ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1176.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1176/2013 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání podaném obviněným M. B ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 61 To 62/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 158/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 871/2010, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. B. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 61 To 453/2009, jako soudu odvolacího, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 24 T 158/2007. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 24 T 158/2007, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), jehož se měl dopustit tím, že „dne 9. 2. 2007 v P., M. H., v informačním centru Úřadu Městské části Praha 7, předložil poškozené L. Š., smlouvu o půjčce na částku 200.000,- Kč, za kterou měla ručit svým družstevním bytem, kterou v průběhu čekání na ověřování podpisu na smlouvě zaměnil za dohodu o převodu členských práv a povinností k družstvu, čehož si poškozená nevšimla, jejím podpisem na obžalovaného převedla svůj členský podíl v Bytovém družstvu L., P., kde užívá byt 4+1 o velikosti 107,6 m2 ve druhém patře, za částku 500.000,- Kč, poté poškozené vyplatil 185.000,- Kč a 15.000,- Kč si ponechal jako provizi a způsobil jí tak škodu ve výši 4.000.000,- Kč“. Za to byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Poškozenou L. Š. odkázal soud výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v jeho neprospěch do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 61 To 453/2009, tak, že se podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítají.
Po zrušení těchto rozhodnutí v dovolacím řízení Obvodní soud pro Prahu 7, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 24 T 158/2007-1191, jímž obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., na upraveném skutkovém základě, že „ačkoli na základě inzerátu z periodika na půjčku peněz byl obžalovaný předem domluvený s poškozenou L. Š., že jí půjčí částku 200.000,- Kč, tak dne 9. 2. 2007 v P., M. H., v informačním centru Úřadu Městské části Praha 7, před úřednicí matriky, namísto dokumentu Smlouva o půjčce, za kterou měla poškozená ručit obžalovanému svým družstevním bytem na adrese L., P., účelově vyměnil dokumenty a na místě jí k podpisu pro ověření podstrčil jiný dokument Dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, jehož podpisem na obžalovaného poškozená převádí svůj členský podíl v Bytovém družstvu P., L., vážící se k bytu ve II. patře o velikosti 4+1 a rozměrech 107,6 m² za částku 500.000,- Kč, byť takový družstevní byt měl hodnotu 4.000.000,- Kč, této záměny dokumentů si při podpisu dokumentu poškozená nevšimla a podepsala obžalovaným jí předložený dokument s předem připraveným textem na poslední straně, který v tu chvíli nečetla, její podpis byl na místě ověřen, přičemž obžalovaný na základě podpisu tohoto dokumentu poškozené vyplatil částku 185.000,- Kč a zbylou částku 15.000,- Kč si nechal jako provizi za sjednání půjčky, následně na bytovém družstvu doložil doklad o převodu členských práv s ověřeným podpisem poškozené a snažil se získat k předmětnému bytu nájemní smlouvu na sebe jako nového člena družstva namísto poškozené, což se mu nepodařilo, za člena družstva nebyl přijat, čímž se snažil poškozenou L. Š., připravit o bydlení a způsobit jí škodu v částce 3.815.000,- Kč“. Podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., soud obviněného odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 5 T 13/2010, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 64/2011, a z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 14 T 252/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 61 To 62/2013, jímž je opět podle §256 tr. ř. zamítl. Posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 6. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).
Rovněž proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B. následně dovolání , které obsahově směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění dovolatel předeslal, že si je vědom omezenosti dovolacích důvodů, kdy v dovolacím řízení především obecně není možné zpochybňovat skutkové závěry učiněné soudy prvního a druhého stupně. Soudy však ve svých rozhodnutích i v řízení mu předcházejícím podle jeho přesvědčení nerespektovaly základní zásady trestního řízení. Odvolací soud přejal skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by je k námitkám obhajoby kriticky hodnotil a s její argumentací se vypořádal. Přitom z provedených důkazů, zejména výpovědi dovolatele a poškozené, vyplynulo, že dovolatel měl zájem zakoupit byt nebo jiná práva, se kterými bylo spojeno jeho užívání, anebo zakoupit jinou nemovitost. Poškozená měla finanční problémy, které se rozhodla řešit prodejem svého družstevního podílu v bytovém družstvu, se kterým je spojeno právo užívat byt. Z tohoto důvodu jednala s dovolatelem a uzavřela s ním smlouvu o převodu družstevního podílu. Za převod obdržela částku 2,3 milionu Kč. Jednala dobrovolně, smlouvu o převodu družstevního podílu podepsala bez nátlaku s vědomím toho, jakou smlouvu uzavírá. Vzniklý právní vztah je nutno po stránce hmotně právní hodnotit tak, že spolu uzavřeli řádným způsobem smlouvu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu. S tím související právní úkon pak podle dovolatele rozhodně nelze hodnotit jako neplatný nebo neúčinný a nelze ani dospět k závěru, že k uzavření inkriminované smlouvy došlo na základě lsti dovolatele a omylu vyvolaného jeho jednáním. Dovolatel trvá na tom, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a podané obžaloby měl být proto zproštěn.
Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 7. 10. 2013, označeným jako doplnění dovolání, vytkl soudům, že se dostatečně nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozené L. Š. a dále svědkyně J., podaných v rámci několika hlavních líčení. Nesprávně byla z hodnocení důkazů vyloučena výpověď svědka B. Pochybení soudů spatřuje v tom, že především dostatečně nevysvětlily, proč zcela nekriticky uvěřily výpovědi svědkyně Š., jejíž věrohodnost snižuje mimo jiné samotná skutečnost, že nejprve popírala, že by podepsala směnku na značný finanční obnos a teprve pod tíhou znaleckého posudku k pravosti jejího podpisu si na vše „vzpomněla“.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 61 To 62/2013, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. předsedkyní senátu soudu prvního stupně zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 11. 10. 2013 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř., a to i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Jak již Nejvyšší soud rozvedl ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Určitý průlom do výše uvedených zásad představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak jen v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Dovolací námitky obviněného uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Jak je zřejmé z odůvodnění usnesení ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 871/2010 (str. 7, 8), Nejvyšší soud nepovažoval skutkovou argumentaci obviněného, směřující proti rozsahu provedení a způsobu vyhodnocení dokazování oběma soudy k otázkám jeho úmyslného podvodného jednání zahrnujícího uvedení poškozené v omyl, za způsobilou vyvolat přezkum napadených rozhodnutí v dovolacím řízení z toho důvodu, že by byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jak má na mysli konstantní judikatura Ústavního soudu (viz výše citovaná rozhodnutí). Naopak konstatoval, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s provedenými důkazy vypořádaly dostatečně a své skutkové úvahy řádně, tj. v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Svá rozhodnutí či řízení jim předcházející současně nezaložily vadou spočívající v opomenutí nějakého důkazu v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by jejich rozhodnutí v tomto směru byla nedostatečně odůvodněna či dokonce projevem nepřípustné soudcovské libovůle, a nemá důvodu na něm čehokoli měnit.
Je namístě připomenout, že extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé spatřoval toliko v tom, že obviněný byl uznán vinným dokonaným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., aniž by oba soudy vzaly v úvahu výpověď svědkyně H. - předsedkyně Bytového družstva Letohradská 36 - z níž vyplynulo, že družstvo nevystavilo obviněnému jím požadované potřebné doklady související s převodem členských práv a povinností L. Š. k družstvu na jeho osobu. Zůstávalo tedy otázkou, zda pro převod členských práv a povinností k družstvu na obviněného byly splněny veškeré zákonné podmínky, tak aby šlo o úkon právně bezchybný, především pak podmínka uvedená v ustanovení §229 odst. 1 věty druhé Obchodního zákoníku spočívající v souhlasu představenstva družstva s takovým převodem. Této - z hlediska obohacení obviněného a tedy i dokonání činu - důležité okolnosti soud prvního stupně před vydáním původního odsuzujícího rozsudku nepřiznal nezbytné skutkové a na ně navazující hmotně právní důsledky, přičemž odvolací soud následně tuto vadu z podnětu odvolání obviněného neodstranil. Proto nebylo možno na právní moci a stabilitě dovoláním napadených rozhodnutí trvat. Nejvyšší soud zdůraznil, že i když dokonaný trestný čin i jeho pokus jsou stejně trestné (srov. §89 odst. 1 tr. zák., §8 odst. 2 tr. zák.), je třeba vždy vycházet z toho, že svojí povahou a kvalitativním významem jde o odstupňovaná (tj. vyšší, nižší) vývojová stádia trestné činnosti a jejich důsledné zjištění má na postavení obviněného (i s ohledem do budoucna) nepochybně významný vliv.
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) se soud prvního stupně při dalším rozhodování ve věci zabýval tím, zda inkriminovaná majetková hodnota (byt a s ním související členský podíl v družstvu) opustila sféru vlastnictví poškozené L. Š. a zda se tak jednání obviněného (dovolatele) dostalo do stádia dokonání (tj. došlo k obohacení obviněného a vzniku škody) či pouze do stádia pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Potřebným způsobem doplnil dosavadní dokazování a svá upřesněná skutková zjištění promítl jednak do popisu skutku ve výroku nového odsuzujícího rozsudku a jednak do navazující právní kvalifikace. Své závěry pak řádně - v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. - odůvodnil (viz str. 12 - 18 rozsudku). Pokud za dané procesní situace Městský soud v Praze při rozhodování další odvolání obviněného ve věci znovu zamítl jako nedůvodné, nelze mu nyní již čehokoli vytknout.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodně právní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného M. B. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler