ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.216.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 216/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce P. Z., B., zast. Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Rokycany, Míru 17, proti žalovaným 1. A. K. , S. P., 2. M. H. , S. P., oba zast. Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Praha 1, Haštalská 27, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 120/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012, č. j. 15 Co 389/2012 – 156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím jako doplatku kupní ceny. Uvedl, že dne 25. 2. 2009 uzavřel se žalovanými kupní smlouvu, kterou došlo k převodu pozemku St. 145 a na něm stojící budovy, k. ú. S. P., obec S. P. Ze sjednané kupní ceny ve výši 300.000,- Kč však žalovaní zaplatili jen částku 200.000,- Kč.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Uvedli, že počátkem února 2009 jednali se žalobcem o uzavření dvou kupních smluv. Předmětem jedné ze smluv měla být koupě pozemku St. 145 a na něm stojící budovy v k. ú. S. P. (dále jen „nemovitosti v k. ú. S. P.“) za cenu 300.000,- Kč. Předmětem druhé smlouvy měla být koupě pozemku parc. č. 55/1, na něm stojící budovy a pozemku parc. č. 2085, vše v k. ú. S. (dále jen „nemovitosti v k. ú. S.“) za cenu 750.000,- Kč. Dne 25. 2. 2009 byla uzavřena kupní smlouva na nemovitosti v k. ú. S. P. s tím, že kupní cena měla být uhrazena do 10-ti (pracovních) dnů od provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ohledně koupě nemovitostí v k. ú. S. došlo mezi stranami k dohodě o posečkání s uzavřením kupní smlouvy do konce září 2009 oproti záloze na kupní cenu ve výši 150.000,- Kč. Vlastnické právo žalovaných k nemovitostem v k. ú. S. P. bylo do katastru nemovitostí vloženo dne 16. 4. 2009. Protože měli žalovaní určité finanční problémy, zaplatili dne 18. 5. 2009 žalobci na kupní cenu částku 110.000,- Kč a 3. 6. 2009 další částku ve výši 90.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že se finanční situace žalovaných v průběhu dalších měsíců nezlepšila, dohodli se ústně se žalobcem, že kupní smlouvu na nemovitosti v k. ú. S. uzavírat nebudou a část zaplacené zálohy na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč bude započtena proti nároku žalobce na doplatek kupní ceny za převod nemovitostí v k. ú. S. P. Protože ústní dohodu o započtení považovali za neplatnou, uplatnili žalovaní ve svém vyjádření námitku započtení nároku žalobce proti jejich nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které žalobci vzniklo tím, že jim nevrátil zálohu na kupní cenu nemovitostí v k. ú. S.
Okresní soud Plzeň-jih jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2012, č. j. 6 C 120/2011 – 127, žalobu zamítl. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi žalovanými a žalobcem došlo k jednání o zakoupení nemovitostí v k. ú. S. P. i v k. ú. S. a dále, že žalobce dne 9. 2. 2009 převzal od žalovaných zálohu na kupní cenu za nemovitosti v k. ú. S. ve výši 150.000,- Kč. Tvrzenou ústně uzavřenou dohodu o započtení posoudil soud prvního stupně jako neplatnou pro nedostatek formy, když kupní smlouva, ze které vycházel započtený závazek, byla uzavřena písemně. Písemný projev započtení učinili žalovaní teprve ve svém podání ze dne 1. 11. 2011, jehož následkem došlo k zániku nároku žalobce započtením. K námitce žalobce, že nárok žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, soud prvního stupně uvedl, že promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly, nikoliv k okamžiku, kdy byl učiněn projev vůle směřující k započtení. Bezdůvodné obohacení podle soudu prvního stupně žalobci vzniklo dne 11. 3. 2010, protože dne 10. 3. 2010 uzavřel kupní smlouvu na nemovitosti v k. ú. S. s třetí osobou, a proto již po tomto datu neměl právní důvod ponechat si zálohu, kterou mu zaplatili žalovaní. Dne 11. 3. 2010 bezpochyby existovala i splatná pohledávka žalobce na doplatek kupní ceny, která se odvozovala z kupní smlouvy, jež byla s žalovanými uzavřena dne 25. 2. 2009. Pohledávky se proto setkaly dne 11. 3. 2010, kdy byly obě splatné a nepromlčené, a proto také učinili-li žalovaní dne 1. 11. 2011 úkon směřující k jejich započtení, žalobcův nárok zanikl.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 15 Co 389/2012 - 156, potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud soud prvního stupně shledal perfektním započtení učiněné žalovanými v podání ze dne 1. 11. 2011, které se dostalo do dispozice žalobce dne 2. 11. 2011, nezohlednil stávající judikaturu, podle níž právní úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže předtím věřitel dlužníka nevyzval k zaplacení této pohledávky. Současně dovodil, že v souzené věci lze za výzvu k plnění považovat teprve podání žalovaných ze dne 1. 11. 2011, kterým uplatňují započtení, a to s tím důsledkem, že jejich pohledávka z bezdůvodného obohacení se stala splatnou dne 3. 11. 2011. K námitce promlčení vznesené žalobcem odvolací soud dospěl k závěru, že uvedeného dne byla pohledávka žalovaných promlčena, protože podle vyjádření žalovaných bylo již někdy v průběhu měsíců srpen a září 2009 zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy, na kterou byla žalobci zaplacena záloha ve výši 150.000,- Kč, nedojde a dvouletá subjektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení tak uplynula nejpozději dne 30. 9. 2011. Protože nelze jednostranně započíst promlčenou pohledávku, nemohlo dojít k zániku nároku žalobce na doplatek kupní ceny ve výši 100.000,- Kč započtením na základě podání žalovaných ze dne 1. 11. 2011. Dále se odvolací soud zabýval tvrzením žalovaných, že k započtení jejich pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 150.000,- Kč proti pohledávce žalobce ve výši 100.000,- Kč došlo v období srpna či září 2009 dohodou. Uvedenému tvrzení soud prvního stupně nevěnoval pozornost, žalované nepoučil podle §118a odst. 3 o.s.ř. o jejich povinnosti navrhnout důkazy k prokázání tohoto tvrzení, a proto žalovaným v tomto směru poskytl poučení odvolací soud, který následně provedl důkaz výslechem prvního žalovaného navržený žalovanými k prokázání uvedeného tvrzení. Na základě provedeného důkazu ve spojení s dokazováním provedeným soudem prvního stupně odvolací soud zjistil, že někdy v průběhu měsíců srpen a září 2009 se první žalovaný telefonicky dohodl se žalobcem na započtení pohledávky žalobce na doplatek kupní ceny proti pohledávce žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení. Následně proto odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na doplatek kupní ceny zanikl započtením. Nakonec se odvolací soud zabýval námitkou žalobce, že telefonicky o započtení jednal pouze s prvním žalovaným a nebylo prokázáno, že by byl první žalovaný zmocněn v tomto směru jednat i za druhého žalovaného. K uvedené námitce odvolací soud konstatoval, že z výpovědi prvního žalovaného vyplývá, že jednal za oba žalované a žalobci námitka nedostatku plné moci nepřísluší.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012, č. j. 15 Co 389/2012 – 156, podal žalobce dovolání, v němž namítal:
a. právní otázkou zásadního významu je, zda je přípustné vycházet při hodnocení důkazů z výpovědi účastníka řízení, pokud tato není podpořena žádným přímým důkazem.
b. žalovaní důkaz účastnickým výslechem nenavrhli, a proto pokud odvolací soud provedl výslech prvního žalovaného, postupoval v rozporu se zásadou koncentrace řízení.
c. odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou rovnosti zbraní, když po výslechu prvního žalovaného nebyl dán prostor žalobci, aby se k novým tvrzením vyjádřil.
d. dohoda o započtení doplatku kupní ceny ve výši 100.000,- Kč proti pohledávce žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení je svou povahou dodatkem k písemné kupní smlouvě o jiném způsobu úhrady doplatku kupní ceny, a proto měla mít rovněž písemnou formu. Ústní dohodu o započtení pohledávek je proto nutné považovat za neplatnou. Navíc i žalovaní považovali ústní započtení za neplatné a soud by k této skutečnosti měl při posuzování platnosti úkonu přihlížet. Nelze započíst nesplatnou pohledávku proti pohledávce splatné a v době tvrzeného ústního započtení pohledávek nebyla pohledávka žalovaných z bezdůvodného obohacení splatná, neboť žalobce nebyl k vydání bezdůvodného obohacení vyzván.
e. nemovitosti v k. ú. S. P. nabyli žalovaní do podílového spoluvlastnictví každý jednou polovinou. V řízení však nebylo prokázáno, jakým podílem měli žalovaní nabýt nemovitosti v k. ú. S. a rovněž, zda byl první žalovaný druhým žalovaným zmocněn k započtení pohledávky žalovaných z bezdůvodného obohacení ve výši 150.000,- Kč proti pohledávce žalobce.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Protože v souzené věci byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné pokud „ dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam “. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam „ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží “.
Námitka žalobce týkající se dokazování před odvolacím soudem (sub a/) se týká hodnocení důkazů soudem. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže námitka týkající se hodnocení důkazů soudem založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 303/2011) a samotné hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3862/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1934/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5228/2009). Dle uvedené judikatury lze na nesprávnost hodnocení důkazů usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru však dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu nespatřuje, neboť provedené důkazy hodnotil zcela logicky a svůj postup důkladně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí.
Napadá-li dovolatel provedení výslechu prvního žalovaného odvolacím soudem (sub b/), nastoluje zejména otázku, zda odvolací soud může v odvolacím řízení provést nově navržený důkaz. Dovolací soud především konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že účastnický výslech nebyl proveden z iniciativy soudu, ale že jej navrhli žalovaní. Přitom pokud odvolací soud v řízení o odvolání vyzval žalované podle §118a odst. 3 o.s.ř., aby navrhli důkazy k prokázání svého tvrzení o tom, že s žalobcem v průběhu měsíců srpen, či září 2009 uzavřeli dohodu o započtení pohledávek, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž je poučovací povinnost podle §118a o.s.ř. založena na objektivním principu a v případě, že účastníci nejsou podle §118a o.s.ř. poučeni soudem prvního stupně, ačkoliv objektivně poučeni být měli, musí je poučit odvolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2672/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 975/2008). Možnost doplnění dokazování odvolacím soudem při absenci poučení účastníků v řízení před soudem prvního stupně podle §118a o.s.ř. pak předpokládá §211a o.s.ř. ve spojení s §205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Proto odvolací soud postupoval správně, pokud provedl účastnický výslech prvního žalovaného navržený žalovanými. Dále dovolací soud uvádí, že i v případě, kdy by žalovaní účastnický výslech nenavrhli, mohl tento důkaz odvolací soud provést z vlastní iniciativy s ohledem na §120 odst. 3 o.s.ř., podle kterého může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. V uvedeném směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož „ i v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. “. V souzené věci žalovaní již ve svém vyjádření k podané žalobě tvrdili, že s žalobcem uzavřeli dohodu o započtení (č. l. 24), přičemž uvedené tvrzení mělo již v řízení před soudem prvního stupně rozhodující význam pro závěr, zda nárok žalobce zanikl, či nikoliv. Proto také potřeba provést výslech prvního žalovaného vyšla najevo ještě před jednáním před soudem prvního stupně a odvolací soud postupoval správně, pokud účastnický výslech žalovaného provedl z vlastní iniciativy. Z uvedeného důvodu dovolací námitka týkající se výslechu prvního žalovaného odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá.
Další námitkou (sub c/) dovolatel napadá postup odvolacího soudu, když tvrdí, že mu nebyl poskytnut prostor vyjádřit se k novým tvrzením prvního žalovaného. Ačkoliv se ze spisu tato tvrzená skutečnost nepodává, když jednání, na němž byl výslech prvního žalovaného proveden, se zúčastnil jak žalobce, tak jeho právní zástupkyně, která žalovanému v průběhu výslechu pokládala otázky a následně přednesla svůj závěrečný návrh, dovolací soud konstatuje, že pokud by žalobci v rozporu s §123 o.s.ř. nebyl poskytnut prostor vyjádřit se k provedenému výslechu účastníka řízení, byla by mu odňata možnost jednat před soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 186/98). Přitom platí, že odnětí možnosti jednat před soudem je zmatečností vadou podle §229 odst. 3 o.s.ř., ke které může Nejvyšší soud v dovolacím řízení přihlížet jedině v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř .), s výjimkou situace, kdy tvrzená vada řízení by byla bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2325/2012). Současně však platí, že není úlohou dovolacího soudu, aby formuloval právní otázky, jež by mohly založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, a suploval tak procesní aktivitu dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1937/2012). Dovolatel v posledně uvedeném směru žádnou procesněprávní otázku nenastoluje. Nicméně na námitku dovolatele lze nahlížet též jako na námitku absence poučení podle §118a odst. 1 o.s.ř. když dovolatel tvrdí, že mu mělo být po provedení výslechu žalovaného umožněno navrhnout nová tvrzení. Ani v tomto směru však dovolatel nenastolil žádnou významnou procesněprávní otázku, která by mohla přípustnost dovolání založit. Přesto dovolací soud dodává, že již v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, shrnul, že „ poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili příslušné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však byla žaloba zamítnuta nebo obrana proti ní neobstála nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř., který přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li tedy v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. “. Za této situace je žalobcem uplatněná námitka založená na tvrzení, že mu mělo být po provedení výslechu žalovaného umožněno navrhnout nová tvrzení nedůvodná již proto, že jeho neúspěch ve věci není výsledkem neunesení břemene tvrzení, ale naopak důsledkem skutečnosti, že odvolací soud vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaní se žalobcem ústně uzavřeli dohodu o vzájemném započtení svých pohledávek.
Námitkou neplatnosti ústně uzavřené dohody o započtení pohledávek (sub d/) dovolatel nastoluje právní otázku, která je již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu řešena, a to tak, že forma právního úkonu započtení není předepsána, a proto může být učiněno i v ústní formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 898/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3608/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4711/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 02. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3799/2007). Uvádí-li žalobce, že měl soud při posuzování platnosti ústní dohody o započtení přihlížet i k přesvědčení žalovaných o neplatnosti této dohody z důvodu nedostatku formy, nelze mu dát za pravdu. Nedostatek písemné formy způsobuje tzv. absolutní neplatnost právního úkonu s výjimkou situace, která v souzené věci nenastala, tj. kdy písemnou formu právního úkonu vyžaduje dohoda účastníků. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí, že absolutní neplatnost právního úkonu nastává ze zákona bez ohledu na jednání účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1053/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012), což se projevuje i v nemožnosti konvalidace absolutně neplatného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 910/98), a proto mínění žalovaných o neplatnosti dohody o započtení není právně významné. Tvrzení žalobce, že v čase ústní dohody o započtení pohledávek nebyla pohledávka žalovaných splatná, a proto ji nebylo možné započíst proti pohledávce žalobce je rovněž bez významu, protože uvedené tvrzení je relevantní pouze v případě jednostranného započtení. Ustanovení §581 odst. 2 obč. zák. uvádí, že proti pohledávce splatné „ nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná “. Pro případ, že dojde k dohodě o započtení však §581 odst. 3 obč. zák. uvádí, že dohodou lze započíst proti pohledávce, která je splatná i pohledávku nesplatnou.
Pro posouzení námitky žalobce týkající se otázky, zda první žalovaný byl zmocněn k jednání – uzavření dohody o započtení i za druhého žalovaného (sub e/) je rozhodující ustanovení §33 obč. zák., které upravuje jednak situaci, kdy zmocněnec překročí plnou moc udělenou mu zmocnitelem a dále situaci, kdy je jednáno za jiného bez plné moci. V případě překročení plné moci zmocněncem platí, že zmocnitel takovým jednáním zmocněnce není vázán, pokud takovéto jednání dodatečně neschválí. Současně však podle §33 odst. 1 obč. zák. platí, že zmocnitel překročení plné moci schválil, pokud svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce překračujícím plnou moc neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení plné moci zmocněncem dozvěděl. Pokud jde o jednání za jiného bez plné moci, rovněž platí, že osoba, za kterou bylo jednáno, není vázána, pokud takové jednání dodatečně neschválí. Nevyvratitelná právní domněnka zakotvená v §33 odst. 1 obč. zák. se však v případě jednání za jiného bez plné moci neuplatní. Proto je osoba, za kterou bylo jednáno bez plné moci takovýmto jednáním vázána jedině v případě, že vyjádřila dodatečný souhlas s tímto jednáním a to na rozdíl od situace, kdy dojde k překročení plné moci, a kdy lze na souhlas usuzovat ze skutečnosti, že nedošlo ze strany zmocnitele k oznámení nesouhlasu osobě, se kterou bylo jednáno. V souzené věci má výše uvedené rozlišování na situaci, kdy dojde k překročení plné moci vedle situace, kdy je jednáno bez plné moci za následek, že pokud by první žalovaný při uzavření dohody o započtení se žalobcem jednal za druhého žalovaného na základě plné moci, kterou však překročil, uplatnila by se nevyvratitelná právní domněnka podle §33 odst. 1 obč. zák., totiž, že překročení plné moci druhý žalovaný schválil. Protože v průběhu celého v řízení nebylo tvrzeno, že by druhý žalovaný v postavení zmocnitele žalobci oznámil nesouhlas s jednáním prvního žalovaného, jímž došlo k uzavření dohody o započtení prvním žalovaným, je zřejmé, že v podobě nevyvratitelné domněnky byl souhlas druhého žalovaného s jednáním prvního žalovaného dán a nedostatek zmocnění prvního žalovaného jednat i za druhého žalovaného již není možné namítat. Stručně řečeno jinak, byl-li první žalovaný zmocněn k jednání za druhého žalovaného a současně došlo k překročení zmocnění – plné moci, nelze než uzavřít, že v důsledku uplatnění nevyvratitelné domněnky byl souhlas druhého žalovaného s překročením zmocnění – plné moci dán, a proto nemůže námitka překročení plné moci založit přípustnost dovolání. Pokud by však první žalovaný jednal za druhého žalovaného bez plné moci, neuplatnila by se domněnka podle §33 odst. 1 obč. zák. a druhý žalovaný by byl jednáním prvního žalovaného vázán jedině v případě, že by uvedené jednání, jímž došlo k uzavření dohody o započtení prvním žalovaným, schválil. V této souvislosti se dovolací soud za situace, kdy zákon žádnou formu pro schválení jednání nestanoví, ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že druhý žalovaný jednání prvního žalovaného schválil. Schválení je zřejmé jak z vyjádření žalovaných (č.l. 24), tak z celého postupu druhého žalovaného v průběhu řízení, když absenci svého souhlasu s jednáním druhého žalovaného nikdy netvrdil a naopak společně s prvním žalovaným tvrdil existenci dohody o započtení se žalobcem. Uvedené jinými slovy znamená, že ani v případě jednání prvního žalovaného bez plné moci nemůže v důsledku schválení jednání prvního žalovaného druhým žalovaným dovolací námitka týkající se nedostatku zmocnění založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího soudu neuspěl a žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobce je nepřípustné, a proto dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu