ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1253.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1253/2013 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání podaném obviněným D. H ., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 6 To 216/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 110/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 19 T 110/2011, byl obviněný D. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 28. 8. 2010 v době 19:20 do 19:30 hod. v P., v ul. V., v půjčovně motokár Kart centrum v depu po předchozí slovní potyčce pro způsob jízdy na dráze úderem sevřené dlaně v pěst zasáhl do hlavy poškozeného J. T., a poté, co se mu poškozený bránil tím, že chtěl obžalovanému úder vrátit, obžalovaný poškozeného dvakrát velkou intenzitou udeřil dlaní sevřenou v pěst do obličejové části hlavy, čímž mu způsobil zlomeninu pravé lícní kosti, horní čelisti vpravo a spodiny pravé očnice a tržně zhmožděné rány pravé tváře a horního rtu vlevo, v důsledku čehož se poškozený musel podrobit operačnímu zákroku a vznikla mu porucha zdraví delší dvou měsíců, přičemž následkem útoku obžalovaného vznikl u poškozeného enoftalmus vpravo a vertikální diplopie“. Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému J. T. na náhradě škody částku 57.600 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a poškozeného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 6 To 216/2013, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 67.120,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 7. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích napadených odvoláním právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný D. H. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací nepostupovaly správně, jestliže jeho jednání právně posoudily jako trestné, zejména pak jako zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za dané situace, kdy se cítil být ohrožen větším počtem osob, které k němu nechovaly přátelské úmysly, mělo být jeho jednání posouzeno jako sebeobrana. Nejednal totiž s úmyslem ublížit poškozenému, ale ve snaze odvrátit jeho útok na svou osobu. Subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebyla podle názoru dovolatele v daném případě naplněna i vzhledem k lékařským zprávám z období 2. 9. 2010 a 7. 9. 2010, kdy měl poškozený uvést, že se cítí dobře. Soud k nim však nepřihlédl a neposoudil je ve prospěch obviněného (dovolatele), ačkoliv tak učinit měl. Se závěrem soudu, že poškozenému vznikla újma v podobě poruchy zdraví delší dvou měsíců, se tak nelze ztotožnit.
Z výše uvedených důvodů dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve všech výrocích a současně zrušil i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a sám rozhodl tak, že obviněný se jednání ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil, případně aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a „zavázal jej hodnotit v jeho prospěch jeho obhajobu“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 25. 10. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný D. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud mimo jiné zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Současně je přípustné podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud nově rozhodl z podnětu řádného opravného prostředku poškozeného o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Obecně hmotně právní námitky, tj. že jeho jednání mělo být posouzeno jako „sebeobrana“ (tzn. nutná obrana podle §29 tr. zákoníku), resp. že nejednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, ve skutečnosti opřel především o vlastní skutkovou verzi inkriminovaného případu, podle níž se vzhledem k nepřátelskému chování dalších osob přítomných na místě konfliktu s poškozeným cítil ohrožen a měl důvodnou obavu o své zdraví. Přiměřeným způsobem pak odvracel útok poškozeného proti své tělesné integritě. Soudům obou stupňů dále vytkl, že nepřihlédly k propouštěcí lékařské zprávě, podle které poškozený dle vlastních slov neměl žádné obtíže. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku zejména jako zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování zároveň respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání shora uvedených trestných činů nebylo obviněnému (dovolateli) prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce, kdo byl v dané věci útočníkem a jak celý incident proběhl, včetně zhodnocení věrohodnosti několika skupin svědeckých výpovědí, věnoval patřičnou pozornost. Nutno konstatovat, že tam, kde měl pochybnosti o pravdivosti některých výpovědí, zejména svědků z řad známých a přátel poškozeného, tyto nehodnotil k tíži obviněného. Zároveň však náležitě vysvětlil, proč obhajobě obviněného v jejím celkovém kontextu neuvěřil a proč ji - s ohledem na ve věci provedené důkazy - považoval za účelovou a motivovanou snahou se z trestné činnosti vyvinit. Stejně tak zdůvodnil svůj závěr o naplnění subjektivní stránky (úmyslného zavinění) ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku - těžké újmě na zdraví ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku (v podrobnostech viz zejména 6 až 9 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a při hodnocení správnosti právní kvalifikace jednání obviněného (skutku) na ně plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě odůvodnil (viz str. 3 dole až 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci nedostatečně a povrchně, či by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného D. H. bylo opřeno výhradně o procesní (skutkové) námitky , které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., Nejvyšší soud o něm rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler