ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2945.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2945/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobců a) J. K. , a b) J. K. , oběma zastoupeným Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalované označené jako Česká republika, příslušnost pro hospodaření s majetkem státu: Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4 (v rozhodnutích soudů je žalovaná strana označena jako: „Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ: 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56“ , se zastoupením JUDr. Danielem Volopichem, advokátem advokátní kanceláře Volopich, Tomšíček & spol., se sídlem Vlastina 23, 323 18 Plzeň, pobočka v Praze 1, Malé nám. 1), o splnění povinnosti zdržet se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 51/2008, o dovolání Ředitelství silnic a dálnic ČR proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2011, č. j. 51 Co 422/2010-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2011, č. j. 51 Co 422/2010-106, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. května 2010, č. j. 28 C 51/2008-94, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
U Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) podali žalobci dne 7. února 2008 proti žalované (označené jako) „Česká republika, příslušnost hospodaření s majetkem státu: Ředitelství silnic a dálnic ČR, Čerčanská 2023/12, 140 00 Praha 4“) žalobu, jíž se domáhali určení, aby žalované byla uložena povinnost „zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci I/27 v ulici Klatovská v Plzni tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq,T) pro chráněné vnitřní prostory staveb domů v ulici Klatovská čp. 114 a U Trati čp. 61 v k. ú. P. v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době od 22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory a chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 70 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 60 dB (A) v době od 22 do 6 hodin“ . Při jednání před soudem prvního stupně dne 9. listopadu 2009 (viz protokol o jednání z uvedeného dne na č. l. 71-72) žalobci navrhli změnu žaloby v její petitorní části tak, že „namísto čísla 45 dB mění číslo na 40 dB a namísto 35 dB mění číslo na 30 dB“ , přičemž uvedený soud při tomto jednání vyhlásil usnesení s výrokem: „Změna žalobního petitu, jak uvedeno shora (,) se připouští.“
Žalobci uvedli, že jsou vlastníky nemovitostí v ulici K. a u T. v P., která je průjezdním úsekem silnice I. třídy č. 27 (dále již „silnice I/27“). Žalovaná je na základě §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též „zákon č. 13/1997 Sb.) vlastníkem pozemní komunikace – ulice K. v P., která tvoří silnici I/27. Tato komunikace je zdrojem hluku narušujícího práva a oprávněné zájmy žalobců a překračujícího hygienické limity. Žalobci pak v žalobě podrobně rozvedli předmětné imisní obtěžování hlukem s tím, že (ve stručnosti shrnuto z obsahu podané žaloby) podle jejich názoru byly v daném případě naplněny podmínky, aby jim byla poskytnuta soudní ochrana, neboť „žalovaný je odpovědný za jejich obtěžování (hlukem z provozu na označených nemovitostech) nad míru přiměřenou poměrům i za vážné ohrožení výkonu jejich práv.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. května 2010, č.j. 28 C 51/2008-94, žalobě zcela vyhověl, a to proti žalovanému označenému jako „Ředitelství silnic a dálnic ČR“ (dále též „ŘSD“), kterému rovněž uložil povinnost nahradit náklady žalobcům a státu. Uvedl, že „o věcné legitimaci účastníků není sporu (prokázáno i výpisy z katastru nemovitostí ke dni 1. 10. 2007 a 7. 5. 2007)“ , a že „V řízení bylo prokázáno, že již v r. 2007 byly překračovány hygienické limity hluku ohledně obytného domu v P., U. – roh ul. K. a U. (protokol č. A-2007-2-39 ze dne 31. 7. 2007) a obytného domu v P., ul. K. (protokol č. A-2007-2-37 ze dne 30. 7. 2007).“ Dále vzal za prokázáno, že „u obou nemovitostí byly v dubnu 2009 překročeny hygienické limity a to ve venkovním i vnitřním chráněném prostoru v denní i noční době (znalecký posudek č. 24 znalkyně Doc. RNDr. Marie Vaňkové). Námitky žalovaného, uvedené v jeho odborném vyjádření ze dne 12. 8. 2009, pak byly vyvráceny výpovědí znalkyně.“ Co konkrétně z provedeného výslechu této znalkyně soud prvního stupně zjistil, se již z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nalézacího soudu nepodává. Na základě tohoto souhrnného skutkového zjištění soud prvního stupně s odkazem na §126 odst. 1 a §127 odst. 1 obč. zák. učinil následující právně kvalifikační závěr:
„Podle ustáleného výkladu je obtěžování takový výkon práva k věci, jehož důsledky působí na jinou osobu a to prokazatelně negativně. Skutečnost, že v daném případě jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (,) je dána právními předpisy (,) stanoveným hlukovým limitem, k jehož překročení prokazatelně dlouhodobě dochází. Tomu pak odpovídá negativně formulovaný žalobní petit, kdy podle §127 odst. 1 o. z. se lze domáhat jen uložení povinnosti zdržet se přesně vymezeného rušení a ochrana podle tohoto ustanovení nesměřuje k tomu, aby žalovanému byla uložena povinnost provést konkrétní opatření.
Obrana žalovaného, že činí opatření s dlouhodobější perspektivou (přeložka komunikací) není v této souvislosti relevantní, neboť na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby snášeli nadměrnou hlukovou zátěž. Ani argumentace skutečností, že výjimkou KHS ze dne 19. 7. 2005 bylo žalovanému povoleno provozovat uvedené zdroje hluku silnice I. třídy, při jejichž provozování dochází k nedodržení hygienických limitů hluku a to do 31. 12. 2010, není v daném případě namístě. Uvedená výjimka je závazná jen pro osoby tam uvedené a její význam spočívá v nemožnosti sankcionování žalovaného, z hlediska práva žalobců domáhat se ochrany proti imisím hluku však nemá žádný vliv.“
K odvolání označeného žalovaného ŘSD Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví citovaným potvrdil podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudem prvního stupně. Žalobci jsou vlastníci domů dotčených imisemi hluku v ulici K. v P., která je průjezdním úsekem silnice I/27, „jejímž správcem, tak jak opravil označení svého postavení žalovaný v odvolání (ŘSD v odvolání totiž uvedlo: „Žalovaný je sice správcem komunikace, nikoli však jejím provozovatelem, neboť mu nepřísluší jakkoliv provoz regulovat nebo omezovat, příp. zakazovat. Je v daném sporu pouze pasivně legitimován. Vlastníkem komunikace je ČR – Ministerstvo dopravy, proti kterému žalobní návrh není uplatněn.“ ). Povinnost zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity, je žalovanému jako správci pozemní komunikace uložena §30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Podle odvolacího soudu „vlastník staveb a pozemků k nim přiléhajících, které odpovídají definici §30 odst. 3 zákona č. 285/2000 Sb. (správně zákona č. 258/2000 Sb.) se může domáhat v tomto případě na správci komunikace, s níž chráněné stavby bezprostředně sousedí, nejen náhrady případných škod vzniklých v důsledku porušení zákonné povinnosti uložené v ust. §30 odst. 1 citovaného zákona, nýbrž v případě, že vlastník, popřípadě správce komunikace, která je zdrojem nadlimitní hlukové zátěže neplní své povinnosti a vykonává vlastnické právo na úkor svých sousedů (,) se může domáhat ochrany svého vlastnického práva i negatorní žalobou, tj. žalobou na řešení sousedských sporů podle §127 odst. 1 obč. zák.“ Odvolací soud uzavřel, že „na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby nadále obtěžování hlukem pasivně snášeli. V řízení bylo prokázáno, že žalobci jsou dlouhodobě hlukem obtěžováni, jeho zdrojem je provoz na předmětné komunikaci…a to takové intenzity, která výrazně překračuje hygienické limity jak ve venkovním, tak i ve vnitřním chráněném prostoru a to v denní i noční době, jak vyplývá ze znaleckého posudku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo soudy označené žalované ŘSD prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., které v dovolání obšírně, s odkazem na judikaturu, rozvádí. Vzhledem k tomu, že z níže rozvedených důvodů napadené rozhodnutí nemůže obstát, nebylo zapotřebí blíže referovat o obsahu podaného dovolání.
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že o dovolání rozhodoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno Ředitelstvím silnic a dálnic ČR, tedy subjektem, jehož soudy považovaly za žalovaného účastníka řízení, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání.
V posuzované věci byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s právním názorem, který v obdobné věci vyslovil Ústavní soud; proto je i právní hodnocení věci odvolacvím soudem předčasné a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud ve věci rozhodoval dříve než Ústavní soud, takže jeho právní názor nemohl znát.
Nejvyšší soud, s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, považuje za nezbytné poukázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11 (dostupný veřejnosti na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ), ve kterém český orgán ochrany ústavnosti k §127 odst. 1 obč. zák. vyložil a odůvodnil následující právní názory, které jsou soudy povinny při rozhodování ve skutkově obdobných případech reflektovat (z aktuální judikatury k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012):
1. Ustanovení §127 odst. 1 obč. zák. je na úrovni jednoduchého práva výronem regulace vlastnického práva v Listině základních práv a svobod, především v jeho sociálně ekonomickém pojetí vyjádřeném převzetím tzv. Hedemanovy koncepce v čl. 11 odst. 3 Listiny: „Vlastnictví zavazuje“ , s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Zákonodárce tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích.
2. Právní úprava tzv. sousedského práva je regulací zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich.
3. I v případě hlukové imise z provozu na pozemní komunikaci se lze domáhat ochrany na základě úpravy podle §127 obč. zák.; poskytnutí takové ochrany nemůže být vyloučeno z důvodu, že vlastník pozemní komunikace má veřejnoprávní normou udělenou výjimku pro překročení hladiny hluku na této komunikaci. Je tomu tak proto, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah (čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod), tedy shodný rozsah práv a povinností, což (na druhé straně) nevylučuje rozdílnosti při jejich výkonu. Proto také je důvodný přístup Nejvyššího soudu, který v daném případě vlastníku pozemní komunikace (v rozsudku ze dne 24. listopadu 2010) vyložil, že „předmětem žaloby není ochrana před imisemi v režimu veřejnoprávním, jíž se týká i úprava provedená směrnicemi evropského práva, ale v režimu občanskoprávním, jež představuje samostatný nárok vyplývající z §127 odst. 1 o. z. Obecně platí, že opírá-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, je třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný (srovnej R 65/1972).“
4. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, jehož výsledkem je sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
5. Z ústavněprávního pohledu je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud vymezil tyto podmínky zejména následujícím výčtem: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. III. ÚS 150/99, sp. zn. II. ÚS 476/09). Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07, nález sp. zn. II. ÚS 3168/09).
6. S přihlédnutím k výše uvedenému jde o pochybení, pokud obecné soudy dostatečně nezohlední specifika obecného užívání místní pozemní komunikace pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „nad míru přiměřenou poměrům“. Tato podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy omezení jednoho ze základních práv – práva na ochranu majetku. V posuzovaném případě obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly současně ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele (vlastníka místní pozemní komunikace).
7. Při rozhodování v dané věci je právně významné, že obec jakožto vlastník místní komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní. Takové oprávnění náleží (s výjimkami stanovenými v §24 odst. 8 zák. č. 13/1997 Sb. týkajících se případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení) – a to i v případě uzavření či částečného uzavření místní komunikace ve smyslu §24 odst. 2 tohoto zákona, příslušnému silničnímu správnímu úřadu.
8. Obec jako vlastník komunikace nemůže ovlivnit negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje (mimo jiné též hlukové imise); je tudíž pojmově vyloučeno, aby obci byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci. Analogicky lze poukázat na vyloučení odpovědnosti obce za škody vyplývající z provozu na pozemních komunikacích, jež je přímo zakotveno v §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., podle něhož platí, že vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. I tato koncepce vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou provozem na pozemních komunikacích zjevně vychází ze skutečnosti, že – na rozdíl od technického nebo stavebního stavu komunikací – je provoz na ní vlastníkem komunikace neovlivnitelný.
9. Ústavní soud s ohledem na to, že pražská magistrála (v posuzovaném úseku ulic V. a M. v P.), představuje páteřní komunikaci hlavního města Prahy se silnou dopravní zátěží, má za to, že za daných podmínek a s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o pozemních komunikacích, není na místě aplikovat §127 obč. zák. způsobem, které zvolily obecné soudy, tedy zjevně nezohledňujícím reálnou situaci.
Odvolací soud též vezme do úvahy závěry, které vyslovil Evropský soud pro lidská práva ve věci G. D. proti Maďarsku (porušení práva na obydlí v důsledku nadměrného silničního provozu), publikovaný např. v informačním systému ASPI pod identifikačním č. JUD 194008CZ.
Řízení ve věci je zatíženo i vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku pouze uvedl, že „V řízení bylo prokázáno, že již v r. 2007 byly překračovány hygienické limity hluku ohledně domu v P., U. – roh ul. K. a U.…a obytného domu v P., ul. K.“ , a že „V řízení bylo dále prokázáno, že u obou nemovitostí byly v dubnu 2009 překročeny hygienické limity a to ve venkovním i vnitřním chráněném prostoru v denní i noční době.“ V podrobnostech přitom odkázal na listinné důkazy, z nichž (v odůvodnění svého rozsudku) neučinil – kromě již zmíněného konstatování, že v daném případě došlo k překročení hygienických limitů - žádné konkrétní skutkové zjištění. Subjekt interpretace takto zpracovaného písemného soudního rozhodnutí tudíž objektivně není schopen zjistit, jaká – z pohledu následně užité právní normy - konkrétní právně významné skutková zjištění a ze kterých důkazů je nalézací soud vlastně zjistil, a na podkladě jakých skutkových zjištění zformuloval závěr o skutkovém stavu věci. Takový postup je v rozporu s požadavky na obsah odůvodnění rozhodnutí, vyjádřenými v §157 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud (soud prvního stupně) také nevysvětlil, proč dokazování zaměřil ve vztahu k tvrzenému správci předmětné pozemní komunikace, ač žaloba (z hlediska označení žalovaného subjektu a vylíčení rozhodujících skutečností) směřovala proti jinému subjektu, jehož žaloba označovala za vlastníka předmětné nemovitosti. Nedostatečné posouzení této otázky je zřejmé již ze závěru soudu prvního stupně na str. 2, ve čtvrtém odstavci, odůvodnění rozsudku, kde se uvádí, že „O věcné legitimaci účastníků není sporu (prokázáno i výpisy z katastru nemovitostí ke dni 1. 10. 2007 a 7. 5. 2007“ ), ačkoliv dovolatel (ŘSD) vlastníkem tohoto nemovitého majetku není (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 25 Cdo 1220/2010).
Jakkoliv dovolatel logicky argumentoval proti obsahu zpracovaného znaleckého posudku, z rozhodnutí odvolacího soudu (když se tak nestalo prostřednictvím rozhodnutí soudu prvního stupně, který uvedenou argumentaci odklidil obecným závěrem, že tyto „námitky…byly vyvráceny výpovědí znalkyně“ ) nelze zaregistrovat přesvědčivé zhodnocení z posudku učiněných zjištění v konfrontaci s argumentací dovolatele.
Z vyloženého vyplývá, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2013
JUDr. Pavel V r c h a, v. r. předseda senátu