ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1063.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1063/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2013 o dovolání, které podal obviněný M. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 6 To 5/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 34/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 43 T 34/2007, byl obviněný M. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl podle §234 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 6 To 5/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, neboť „jako jednatel a jediný společník VIOLA Leasing, s.r.o., se sídlem Hradišťko pod Medníkem č. p. 70, okres Praha-západ, IČ: 26684411, ačkoliv si byl vědom toho, že jeho společnost nebyla nositelem vyplňovacího práva k dále uvedeným blankosměnkám, neboť předně byl s ohledem na okolnosti jejího svolání vylučující účast J. L. obeznámen se zcela konkrétní hrozbou vyslovení neplatnosti personálních a majetkových rozhodnutí přijatých 14. 5. 2002 na valné hromadě s.r.o., NÁRODNÍ LEASING, se sídlem Praha 5 - Lahovice, Strakonická 45, vedoucích kromě jiných k neoprávněnému převodu aktiv (kupř. leasingových smluv) ve prospěch VIOLA Leasing, s.r.o., a dále, že neměla za následujícími leasingovými nájemci pohledávky z neuhrazených leasingových splátek, jestliže tito řádně a včas hradili leasingové splátky složením do soudní úschovy, v důsledku čehož nebyl oprávněn u nich použít s jeho vědomím krátce předtím vyplněné blankosměnky k zajištění závazků z leasingových smluv č. 117/2000, č. 227/2000, č. 292/2000 a č. 275/2000, uzavřel 18. 8. 2003 smlouvu o úplatném převodu cenných papírů - cizích směnek (celkem 15) specifikovaných kromě jiných údajů tak, že u tří z nich byli jejich směnečníky a avalisty T. H., směnečná suma činila u něj 8,452.642 Kč, P. T., směnečná suma činila u něj 931.712 Kč a MUDr. I. Š., směnečná suma činila u něj 6,983.255 Kč a splatnost vždy 30. 6. 2003 za kupní cenu celkem 2,000.000 Kč a 22. 9. 2003 smlouvu o převodu cenného papíru - směnky cizí specifikované kromě jiných údajů tak, že jejím akceptantem byl J. Š., směnečná suma činila 142.158 Kč (tj. celkem 16,509.767 Kč) a splatnost 22. 9. 2003 za kupní cenu 14.216 Kč, a to s jednatelem RS Konzult, s.r.o. se sídlem Praha 5, Nušlova 2272/9, IČ: 27082105, M. H., přičemž tato společnost se později na základě těchto směnek domáhala u soudu vydání směnečných platebních rozkazů vůči:
1) leasingovému nájemci - poškozenému T. H., podnikajícímu pod označením TOMÁŠ HODR-KAMIONSERVIS IČ : 41 17 39 11, a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 17. 9. 2003 pod č. j. 54 Sm 211/2003-7 vydán;
2) leasingovému nájemci - poškozenému MUDr. I. Š., a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 6. 10. 2003 pod č. j. 24 Sm 111/2003-7 vydán;
3) leasingovému nájemci - poškozenému Ing. P. T., a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 14. 10. 2003 pod č. j. 7 Sm 212/2003 vydán a
4) leasingovému nájemci - poškozenému J. Š., a tento směnečný platební rozkaz byl Městským soudem v Praze dne 7. 11. 2003 pod č. j. 23 Sm 240/2003-7 vydán“ . Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle §234 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně nenaplňuje znaky trestného činu. Poukázal na zásadu ultima ratio a poznamenal, že excesivní vyplnění směnky nelze bez dalšího pokládat za trestný čin, když účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, mají dostatek možností, jak tento spor vyřešit prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení. Podle jeho názoru se tak v daném případě jedná o tzv. hypertrofii trestní represe. Uvedl, že excesivní vyplnění směnky zakládá z hlediska civilněprávního námitku dlužníka, kterou tento musí uplatnit odpovídajícím způsobem v civilním řízení soudním. Je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Trestní právo nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jímž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10). Trestní stíhání není namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 7 Tz 290/2000). V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li předpoklady trestní odpovědnosti zcela nezpochybnitelně zjištěny (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Dále obviněný namítl, že úlohou soudů v trestním řízení je posouzení trestnosti jednání, nikoliv oprávnění k vyplnění směnky, resp. že posuzováním oprávněnosti k vyplnění směnky by soud v trestním řízení mohl nepřípustně zasahovat do rozhodovací činnosti soudů v občanském soudním řízení.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 6 To 5/2013, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 43 T 34/2007, a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že pokud nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu přisouzeného výroku o vině spatřuje dovolatel v obecném tvrzení, že tam uvedená skutková zjištění nenaplňují znaky trestného činu, takto uplatněnou námitku v této části dovolání totiž žádným bližším způsobem neodůvodnil, pouze připojil citaci části tzv. skutkové věty výroku o vině. Jakou konkrétní výhradu chybějících znaků skutkové podstaty přisouzeného zločinu podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku měl na mysli, by bylo možno dovodit pouze z jím poukazovaného znění části přisouzených skutkových okolností, které se vztahují k tam uvedenému způsobu údajně toliko excesívního vyplnění blankosměnek, které při vědomí chybějících podmínek vyplňovacího práva jím zastupované, resp. vlastněné obchodní společnosti VIOLA leasing s. r. o., použil k zajištění jejích neexistujících pohledávek z leasingových vztahů, aby je následně ke škodě poškozených směnečníků a avalistů učinil předmětem úplatného převodu na nabyvatelskou firmu RS Konzult, s. r. o., která tak získala právní titul pro jejich vymáhání před soudem.
Přitom zjevně nešlo o namítaný případ excesívního vyplnění blankosměnky, který nelze podle judikatorního rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1576/2010) pokládat bez dalšího za trestný čin podle §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku, popř. podle §233 odst. 2 alinea prvá tr. zákoníku. Jak již bylo shora uvedeno, dovolatel nebyl uznán vinným ani paděláním ani pozměněním platebního prostředku ve smyslu §234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku, ale podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku tím, že pozměněný platební prostředek použil jako pravý, a tedy že v duchu závazných právních závěrů označeného judikatorního rozhodnutí dovolacího soudu takovým způsobem jednal za stavu, že si byl vědom toho, že do předmětných blankosměnek byly doplněny chybějící náležitosti ze strany jeho obchodní společnosti VIOLA leasing s. r. o., která nebyla nositelem vyplňovacího práva, a dále, že předmětné blankosměnky po doplnění jejich náležitostí měly sloužit a následně mu také posloužily jak k zajištění neexistujících pohledávek jeho obchodní společnosti VIOLA leasing s. r. o., za jejími leasingovými nájemci, tak i k jejich úplatnému převodu.
Pouhé excesívní vyplnění směnky by sice na straně dlužníka zakládalo důvod
pro uplatnění civilně právní námitky neplatnosti takového úkonu. V daném případě však takové vyplňovací oprávnění majitele cenného papíru zcela absentovalo, takže o excesu ze zákonných mezí jeho vyplňovacího práva lze jen stěží hovořit a v této souvislosti pak poukazovat na možnosti uplatnění či popření nároku z uvedeného právního titulu výlučně v rámci občanskoprávního sporu. Pokud obviněný na uvedeném argumentačním podkladě uplatnil hmotně právní námitku subsidiarity trestní represe, která obecně spadá pod obsahové zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak takovým způsobem postupoval bez respektu právě ke skutkovým zjištěním obsaženým ve výroku o jeho vině, ze kterých vyplývá, že v duchu znaků skutkové podstaty zločinu podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku použil pozměněný platební prostředek jako pravý a takový čin spáchal ve velkém rozsahu. Jeho námitku tak nelze považovat za kvalifikovaný podklad dovolacího přezkumu.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 6 To 5/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž ve své argumentaci vychází z jiných skutkových okolností, než jaké vzal za základ odvolací soud. Na rozdíl od odvolacího soudu, který akcentuje skutečnost, že společnost VIOLA leasing s.r.o. nebyla nositelem vyplňovacího práva k blankosměnkám ve výroku napadeného rozsudku specifikovaným, obviněný vychází z tvrzení o (pouhém) excesivním vyplnění blankosměnky, tedy vyplnění v rozporu s ujednáním o jejím vyplnění, s tím, že toto nelze pokládat bez dalšího za trestný čin, a v návaznosti na to dále zdůrazňuje, že účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení. Z uvedeného odlišného skutkového základu vychází jeho argumentace o nutnosti uplatnění zásady ultima ratio. Předmětnou argumentací tedy obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Ve vztahu k odkazu obviněného na otázku uplatňování trestní represe v oblasti práv soukromoprávní povahy musí Nejvyšší soud obiter dictum zdůraznit, že podle trestního zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Je tedy zřejmé, že uvedený materiální korektiv zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů.
Z těchto hledisek je na místě učinit závěr, že ve vztahu k jednání obviněného, jež zásadním způsobem vybočilo z rámce civilně právních vztahů způsobem zakládajícím všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle výše uvedené právní kvalifikace, nelze zmíněný materiální korektiv aplikovat.
Namítá-li obviněný, že úlohou soudů v trestním řízení je posouzení trestnosti jednání, nikoliv oprávnění k vyplnění směnky, pak tím směřuje k předběžné otázce ve smyslu §9 tr. ř. Nejde tedy opět o otázku hmotně právní, nýbrž primárně procesně právní. Přesto však je nutné alespoň stručně v tomto směru uvést následující skutečnosti. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v trestním řízení vyskytnou samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Podle §9 odst. 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání. V kontextu uvedených zákonných ustanovení je zřejmé, že obviněným namítaná problematika může (mohla) být soudem v trestním řízení jako předběžná otázka řešena. Nejde totiž o otázku týkající se osobního stavu a současně je třeba zdůraznit, že jde (resp. šlo) o posouzení viny obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. §9 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z výše uvedených námitek, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý