ovšem ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu není zřejmé, jak by za uvedené situace měli (obvinění) vědět, že poškozený převáží zlato v hodnotě uvedené v rozsudku. Právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně proto nemůže obstát. Pokud vrchní soud považoval skutkovou a právní situaci ohledně dovolatele za jasnou, měl skutek formulovat tak, aby byl v souladu s právní kvalifikací.
Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval dovolatel též ve stanovení výše škody. Citoval ustanovení §137 trestního zákoníku a uvedl, že na ceně zlatých šperků prodávaných ve zlatnictví se značným způsobem podílejí různé nákladové položky (nájem, energie atd.) ovlivňující výši marže. Prodává-li zboží rovnou výrobce, bude se marže prakticky rovnat zisku a může být podstatně nižší. V této souvislosti pak polemizoval se závěry znaleckého posudku, v němž znalkyně vycházela z ceny zlatých šperků v maloobchodě, tj. v klasických menších zlatnictvích, kde se prodávají za 900,- Kč až 1.200,- Kč za gram. Vyslovil názor, že téměř 8 kg zlatých řetízků nelze koupit v běžném zlatnictví a takovéto množství šperků by bylo nutno koupit od výrobce za velkoobchodní cenu činící 350 až 370,-- Kč za gram. Při stanovení ceny v místě a čase obvyklé je proto třeba přihlédnout ke všem specifikům případu [poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 6 Tdo 1248/2004].
Obviněný akceptoval jako cenu obvyklou v místě a čase při prodeji zlata pouze cenu velkoobchodní, která by činila přibližně 4.000.000,-- Kč. Takto stanovená cena by však nepochybně měla dopad na právní kvalifikaci skutku a v úvahu by přicházelo posouzení podle §173 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Odvolací soud v této souvislosti ovšem pouze odkázal na zákonnou úpravu §137 trestního zákoníku, na základní argumenty obhajoby však nereagoval.
Dovolatel se dále domáhal toho, aby Nejvyšší soud k této otázce zaujal stanovisko, neboť není neobvyklé, že cena většího množství zboží je zpravidla nižší než součet cen jednotlivých kusů zboží. Dovolatel – jakkoliv zmínil znalost judikatury Nejvyššího soudu, podle které cenou obvyklou je zpravidla cena v běžném maloobchodě – následně dovodil, že při prodeji většího množství zlatého řetízkového zboží prodávaného na váhu nelze prakticky sčítat cenu jednotlivých řetízků. Pro posouzení ceny musí být rozhodující, zda se souborem věcí bylo nakládáno jako s celkem nebo jednotlivě.
Obviněný dále tvrdil, že za situace, kdy vina jednoho z obviněných nebyla bezpečně prokázána, došlo k tomu, že „byla destruována předtím pracně vybudovaná logika zločinného příběhu“, kdy motivem a spouštěcím mechanismem trestného jednání měl být ekonomický zájem obviněných M. G. a A. A. Nesouhlasil ani s hodnocením důkazů soudy, výpověď poškozeného Z. H. ve vztahu k jeho osobě nepovažoval za nezpochybnitelnou, nebylo prý spolehlivě prokázáno, že pachatelé použili ke spáchání trestné činnosti vozidlo značky Jeep Grande Cherokee z majetku jeho sestry, za dostatečně průkaznou nepovažoval ani okolnost, že na místě činu byl nalezen manuál z uvedeného vozidla s jeho daktyloskopickou stopou.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, který se týká jeho osoby, a aby věc tomuto soudu přikázal, k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný E. A. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel uvedl, že s ohledem na rozsah tohoto dovolacího důvodu nebude znovu poukazovat na rozpory ohledně skutečnosti, zda se vůbec dopustil skutku, pro který byl uznán vinným. Zároveň však zmínil, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu může být jím uplatněný dovolací důvod založen i v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Proto se v následné stati věnoval rozboru některých skutkových zjištění, která prý ve vztahu k němu nemají sebemenší oporu v provedeném dokazování a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále citoval části odůvodnění soudních rozhodnutí a namítl, že ze skutečností tam uvedených nelze dovozovat jakoukoli jeho účast na trestné činnosti. Soudům vytknul porušení zásady „in dubio pro reo“ a tvrdil, že okolnosti spojené s jeho vinou byly presumovány bez opory v provedeném dokazování. Závěr o vině nemůže obstát za situace, kdy ohledně spoluobviněného M. G. byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Za jediný důkaz, který jej měl usvědčovat, obviněný označil výpověď poškozeného Z. H. V té souvislosti však zpochybnil výsledky provedených rekognicí, označil je za nepřesvědčivé a uzavřel, že v případě, kdy důkazní situace stojí pouze na protichůdných výpovědích obviněných a poškozeného, měl být zproštěn obžaloby.
Také tento dovolatel zpochybnil výši způsobené škody. V tomto směru označil dokazování za nedostatečné, neboť soud vycházel jednostranně pouze z tvrzení poškozeného. Nebyla tudíž odstraněna pochybnost, zda v době spáchání trestného činu nebyla část zboží, které poškozený neprodal spoluobviněnému M. G., prodána jiným subjektům. Namítl rovněž, že při stanovení výše škody nelze vycházet ze znaleckého posudku, který posuzoval, za kolik se v době spáchání trestné činnosti zlaté šperky prodávaly v maloobchodě (jeho výhrady se plně shodovaly s výhradami spoluobviněného J. H., a proto na ně odkázal). Oběma soudům znovu vytknul porušení zásad presumpce neviny a „in dubio pro reo“. Jejich závěry nemají podklad v provedeném dokazování, neboť jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující rozsudek.
V závěrečné části dovolání obviněný soudům vytknul, že skutek popsaný ve výroku o vině byl nesprávně právně posouzen jako zločin loupeže podle §171 odst. 1, 3 ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Připustil sice, že pro závěr o spolupachatelství není nutné, aby každý ze spolupachatelů užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, za spornou však označil takovou účast některého ze společníků, která nespočívá v přímém naplňování znaků trestného činu loupeže, ale ve vylákání oběti na opuštěné místo (dělání „volavky“) nebo v hlídání opodál místa činu („dělání zdi“). Po účinnosti trestního zákoníku je s ohledem na dikci ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku nutno tyto případy posuzovat jako účastenství ve smyslu pomoci; takto měla být posouzena i jeho trestná činnost. Vzhledem k jeho minimální míře účasti na hlavním trestném činu pak správné právní posouzení věci mělo mít vliv i na výši uloženého trestu a na úvahy o aplikaci ustanovení §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah dovolání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením §265 o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K oběma podaným dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného J. H. státní zástupce uvedl, že závěrečná část námitek, ve které dovolatel (někdy i za použití emocionálních výrazů) zpochybnil hodnověrnost výpovědi poškozeného Z. H. a odmítl zjištění soudů o identifikaci vozidla použitého při spáchání trestného činu, směřuje výlučně do skutkové oblasti a svým obsahem se zcela vymyká deklarovanému dovolacímu důvodu. Za primárně skutkového charakteru považoval i námitku, podle které po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného M. G. nemůže výrok o vině obstát ani ve vztahu k oběma dovolatelům.
Státní zástupce dále konstatoval, že podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se obviněný M. G. vlastního útoku proti poškozenému nijak fyzicky neúčastnil a nebyl ani přítomen na místě činu v prostoru 23,5 km dálnice D1 [stranou přitom ponechal otázku, zda jednání tohoto obviněného v podobě vymezené nalézacím soudem vykazovalo znaky spolupachatelství nebo spíše účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku]. Jednání, kterého se podle výroku o vině dopustili výlučně spoluobvinění J. H. a E. A. (sledování vozidla poškozeného, útok proti tomuto vozidlu a následně proti samotnému poškozenému a odcizení kufrů s obsahem zlatého řetízkového zboží) samo o sobě vykazovalo zákonné znaky základní skutkové podstaty zločinu loupeže, což ostatně připustil i sám dovolatel.
Ke způsobení škody velkého rozsahu jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §173 odst. 3 trestního zákoníku státní zástupce připomenul, že postačuje ve smyslu §17 písm. a) trestního zákoníku zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. Není tudíž nutné, aby pachatel přesně znal charakter a cenu věci, které se zmocňuje. Z charakteru jednání obviněných J. H. a A. A. vyplynulo, že jejich jednání cíleně směřovalo právě vůči poškozenému Z. H. Obvinění z velkého množství vozidel pohybujících se po dálnici D1 sledovali a atakovali právě vozidlo poškozeného, při samotném přepadení se evidentně mimo kufrů uložených ve vozidle vůbec nezajímali o jiné předměty, které měl poškozený na sobě a při sobě, ani o vozidlo samotné. Obvinění si tudíž nepochybně byli vědomi toho, že poškozený převáží ve vozidle větší množství cenných předmětů. I kdyby snad neměli přesnou představu o jejich charakteru a množství, byla by skutečnost, že šlo o věci v ceně převyšující částku 5.000.000,- Kč, kryta přinejmenším jejich zaviněním z nevědomé nedbalosti. Ostatně ani ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nevyplývá, že by bezprostředně před činem dal spoluobviněný M. G. dalším obviněným nějakou přesnou informaci o množství a hodnotě zlatých předmětů, které poškozený převáží.
Podle státního zástupce neobstojí ani námitky dovolatelů týkající se výše způsobené škody, které lze navíc považovat za hraniční z toho hlediska, zda jde o námitky charakteru skutkového či hmotně právního. Zlaté šperky se nepochybně v městě P. běžně prodávají, a proto soudy při stanovení výše škody správně vycházely z první věty ustanovení §137 trestního zákoníku, podle kterého se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Za cenu obvyklou ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat cenu stanovenou pro legální maloobchodní prodej v místě, kde došlo k trestnému činu. Za takovou obvyklou cenu nelze v žádném případě považovat cenu velkoobchodní. Postrádalo by jakoukoli logiku, kdyby pachateli, kterému se „podaří“ trestným činem získat nějaké v maloobchodě jinak běžně prodávané věci ve výrazně větším množství než v jakém je zákazníci v maloobchodních prodejnách běžně kupují, byla poskytována jakási „množstevní sleva“ spočívající v tom, že při stanovení škody pro účely trestního řízení by bylo vycházeno z ceny velkoobchodní. Zcela správně tudíž soudy při stanovení výše škody vycházely z maloobchodní ceny šperků. Na okraj věci státní zástupce doplnil, že u tohoto druhu zboží dosud nedochází k prodeji např. při slevových akcích v supermarketech a hypermarketech, kde by cena mohla být výrazně nižší oproti ceně v menší maloobchodní prodejně.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce považoval dovolací námitky tohoto obviněného za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K dovolání obviněného A. A. státní zástupce uvedl, že svými námitkami tento obviněný rozebírá a hodnotí provedené dokazování, vytýká porušení procesních zásad a porušení zásady „in dubio pro reo“. Takovéto námitky však formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pro úplnost dodal, že z dovolacích námitek nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Obviněný se navíc pouze domáhal toho, aby výpověď poškozeného a rekognice byly hodnoceny jiným způsobem. Za výhrady skutkového charakteru považoval rovněž námitky týkající se výše způsobené škody (v této části odkázal na své vyjádření k dovolání obviněného J. H.).
Podle státního zástupce lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku, podle které účast dovolatele na spáchání skutku neměla být posouzena jako spolupachatelství ve smyslu §23 trestního zákoníku, nýbrž jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Tuto námitku však nepovažoval za důvodnou, neboť ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by se účast obviněného A. A. omezovala na pouhé vylákání poškozeného na místo činu (význam obdobný vylákání poškozeného na místo činu měla pro spáchání činu spíše činnost spoluobviněného M. G.) nebo na „dělání zdi“. Poukázal na to, že dovolatel zřejmě vycházel pouze z té části skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě, podle nichž před fyzickým útokem obviněného J. H. na poškozeného zůstal stát opodál vozidla. Zcela tak pominul další části skutkových zjištění, podle kterých se podílel na sledování vozidla poškozeného a způsobení kolize s tímto vozidlem, jakož i na samotném odcizení šperků. Navíc i samotnou přítomností na místě činu, byť se na útoku na poškozeného fyzicky nepodílel, nepochybně poskytoval obviněnému J. H. psychickou podporu a současně zesiloval účinek působení násilí vykonávaného tímto obviněným na psychiku poškozeného. Jednání dovolatele tak, jak je vymezeno v tzv. skutkové větě, proto bylo nutno posoudit nikoli jako „pouhou“ pomoc, ale jako spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Pro úplnost pak státní zástupce podotkl, že i kdyby snad bylo jednání dovolatele kvalifikováno toliko jako účastenství ve formě pomoci, nešlo by o okolnost odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku.
Státní zástupce proto dospěl k závěru, že námitky i tohoto dovolatele jsou zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud také jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který uplatnil obviněný J. H. Na základě tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podání obviněného je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který již uplatnili oba dovolatelé, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu podstatná část námitek, které obvinění ve svých podáních uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohla obstát. Celou řadou uplatněných výhrad totiž zásadně napadali rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů (konkrétně namítali, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (zpochybňovali hodnověrnost výpovědi poškozeného Z. H. a rekognici s ním provedenou, odmítali zjištění o identifikaci vozidla použitého k trestné činnosti, tvrdili, že ze skutkových zjištění nelze dovodit účast obviněného A. A. na incidentu, apod.). Tím primárně napadali správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Ve shodě se státním zástupcem je třeba považovat za primárně skutkového charakteru i námitku obou dovolatelů, že po zrušení části rozsudku soudu prvního stupně ohledně spoluobviněného M. G. a vrácení věci soudu prvního stupně, aby o vině tohoto spoluobviněného znovu rozhodl, nemůže obstát výrok o vině ani ve vztahu k nim. Jen pro úplnost lze dodat, že i po takovém procesním postupu odvolacího soudu je nepochybné, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu se tento spoluobviněný vlastního útoku proti poškozenému nijak fyzicky neúčastnil a nebyl ani přítomen na místě činu (tedy v prostoru 23,5 km dálnice D1). Jednání, kterého se podle výroku o vině dopustili výlučně oba dovolatelé (sledování vozidla poškozeného, prvotní útok na jím řízené vozidlo, následný fyzický útok proti samotnému poškozenému a odcizení jím převážených kufrů s obsahem zlatého řetízkového zboží) zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže evidentně vykazovalo.
Obdobně nelze považovat za relevantní výhradu ani tvrzení dovolatele A. A., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku tohoto dovolatele, že v případě posouzení jeho jednání jako účastenství formou pomoci ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku by byly namístě úvahy o aplikaci ustanovení §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Takto formulovaná námitka totiž nesměřuje do právního posouzení posuzovaného skutku, nýbrž do výměry, resp. přísnosti uloženého trestu odnětí svobody. Aktuální judikatura sice umožňuje pod nesprávné právní posouzení skutku podřadit např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, nicméně obecně platí, že pro námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu je výhradně určen dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (to navíc pouze za situace, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku). To znamená, že jiná domnělá pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu (srov. například rozhodnutí č. 22/2004 Sb. rozh. trest.).
Jen pro úplnost lze dodat, že ustanovení §58 trestního zákoníku, na které dovolatel (navíc jen v obecné rovině a bez konkretizace některé z alternativ v jednotlivých odstavcích tohoto ustanovení uvedených) odkázal, sice umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody, ale pouze tehdy, jeví-li se soudu dolní hranice trestní sazby jako nepřiměřeně přísná. Zmíněná konkretizace je přitom důležitá zejména proto, že v některých případech může být v důsledku nesprávného výkladu hmotného práva v souvislosti s úvahami o aplikaci tohoto ustanovení dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Pokud však měl dovolatel v dané věci na mysli odst. 1 §58 trestního zákona (jemuž odpovídalo ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. účinného platného do 31. 12. 2009), což je nejvíce pravděpodobné, pak jeho aplikace nepřicházela v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Lze tak uzavřít, že dosud zmíněnou argumentaci obou dovolatelů pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
K tomu je možné dodat, že Nejvyšší soud respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu České republiky (srov. například jeho nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94, a přiměřeně též např. v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), v níž opakovaně poukázal na to, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. [zejména podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v dovolacím řízení v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však Nejvyšší soud neshledal, že by soud prvního stupně zjišťoval skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jím provedené hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného, bylo neobjektivní a v tomto smyslu projevem nepřípustné libovůle. Všem provedeným důkazům věnoval patřičnou pozornost a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Jelikož nemenší pozornost věnoval celé věci i odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti, lze uzavřít, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé.
Jestliže by dosud zmíněné výhrady obou dovolatelů měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obvinění uplatnili pouze shora rozvedené námitky, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelé však ve svých podáních uplatnili také námitky, které již lze – byť některé jen s jistou mírou tolerance – za relevantní považovat. Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
Výhradou, kterou se zmíněnou mírou benevolence lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (souvisí totiž s bezprostředně navazující námitkou právního posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty), je výtka obou obviněných směřující ke způsobu, jímž byla vyčíslena jimi způsobená škoda.
Podle §137 věty první trestního zákoníku platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává . Podle druhé věty tohoto ustanovení nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav .
Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. trest.). Je tak zřejmé, že se vždy musí podle konkrétních okolností volit, které z hledisek pro určení výše škody je s ohledem na individuální povahu zkoumané věci použitelné.
Za cenu v místě obvyklou je třeba považovat cenu v obci, popř. v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro maloobchodní prodej. Za situace, jestliže je prodej věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. rozhodnutí č. 25/2004 Sb. rozh. trest.). Praxe zde vychází např. z prodejní ceny stanovené v prodejně, která byla trestným činem pachatele napadena, např. vloupáním, za podmínky, že je to cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Součástí ceny mohou být náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží, zisk, příslušná daň a clo (srov. §2 odst. 1 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů), proto může být součástí ceny například tzv. horská přirážka (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1409 s.).
Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je zřejmé, že již soud prvního stupně stanovil výši škody tak, že vycházel z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, obvykle prodává. Podle sdělení společnosti Mošna, a. s., dovolatelé se zmocnili 7.977g zlatých řetízků v účetní hodnotě 3.111.030,-- Kč, přičemž maloobchodní cena by činila 8.000.000,-- Kč (tato částka byla podle výsledků inventury upřesněna na cenu 7.877.390,-- Kč včetně DPH). Ze znaleckého posudku pak vyplynulo, že obvyklá cena ve Středočeském a Východočeském kraji činí 1.000,-- Kč za 1 gram (podle znalkyně se cena pohybovala mezi 950,-- Kč a 1.050,-- Kč za 1 gram, částka 1.000,-- Kč za 1 gram proto byla stanovena jako průměr ceny odpovídající situaci na trhu v době spáchání činu). Soud, který z těchto důkazů vyšel, tedy nevycházel z cen, které poškozená společnost stanovila jako minimální při prodeji zboží zprostředkovatelům, nýbrž vycházel z ceny maloobchodní, v níž je zahrnuta i daň z přidané hodnoty.
Nejvyšší soud se při takto stanovené výši škody s právním názorem soudů obou stupňů ztotožnil. Na druhé straně nepřiznal opodstatněnost námitkám dovolatelů, kteří se domáhali toho, aby cena odcizeného zlata byla stanovena jako cena stanovená za prodej 8 kg zlata jako suroviny a ne jako součet cen všech odcizených zlatých řetízků, protože zlato o hmotnosti 8 kg k dostání v obchodě není (odkázali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1248/2004).
Toto rozhodnutí ze dne 25. 11. 2004 však na projednávanou věc nelze aplikovat, neboť v něm šlo o stanovení ceny zboží, které se objektivně v maloobchodě vůbec neprodávalo, a proto muselo být při stanovení ceny užito druhé (výše uvedené) hledisko. V dané věci však šlo o umělecky zpracované řetízky ze zlata, které byly poškozeným nabízeny jednotlivě, a to výběrem z příslušného katalogu, přičemž následný odběratel těchto šperků zboží opět jednotlivě (po kuse) ve svých maloobchodech prodával. Jednalo se o běžné zboží, které je prodáváno jednotlivě v běžných maloobchodech. Proto není důvod k tomu, aby byla cena takového zboží stanovena jako cena za 8 kg zlata určeného k dalšímu zpracování, ani jako souboru zlatých předmětů. Předmětné zlaté řetízky totiž vzájemně netvořily ucelený soubor nebo sadu šperků.
Výše stanovené škody byla určena podle ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Jde tedy o cenu, za kterou se obvykle prodává kvantitativně a kvalitativně srovnatelné zboží ve stejném čase a za obdobných smluvních podmínek. Jestliže trestní zákoník hovoří o výši škody, jako o ceně věci, za kterou se věc v místě obvykle prodává, pak nutno zdůraznit, že věc, pokud je její prodej jako zdanitelné plnění ze zákona daní z přidané hodnoty zatížen, se obvykle prodává vždy se zohledněním DPH. To tedy znamená, že cenou obvyklou v místě je pak potřeba chápat cenu, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy s DPH.
Nejvyšší soud v tomto směru sdílí i názor státního zástupce, že by postrádalo jakoukoli logiku, kdyby pachateli, kterému se „podaří“ trestným činem získat nějaké v maloobchodě jinak běžně prodávané věci ve výrazně větším množství, než v jakém je zákazníci v maloobchodních prodejnách běžně kupují, byla poskytována jakási „množstevní sleva“ spočívající v tom, že při stanovení škody pro účely trestního řízení by se vycházelo z ceny velkoobchodní. Oba soudy nižších instancí proto při stanovení výše škody vycházely naprosto správně z maloobchodní ceny šperků a vyčíslily ji na částku 7.877.390,- Kč.
Vzhledem k tomu, že takto vyčíslenou škodu je již třeba považovat za škodu velkého rozsahu ve smyslu §138 trestního zákoníku, pak oba soudy při úvahách o právní kvalifikaci jednání dovolatelů správně dovodily naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty i podle odst. 3 §173 trestního zákoníku. K tomu je jen třeba dodat (opět ve shodě se státním zástupcem), že ve smyslu §17 písm. a) trestního zákoníku tu postačuje zavinění z nedbalosti. Podle tohoto ustanovení se totiž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Už proto není nutné, aby pachatelé znali naprosto přesně charakter a cenu věcí, jichž se zmocňují. Ze skutkových zjištění soudů je přitom zřejmé, že jednání obou dovolatelů směřovalo naprosto cíleně právě vůči poškozenému Z. H., jehož vozidlo z nepochybně velkého množství vozidel pohybujících se po dálnici D1 sledovali a následně atakovali. Po fyzickém útoku vůči poškozenému se mimo kufrů (jeden s obsahem 7.877,39 gramů zlatého řetízkového zboží a druhý s osobními věcmi poškozeného) uložených ve vozidle vůbec nezajímali o další předměty, které měl poškozený ve vozidle, ani o vozidlo samotné. I to svědčí o vědomosti obou dovolatelů, že poškozený převáží ve vozidle větší množství předmětů vyrobených ze zlata. A pokud by snad zcela přesnou představu o jejich charakteru a množství neměli, byla by skutečnost, že šlo o věci v ceně převyšující částku 5.000.000,- Kč, kryta přinejmenším jejich zaviněním z nevědomé nedbalosti podle §16 písm. b) trestního zákoníku.
Pokud obviněný E. A. dále brojil proti závěru soudů obou stupňů, že se měl trestné činnosti dopustit jako spolupachatel obviněného J. H., nepovažoval Nejvyšší soud ani tuto námitku za důvodnou [byť jinak v obecné rovině přisvědčil jeho názoru, že po účinnosti trestního zákoníku je s ohledem na dikci ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku nutno případy spočívající ve vylákání oběti na opuštěné místo (dělání tzv. „volavky“) nebo v hlídání opodál místa činu (dělání tzv. „zdi“) posuzovat jako účastenství ve smyslu pomoci, nikoliv jako spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku].
Podle §23 trestního zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama . K naplnění pojmu spolupachatelství podle tohoto ustanovení není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná. Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009).
Ze skutkových zjištění soudů nižších instancí vyplývá, že úmysl obou dovolatelů směřoval k tomu, aby poškozenému odcizili kufřík se zlatými šperky. Rozhodli se, že svůj záměr uskuteční na dálnici, vozidlo poškozeného proto sledovali a následně na něho začali najíždět, způsobili kolizi a tak přinutili poškozeného k zastavení vozidla. Do tohoto okamžiku bylo jednání obou obviněných společné, rovnocenné a vedené společným záměrem. Následně se sice fyzického napadení poškozeného dopustil pouze obviněný J. H., ale obviněný E. A. do jeho počínání nijak nezasahoval, neprotestoval proti němu, naopak svou přítomností v blízkosti poškozeného spíše svého spoluobviněného agresora psychicky podporoval a dotvářel atmosféru strachu. Po dokonání a dokončení činu pak oba obvinění z místa činu společně odjeli. Třebaže se soudům nepodařilo zjistit, jak s věcmi, jichž se po použití násilí vůči poškozenému zmocnili, naložili, není důvod k úvahám, že by snad obviněný E. A. měl být považován pouze za účastníka (pomocníka) na předmětném trestném činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. I jednání tohoto dovolatele totiž bylo oním pomyslným článkem řetězu směřujícím k vykonání zamýšleného trestného činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. trest.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud považoval právní kvalifikaci jednání obou dovolatelů jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za správnou a zákonnou. Proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný E. A. ve svém podání učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložit výkon trestu odnětí svobody, předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze takový návrh v předkládací zprávě neučinila. Nejvyšší soud proto o takovém podnětu nemohl rozhodovat. Pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a