ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1303.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1303/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání podaném obviněným V. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 9 To 186/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 118/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 3. 2013, č. j. 39 T 118/2012-299 byl obviněný V. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že:
dne 17. 4. 2008 v době od 11.20 hod. do 11.50 hod. v P., ulici Ž., při dokumentování a sepisování dopravní nehody, k níž došlo mezi vozidly Mercedes Benz 200, RZ : …, a Renault Clio, RZ : …, ačkoli věděl, že dopravní nehodu zavinil P. V., a ačkoli věděl, že P. V. nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích, když P. V. současně pobýval – nejméně v okamžiku dopravní nehody – bez řádného povolení příslušného orgánu a bez vážného důvodu v P., ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 4 uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy ve výměře tří roků, který počal vykonávat dnem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu týmž rozsudkem ve výměře 40 měsíců, od 25. 2. 2008 do 25. 2. 2011, čímž se P. V. dopustil trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., tak do protokolu o nehodě v silničním provozu vedené pod č. j. PSP-8952/DN-2008-552 záměrně uvedl viníka malé dopravní nehody M. Š., který vozidlo neřídil a na místě nehody v danou dobu ani nebyl, kdy následně se Česká kancelář pojistitelů domáhala soudní cestou – podáním žaloby o zaplacení u Okresního soudu v Mostě – po poškozeném M. Š. v procesním postavení žalovaného zaplacení částky 39.042,- Kč coby částky rovnající se vyplacenému pojistnému plnění z titulu odpovědnosti za dopravní nehodu, přičemž obžalovaný v rozporu s ust. §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jež mu ukládá nestranně, řádně a svědomitě plnit služební povinnosti příslušníka Policie ČR, a nezahájil úkony trestního řízení ve věci ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. proti podezřelému P. V. a zcela zatajil, že se P. V. dopustil trestného činu.
Za to byl obviněný odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Zároveň mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u obecní policie a výkonu služebního poměru u Policie České republiky a výkonu služebního poměru u všech zpravodajských služeb ve smyslu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, na dobu pěti roků.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 9 To 186/2013, podle §256 tr. ř. jeho odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že závěr učiněný soudy obou stupňů o vědomosti obviněného, že viníkem dopravní nehody je P. V., nebyl soudy v rámci dokazování prokázán. Poukazuje na svoji výpověď z hlavního líčení, kdy uvedl, že mu viník dopravní nehody pravděpodobně nepředložil doklady totožnosti, ale nahlásil mu údaje, které napsal do protokolu o dopravní nehodě. Následně provedl prověření této osoby přes vysílačku, přičemž mu byly tyto údaje potvrzeny. Vzhledem k tomuto způsobu prověření neměl k dispozici fotografii lustrované osoby. Prověřením osoby, jejíž údaje mu byly sděleny, zjistil, že tato je držitelem řidičského oprávnění. Proto se tímto dále nezabýval.
Následně obviněný zmiňuje obsah svědeckých výpovědí P. N., J. N., R. M., P. V. ze stadia přípravného řízení, úředních záznamů o podaném vysvětlení sepsaných s B. R. dne 11. 4. 2011 a P. V. dne 13. 4. 2011 a dovozuje, že tvrzení zesnulé svědkyně R. o tom, že osobní údaje pana Š. předávala policistům, neodpovídá skutečnosti, neboť pouze potvrzovala totožnost řidiče, tj. viníka dopravní nehody, kterou předtím sdělil samotný řidič. Tvrzení, že svědkyně R. podepsala protokol o dopravní nehodě za Š., podle obviněného vylučují výpovědi svědků N. a N., dle kterých spolujezdkyně viníka dopravní nehody u sepisu a podpisu protokolu o dopravní nehodě vůbec nebyla. Poukazuje rovněž na to, že tvrzení svědka P. V. o předložení jeho občanského průkazu policistům, tj. i jemu, v rámci řešení dopravní nehody, je v rozporu s tvrzením svědkyně R. a i s jeho jednáním (lustroval řidiče – viníka dopravní nehody). Navíc lze dle něho pochybovat o důkazní síle zejména protokolu o výslechu svědka P. V. sepsaného dne 9. 6. 2012 pod č. j.: GI-TC-174-36/2012, neboť tento vykazuje znaky nestandardnosti, když z něho vyplývá, že P. V. byl policistou vyslýchán v P. dne 9. 6. 2012 v 14.10 hod. Ve stejný den a stejnou hodinu, tj. dne 9. 6. 2012 v 14.10 hod. pod č. j.: GI-TC-174-21/2012 však byl týmž vyslýchajícím sepsán protokol o výslechu svědka P. N., avšak v D.. Vzhledem k tomu, že v D. byl sepsán týmž vyslýchajícím policistou pod č. j.: GI-TC-174-22/2012 i protokol o výslechu svědkyně J. N., a to dne 9. 6. 2012 v 15.20 hod., tedy bezprostředně po výslechu svědka N., lze podle názoru obviněného důvodně pochybovat o tom, zda byl vůbec protokol o výslechu svědka s P. V. dne 9. 6. 2012 sepsán. Dovozuje, že v takovém případě nemůže protokol o výslechu svědka P. V. č. j.: GI-TC-174-36/2012 sloužit jako důkaz v daném trestním řízení.
Rovněž podle něho nebylo prokázáno, že při řešení dopravní nehody věděl o tom, že viníkem dopravní nehody je P. V. a nikoli M. Š.. Nelze tedy podle jeho přesvědčení vyvodit závěr, že úmyslně uvedl do protokolu o dopravní nehodě jako viníka jinou osobu než skutečného viníka, přičemž tak činil s úmyslem způsobit někomu škodu a opatřit jinému prospěch. Byl to naopak on, kdo byl uveden úmyslně v omyl viníkem dopravní nehody P. V. a jeho spolujezdkyní B. R. ohledně pravé totožnosti viníka dopravní nehody. Na místě dopravní nehody disponoval pouze údaji k osobě M. Š., kterého lustroval. Touto lustrací zjistil, že tento je držitelem řidičského oprávnění. Žádné negativní informace k jeho osobě zjištěny nebyly. Neměl proto důvodu postupovat jiným způsobem než dopravní nehodu uzavřít. Pokud by mu P. V. jako skutečný řidič na místě dopravní nehody předložil svůj občanský průkaz, jak uvádí ve své výpovědi, a neměl na místě řidičské oprávnění, provedl by lustraci na jeho jméno. Rozdíl v datu narození mezi P. V. a M. Š., o kterém se zmiňuje nalézací soud, jím nebyl na místě dopravní nehody rozpoznán. To mu však nelze přičítat k tíži. Jednalo se o dopravní nehodu bez zranění, považoval proto ověření totožnost na místě nehody za dostačující. Zákon o policii ani neumožňuje předvést k zjištění totožnosti každou osobu pouze proto, že u sebe nemá doklad totožnosti. Zjištěná data viníka dopravní nehody byla zapsána do protokolu o dopravní nehodě. Protokol, náčrtek a pokutový blok byly předány účastníkům k podpisu, on tyto listiny nekontroloval z časových důvodů, neboť pospíchal k další dopravní nehodě.
Vzhledem k uvedenému obviněný namítá, že nemohl spáchat úmyslný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Určitá míra jeho nedbalostního jednání, jež byla způsobena množstvím zpracovávané agendy i zanedbatelnou povahou dané dopravní nehody, by mohla odůvodnit posouzení jeho jednání maximálně jako trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák. Protože však trestní zákon stanoví za tento trestný čin trest odnětí svobody, jehož horní hranice činí jeden rok, již v době, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání, tj. dne 26. 4. 2012, bylo podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. promlčeno. Obviněný proto namítá, že jeho trestní stíhání bylo vedeno, ačkoli bylo podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné.
Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že žalovaný skutek je trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, jedná se podle něho o nesprávné právní posouzení skutku. Takové právní posouzení věci bylo současně v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, neboť závěr, že jeho jednání naplnilo znaky uvedeného trestného činu, nebyl podložen žádnými důkazy.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Městského soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se podle §265h odst. 2 tr. ř. k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu vyjádřil, když uvedl nezbytnost odmítnutí možnosti, že by napadené rozhodnutí mohlo trpět vadou spadající pod dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolatel totiž může svými námitkami účinně napadat pravomocné rozhodnutí pouze v tom rozsahu, v němž toto rozhodnutí reálně existuje. Námitka vztažená obviněným k tomuto dovolacímu důvodu se však týká pouze hypotetické možnosti, že by byl skutek posouzen jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák., což se nestalo. Protože obviněný vytýká napadenému rozhodnutí vadu, kterou - pro absenci vytýkaného právního závěru - toto rozhodnutí trpět nemůže, připadalo by podle státního zástupce v tomto ohledu posoudit dovolání obviněného jako nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce v prvé řadě uvádí, že argumentaci směřující k jeho naplnění obviněný soustředil na polemiku se způsobem, jímž nalézací soud hodnotil provedené důkazy, přičemž nabízí hodnocení alternativní, jež by pro něho vyznělo příznivěji. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovolatelem zastávané stanovisko postrádá komplexnost a naopak selektivně akcentuje pouze ty prvky skutkových zjištění, které vnímá jako pro sebe příznivější. Naopak významná zjištění vyplynuvší z důkazů (např. skutečnost, že svědek N. výslovně upozorňoval obviněného, že pachatel nehody nemá řidičský průkaz, a že se snažil vyloučit přítomnost policie na místě nehody, nebo i že sám pachatel nehody na místě obviněnému přiznával, že nemá řidičský průkaz) pomíjí, protože jsou pro jeho tvrzení o nedostatku subjektivní stránky nepříznivá.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něho předpokládá, že dovolatel vznese námitky proti aplikaci norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav, jak je zachycen v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. To však dovolatel nečiní, přičemž se domáhá pouze jiného hodnocení provedených důkazů, jež by směřovalo ke stabilizaci odchylného skutkového stavu a potažmo i ke změně hmotně právního posouzení věci. Výhrady proti skutkovým zjištěním nelze pod tento dovolací důvod úspěšně podřadit, nevyhovují ani žádnému jinému důvodu, jak jsou vyjmenovány v zákonném katalogu dovolacích důvodů (§265b tr. ř.). Dovolatel tak podle jeho názoru nevznesl žádnou výhradu, jež by odpovídala povaze uplatněného důvodu dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou stanoveny v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S poukazem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nastává tehdy, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tak je tomu v případech, jestliže se trestní stíhání obviněného vedlo, ačkoli ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný sice ve svém dovolání při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že soud druhého stupně pochybil, pokud jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu zamítl, neboť v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak tomuto jeho hodnocení přisvědčit nelze. Jak plyne z níže uvedeného, námitky dovolatele totiž nelze pod posledně uvedené důvody dovolání podřadit.
Ačkoli obviněný namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [a od tohoto konstatování odvozuje jak existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], ve vztahu ke skutku, jak byl nižšími soudy zjištěn (a vyjádřen v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), neuplatňuje žádnou námitku, kterou by bylo lze označit za námitku hmotně právní. Namísto toho, aby konkrétně označil, proč skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., uchyluje se obviněný ke zpochybnění skutkového základu věci, a to námitkami vůči způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (jak z hlediska věrohodnosti důkazů, tak jejich procesní použitelnosti). Následně uplatňováním vlastních (od v napadených rozhodnutích vyjádřených) odlišných skutkových závěrů namítá nesprávné právní posouzení skutku. Toliko skrze jiná skutková zjištění uplatňuje obviněný vadnost právního posouzení skutku. Na rozdíl od zjištění soudů, že „věděl, že dopravní nehodu zavinil P. V., a .. věděl, že P. V. nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích ..“ , přichází obviněný s tvrzením opaku, resp. tvrzením, že tato skutková okolnost nebyla dokazováním prokázána. Lze proto konstatovat, že výlučně na podkladě vlastních skutkových závěrů dovozuje obviněný nesprávnost právního posouzení skutku jako úmyslného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a připouští alternativu posouzení svého činu jako trestného čin nedbalostního (trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák.), ve vztahu k němuž však obratem uplatňuje námitku promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. a) tr. zák. a tím existenci dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Tímto procesním postupem se však dostává do rozporu s požadavkem na něj kladeným.
Z ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. plyne, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku musí nejen odkazem na příslušné zákonné ustanovení [§265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2] výslovně označit, o který z dovolacích důvodů své dovolání opírá, nýbrž musí rovněž svou konkrétní argumentací deklarovaný dovolací důvod věcně naplnit. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě hmotně právních vad napadeného rozhodnutí, tak nemůže činit námitkami směřujícími do oblasti práva procesního (např. formou namítaného vadného hodnocení důkazů), či námitkami brojícími proti skutkovým zjištěním soudu. Takovými námitkami totiž k věcnému naplnění tohoto dovolacího důvodu nedochází. V tomto směru lze odkázat jak na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. R 36/2004 Sb. rozh. tr., usnesení velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 574/2006), tak na rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 3272/07 – „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“ ) . Založil-li proto obviněný svou argumentaci na námitkách tohoto typu (viz jejich uvedení výše), pak se s označeným deklarovaným dovolacím důvodem rozešel. Pouze nad rámec uvedeného lze stručně poznamenat, že k vadnému právnímu posouzení skutku popsanému ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nedošlo.
Není-li dán důvod k tomu, aby popsaný skutek byl kvalifikován odlišně od jeho posouzení soudy nalézacím a odvolacím, pak není důvod ani k tomu, aby Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli v jeho názoru o nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento závěr totiž obviněný vztahuje k jiné právní kvalifikaci skutku, než která je vyjádřena v jím napadených rozhodnutích. Z této skutečnosti plyne, že jeho výhrady ve smyslu nepřípustnosti trestního stíhání nelze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podřadit. Pouze na okraj lze dodat, že ve vztahu k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným [s ohledem na to, že stran něho byla ustanovením §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. stanovena pětiletá promlčecí lhůta], překážka bránící trestnímu stíhání dovolatele upravená ustanovením §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nenastala.
Shledával-li obviněný mezi učiněnými skutkovými závěry a jejich právním posouzením extrémní rozpor, poté je třeba uzavřít, že ve věci posuzované se o takový rozpor nejedná. Ve výkladu provedeném Ústavním soudem (viz např. usnesení ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 4464/12) se jím totiž rozumí „očividný nesoulad mezi nalézacím soudem provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými, resp. právními závěry. Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, resp. jsou-li skutková zjištění trestného soudu vyjádřená v popisu skutku ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování.“ Ve věci posuzované však relevantní skutkové závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích jsou plně dovoditelné zejména ze svědecké výpovědi poškozeného, jeho manželky a listinných důkazů, o něž se soud prvního stupně důvodně opřel. Mezi obsahem důkazů a zjištěným skutkovým stavem proto žádný očividný rozpor není. Právní posouzení skutku je v souladu se zákonem.
Protože obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod jím deklarované, avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené, dovolací důvody, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil