ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1433.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 1433/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr . Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s. se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, identifikační číslo osoby: 649 49 681, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 34/30, za účasti R. V. , zastoupeného JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem Praha 2, Slezská 2033/11, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 79/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2012, č. j. 24 Co 50/2012-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit R. V. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.792,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Chandrycké, advokátky se sídlem Praha 2, Slezská 2033/11.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2012, č. j. 24 Co 50/2012-100, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 16. srpna 2011, č. j. 10 C 79/2010-64, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, aby rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27. 4. 2010, č. j. 22049/2008-603, bylo nahrazeno tak, že R. V. bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni 63.893,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Bez významu jsou tudíž námitky žalobkyně, že nebyla poučena podle §118a o. s. ř. a že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak již bylo výše řečeno, při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (vyjma případu, a o ten zde nejde, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jde-li o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních).
Ani výhrada k obsahu všeobecných podmínek platných od 1. 7. 2001 a od 1. 9. 2005, zejména jejich ustanovení čl. 6.12, resp. čl. 8.3 (jež jsou součástí smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací), ohledně smluvní pokuty, který odvolací soud zjistil jejich výkladem, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť vystihuje zapovězený dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák“), co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Činil-li tudíž odvolací soud závěr, že účastníci ve smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací projevili vůli vázat zaplacení smluvní pokuty na výkon práva žalobkyně (poskytovatele) vypovědět smlouvu (byť pro prodlení účastníka se zaplacením ceny za poskytované služby, tedy pro porušení smluvní povinnosti), dospíval ke skutkovým zjištěním. Teprve dovozoval-li v návaznosti na toto zjištění, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné podle §39 obč. zák., formuloval závěry právní.
Zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné (§39 obč. zák.), neboť v posuzovaném případě byl vznik práva na smluvní pokutu vázán na výkon práva žalobkyně vypovědět smlouvu, a nikoli na porušení smluvní povinnosti (§544 obč. zák.), nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Prosadit se nemůže právní názor žalobkyně, podle něhož rozhodující pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě je zásada smluvní volnosti, kdy „strany si v rámci zákonem zaručené smluvní volnosti mohou svůj právní vztah uspořádat a smluvně upravit podle svého“. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty, coby jednoho z právních prostředků zajištění závazků, pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží; porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, který obstál i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3147/2011). Prezentované názory shledal Ústavní soud ústavně konformními (srovnej nález ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/1999, a nález ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný tamtéž pod číslem 188/2001). Obecný závěr, že výkon práva pojmově nemůže být porušením smluvní povinnosti, a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy, neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy, je výkonem oprávnění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1218/2009).
Jestliže tedy v projednávaném případě smlouva ukládala R. V. zaplatit smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalobkyně využije své právo vypovědět smlouvu (byť pro nesplnění smluvní povinnosti), je závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s §544 odst. 1 obč. zák. (§39 obč. zák.), v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchylovat (a to ani s poukazem žalobkyně na právní úpravu obsaženou v novém občanském zákoníku, která nabude účinnosti od 1. 1. 2014 a na daný spor se nevztahuje). Nepřípadný je rovněž odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, v němž byla vyjádřena zásada priority výkladu, který nezakládá neplatnost právního úkonu před takovým, který by jeho neplatnost založil, poněvadž nejde o skutkově obdobný případ jako je posuzovaná věc.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. R. V. má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátkou v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1 a 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; tj. celkem 3.960,- Kč. Součástí nákladů je dále náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 832,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 12. prosince 2013
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu