ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1494.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1494/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) M. J. , bytem v Z., S. O. 98, b) Mgr. M. J. , bytem v Z., S. O. 98, zastoupených Mgr. Milanem Kachlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, proti žalované M. D. , bytem v B., H. 4, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2012, č.j. 15 Co 285/2012-185, 15 Co 286/2012, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566,- Kč k rukám Mgr. Milana Kachlíka, advokáta se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 21. 12. 2007 k Městskému soudu v Brně se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku 80.000,- Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši ode dne 21. 12. 2007 do zaplacení jako bezdůvodné obohacení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že na základě nájemní smlouvy ze dne 23. 8. 1999 se stala žalobkyně a) nájemcem bytu č. 3 na adrese H. 4, B., jehož pronajímatelem je žalovaná a její manžel O. D. V roce 2005 se stal společným nájemcem tohoto bytu i její manžel – žalobce b). V souvislosti se skončením nájmu předala žalobkyně a) žalované dne 14. 11. 2006 na její žádost žalovanou částku „za opravy v bytě č. 3“, což žalovaná potvrdila vystavením příjmového pokladního dokladu. K zaplacení této částky však neexistoval právní důvod, neboť žalobci opravy v bytě, k nimž se zavázali v nájemní smlouvě, provedli a žalovaná po skončení nájmu žádné další opravy neprováděla.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č.j. 49 C 50/2008-28, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2008, č.j. 49 C 50/2008-40, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila o částku 80.000,- Kč, jíž přijala bez právního důvodu, neboť opravy v bytě, za které měla být tato částka hrazena, neprováděla ona, ale žalobci.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) k odvolání žalované usnesením ze dne 20. 4. 2010, č.j. 15 Co 87/2009-55, 15 Co 88/2009, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal jednání účastníků, jež bezprostředně předcházelo vyplacení uvedené částky a vystavení příjmového dokladu. Poukázal přitom na to, že je na žalobcích, aby odstranili logický rozpor, pokud tvrdí, že k předání částky neexistoval žádný relevantní právní důvod, avšak prokazují její předání příjmovým dokladem, na němž je vymezen právní důvod jako opravy bytu č. 3, a že je na žalované, aby specifikovala jednotlivé opravy, které měly být v souvislosti s úhradou částky 80.000,- Kč provedeny, a svá tvrzení prokázala.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č.j. 49 C 50/2008-153, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2012, č.j. 49 C 50/2008-158, znovu žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Vyšel z toho, že v nájemní smlouvě ze dne 23. 8. 1999 a jejích dvou dodatcích se žalobci jako nájemci zavázali, že „pronajatý byt opraví a na vlastní náklady z bytu II. kategorie vybudují byt I. kategorie“, což opravou elektroinstalace, podlah, ústředního topení a zbudováním sociální zařízení splnili. Protože žalovaná neprokázala, že by se účastníci dohodli na provedení oprav ve větším rozsahu, soud prvního stupně uzavřel, že částka 80.000,- Kč je plněním bez právního důvodu, jejímž přijetím došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je povinna ve smyslu §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vydat.
Odvolací soud k druhému odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, č.j. 15 Co 285/2012, 15 Co 286/2012-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Měl shodně jako soud prvního stupně za to, že nájemní smlouvou a jejími dodatky byl vymezen rozsah oprav, k jejichž provedení se žalobci zavázali, pouze tak, že se opravami pronajatý byt stane z bytu II. kategorie bytem I. kategorie, a že tento závazek žalobci splnili. Jestliže žalovaná „za neprovedené opravy vyinkasovala částku 80.000,- Kč, jde o plnění bez právního důvodu, kterým došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor žalobců“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dle jejího názoru odvolací soud nesprávně dovodil, že k předání částky 80.000,- Kč neexistoval právní důvod, třebaže z průběhu řízení vyplynulo, že tímto důvodem byla dohoda uzavřená mezi ní a žalobkyní a), podle které byla uvedená částka poskytnuta nejen za neúplně provedené opravy v pronajatém bytě, ale i za její souhlas s postoupením nájmu bytu žalobci vybraným nájemcům. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že na ni přesunul důkazní břemeno, ačkoli podle konstantní judikatury není možno prokazovat negativní skutečnosti. Odvolací soud také nesprávně posoudil otázku věcné legitimace žalobce b), neboť z ustálené judikatury plyne, že ten z manželů, který nebyl účastníkem smlouvy, se nemůže domáhat splnění závazku z této smlouvy, resp. „vydání bezdůvodného obohacení v podobě vzájemného vrácení si plnění obdrženého dle smlouvy v případě její neplatnosti“. Poukázala i na to, že právní posouzení odvolacím soudem je neúplné, protože se vůbec nevyjádřil k její námitce o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy ani k její argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, podle kterého jí měla být poskytnuta „ochrana jako osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou prezentovaný skutkový stav“. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a že jeho skutkové závěry byly přijaty na základě neúplného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce b) se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který plnění poskytnuté žalované posoudil jako bezdůvodné obohacení přijaté bez právního důvodu, k jehož vydání jsou žalobci aktivně legitimováni, neboť žalovaná právní důvod plnění neprokázala. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou (účastnicí řízení) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2012, č.j. 49 C 50/2008-153, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2012, č.j. 49 C 50/2008-158, o povinnosti žalované zaplatit žalovanou částku stejně jako v rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č.j. 49 C 50/2008-28, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2008, č.j. 49 C 50/2008-40, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2010, č.j. 15 Co 87/2009-55, 15 Co 88/2009, zrušen. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalovaná získala částku 80.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení na úkor žalobců plněním bez právního důvodu.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení §456 věta prvá obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu se jedná v případě, že právní důvod přijetí plnění od počátku chyběl. Právním důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod., nikoliv samotná pohnutka (motivace) plnění, byť navenek projevená, s níž zákon nespojuje žádné právní důsledky.
Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy - ustanovení §451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění ( §456 obč. zák.).
Dovolatelka – jak je patrno z obsahu dovolání – sice formálně uplatnila výtku nesprávného právního posouzení věci, jíž je zpochybňován závěr odvolacího soudu, že k předání žalované částky došlo bez právního důvodu. Ve skutečnosti ale touto výtkou brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy a jde tedy nikoli o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž o dovolací důvod odpovídající ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání je totiž argumentováno nesprávným právním posouzením pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, že k předání žalované částky došlo na základě platně uzavřené dohody. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. To platí i pro namítanou vadu řízení, která měla spočívat v „nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně“. Dovolatelka obojí argumentací uplatnila dovolací důvody, které nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
Z hlediska právního posouzení dovolatelka zpochybnila otázku rozložení důkazního břemene námitkou, že na ni odvolací soud přesunul důkazní břemeno ohledně právního důvodu zaplacení částky 80. 000,- Kč. Uvedenou otázku však odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, podle které domáhá-li se žalobce vrácení určité částky, leží na něm důkazní břemeno o tom, že tuto částku žalovanému předal. Na žalovaném naopak je, aby prokázal existenci právního titulu, který by ho opravňoval si peníze ponechat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001).
Jestliže je žalovaná povinna vrátit bezdůvodné obohacení, které jí bylo poskytnuto jako plnění bez právního důvodu, nemá zásadní právní význam ani otázka aktivní legitimace žalobců, kterou odvolací soud za stavu, kdy žalobci jsou manželé a byli společnými nájemci pronajatého bytu, posoudil způsobem vyplývajícím z ustanovení §456 a §145 odst. 4 obč. zák. Dovolatelkou v této souvislosti zmíněná judikatura se na danou věc nevztahuje, neboť se týká případů bezdůvodného obohacení z neplatné (nebo zrušené) smlouvy, kdy otázka věcné legitimace vychází z ustanovení §457 obč. zák.
Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že žalobcům neodepřel právo na žalované plnění ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003 pod číslem 53, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009).
Při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve vztazích z bezdůvodného obohacení nelze odhlížet od toho, že vztah z bezdůvodného obohacení je objektivního charakteru, jenž vzniká v zákonem předvídaných situacích (vypočtených v ustanovení §451 a §454 obč. zák.) bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí. Nejeví se přitom případným za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího vkládat do tohoto vztahu prvky, které jeho výslovná právní úprava neobsahuje, a negovat tak do jisté míry jeho podstatu směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 20012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011).
V projednávané věci se odvolací soud (jak je zřejmé z obsahu jeho rozhodnutí) otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) zabýval. Jestliže s ohledem na jednání žalobců, kteří ve snaze zajistit pronájem bytu jim vybraným nájemcům zaplatili žalované částku 80.000,- Kč, ačkoli jim muselo být zřejmé, že pro to není žádný právní důvod, čímž se také podíleli na vzniku sporu, fakticky dovodil, že není na místě žalobcům výkon práva odepřít, ale zohlednil okolnosti případu při rozhodování o nákladech řízení, jejichž náhradu úspěšným žalobcům ve smyslu §150 o.s.ř. nepřiznal, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a jeho rozhodnutí je třeba považovat za souladné se shora uvedenou judikaturou.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci b) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny ve výši 4.300,- Kč stanovené podle §6 odst. 1, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 AT a částky 966,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 5.566,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce b) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyni a) v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu