ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1055.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1055/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného P. W. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 9 To 204/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 37 T 16/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. W. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 37 T 16/2013, uznal obviněného P. W. (dále jen „obviněný nebo „dovolatel“) vinným, že:
„jako znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí a jednatel společnosti Dolmen servis s. r. o., kdy byl usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 2 Nc 4888/2010 ze dne 2. 8. 2010 ustanoven ke stanovení hodnoty čistého obchodního majetku společnosti INEMA s.r.o., se sídlem S., D., okres P. – v., ke dni 2. 2. 2010 pro zjištění vypořádacího podílu společníka R. K., při zániku jeho účasti ve společnosti, ve znaleckém posudku č. 4244-134/2010 podaném dne 19. 11. 2010 v úmyslu dosáhnout nižší ceny oceňovaných nemovitostí, a sice budovy , postavené na pozemku parc. st. a pozemky parc. a, obec a katastrální území D. a s vědomím, že dojde k podhodnocení čistého obchodního majetku uvedené společnosti a tím i chybnému stanovení vypořádacího podílu R. K., použil zkresleně nákladové a porovnávací metody, zejména tím, že úmyslně zvolil nevhodné porovnávací objekty, nesprávně zohlednil vedení exekučního řízení na obchodní podíl R. K., neuvedl výši závazků společnosti, se kterou při vypracování posudku operoval, a na základě tohoto postupu stanovil cenu nemovitostí v celkové výši 6.800.000,Kč a ve znaleckém posudku č. 4278-30/2011 podaném dne 4. 3. 2011 při stanovení výše čistého obchodního majetku společnosti INEMA s. r. o. ke zjištění výše vypořádacího podílu R. K. vycházel z ceny nemovitosti stanovené v posudku č. 4244-134/2010 a ocenil hodnotu čistého obchodního majetku společnosti INEMA s. r. o. ve výši 1.815.000,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §346 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti znalce v oboru ekonomika na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného R. K., nar. , bytem Ž., P. (dále jen „poškozený“), odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 9 To 204/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Korbaře podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel předně konstatoval, že i při vědomí limitů dovolacího řízení jsou v daném případě právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které nebyly provedeny koherentně s příslušnými procesními předpisy či nebyly provedeny vůbec. Tím došlo k porušení základních práv a svobod vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy. Namítl, že rozhodující důkaz výslechem zpracovatele revizního znaleckého posudku Znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze Ing. Mgr. M. Z. nebyl proveden v souladu s procesními předpisy, neboť zpracovatel není znalcem. V tomto směru dovolatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 2 To 15/2012, podle něhož, pokud má znalecký posudek ústavu klíčový význam pro správné zjištění skutkového stavu věci nebo pokud jsou mezi ním a jiným znaleckým posudkem významné rozpory, je třeba osobu (osoby,) která posudek zpracovala, vyslechnout v hlavním líčení jako znalce. Jestliže tato osoba není zapsána v seznamu znalců, je třeba ji ještě před výslechem vzít do slibu podle §6 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících a poučit ji jako znalce podle §106 tr. ř. (publikováno v Trestněprávní revui, C. H. Beck, č. 6/2012, str. 150-151). Soudy tak prý vycházely z důkazu, který, ač rozhodující, nebyl proveden v souladu s procesními předpisy a jeho vypovídací hodnota je nulitní.
Obviněný dále uvedl, že předložil odvolacímu soudu znalecké posudky vypracované soudní znalkyní Ing. Jitkou Čočkovou a ČVUT v Praze – Fakulty stavební s tím, aby jmenovaní znalci byli k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvoláni a těmito posudky byl proveden důkaz. Pokud tak odvolací soud neučinil, došlo ke zjevnému případu tzv. opomenutých důkazů, neboť je třeba tyto posudky posuzovat jako jeden nedělitelný celek, zvláště když znalkyně Ing. Jitka Čočková je znalkyní se zvláštní specializací na ceny a odhady podniku. Odvolací soud navíc odmítnutí těchto posudků u veřejného zasedání ani nezdůvodnil, takže on ani zpracovatelé posudků neměli možnost se k tomuto jeho postupu vyjádřit.
Dovolatel dále podotkl, že Nejvyšší soud se sice zásadně skutkovým stavem nezabývá, s výjimkou případu extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy (v tomto směru odkázal jednak na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, jednak na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1202/2010). Soudy dříve činné ve věci tak dospěly k mylnému závěru o jeho vině.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyly dodrženy všechny zásady procesního práva, když závěry soudů nebyly opřeny o procesně správný a spravedlivý proces a bylo mu upřeno uplatnění jeho důkazů. V závěru svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 9 To 204/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 37 T 16/2013, a tomuto okresnímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, popř., aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, dále byly-li užity nezákonné důkazy, a konečně jestliže existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
Státní zástupce dále konstatoval, že výslech zpracovatele revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze Ing. Mgr. M. Z. byl proveden v souladu s příslušnými procesními předpisy. V předmětné věci byl opatřením policejního orgánu podle §110 odst. 1 tr. ř. dne 16. 1. 2012 přibrán jako vědecký ústav Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, pro obor znalecké činnosti z oboru ekonomika, odvětví oceňování movitého majetku, oceňování věcí nemovitých, oceňování podniků a jejich částí a další, a to k vypracování revizního znaleckého posudku. Jako osoba označená k výslechu ve smyslu výše citovaných ustanovení byl určen Ing. Mgr. M. Z., jenž byl jako znalec po řádném poučení podle §106 tr. ř. vyslechnut jak v přípravném řízení, tak posléze v hlavním líčení. Státní zástupce připomněl rozhodnutí publikované pod č. 46/2010 Sb. rozh. trest., podle něhož osobu, která má být v případě potřeby vyslechnuta jako osoba, jež vypracovala posudek ústavu vyžádaný postupem podle §110 odst. 1 tr. ř., stačí před výslechem poučit podle §106 tr. ř. Přibrání této osoby k podání posudku podle §105 odst. 1 tr. ř. není namístě, neboť její oprávnění vystupovat jako znalec vyplývá z předchozí aplikace §110 tr. ř. Podle státního zástupce postupu soudů činných dříve ve věci tak nelze ničeho vytknout, neboť jejich závěry nejsou v žádném, natož v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, popř. ani není možné shledat znalecký posudek Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, provedený Ing. Mgr. M. Z., nezákonným.
K námitce dovolatele spočívající v tvrzení opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že obviněný měl v rámci odvolacího řízení návrhy na doplnění dokazování, s nimiž se však Krajský soud v Praze dostatečně vypořádal. Pro úplnost zdůraznil, že ze zásad spravedlivého procesu přitom nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Obecný soud je pouze povinen rozhodnout o vznesených návrzích včetně návrhů důkazních, a pokud jim nevyhoví, je povinen ve svém rozhodnutí vyložit proč a z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Porušení zásad spravedlivého procesu v podobě opomenutých důkazů představují pouze případy, v nichž o důkazních návrzích nebylo soudem rozhodnuto, resp. případy, kdy se provedenými důkazy soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. Taková situace však v předmětné věci nenastala.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel, že dovolatelem uplatněnou argumentaci ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno shledat jako irelevantní, neboť její podstatou jsou pouze nedůvodné námitky chybného procesního postupu. Proto v jeho závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z obsahu dovolání podaného obviněným vyplývá, že námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když dovolatel namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil, nebo že soudy závěr o jeho vině opřely o posudek Znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, který nebyl proveden v souladu s procesními předpisy, anebo že odvolací soud odmítl další jeho návrhy na provedení dokazování znaleckými posudky Ing. Jitky Čočkové a ČVUT Praha – Fakulty stavební a jejich výslechy jako zpracovatelů). V důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Tím se v podstatě domáhal přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování.
Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Pokud dovolatel poukazoval na jím navržené důkazy ( znalecké posudky Ing. Jitky Čočkové a ČVUT Praha – Fakulta stavební a výslech jejich zpracovatelů), které soudy nižších stupňů odmítly provést , a v takovém jejich postupu spatřoval porušení svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v Ústavě, přičemž oprávněnost svých nároků obsáhle dokumentoval odkazy na v tomto směru bohatou judikaturu, je vhodné (jen pro úplnost a nad rámec řečeného) uvést, že také Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
Ústavní soud především zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
S ohledem na část argumentace uplatněné obviněným v dané věci je třeba poukázat také na to, že ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Z tohoto hlediska k náležitému odůvodnění postupu soudů nižších stupňů došlo (na stranách 13 až 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na stranách 3 až 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z tam rozvedené argumentace je zjevné, že oba soudy se uplatněnými námitkami obviněného řádně zabývaly, své závěry podrobně rozebraly a odůvodnily. K odvolatelovým námitkám směřujícím proti osobě zpracovatele revizního znaleckého posudku Ing. Mgr. M. Z., odvolací soud na str. 4 svého rozhodnutí konkrétně uvedl, že „… zpracovatel Ing. Z. byl také před výslechem jako znalec řádně poučen včetně připomenutí znaleckého slibu a žádné pochybnosti také nevzbuzuje jeho odborná způsobilost, neboť pracuje na VŠE v Praze jako odborný asistent a ke zpracování revizního posudku byl pověřen děkanem NF VŠE v Praze, který je zároveň předsedou řídící komise Znaleckého ústavu pro obory ekonomika a služby. Závěry jím učiněné nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti, neboť zpracovatel přesvědčivě a erudovaně vysvětlil své úvahy, na základě kterých dospěl k učiněným závěrům, vyjádřil se i ke všem rozhodným skutečnostem a také se dostatečně vypořádal s námitkami obžalovaného“ . Uvedené zdůvodnění procesního postupu provedeného znaleckého posudku je i v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 46/2010 Sb. rozh. trest. Jako nepřiléhavý se naopak jeví dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1202/2010, neboť toto rozhodnutí neřeší identickou problematiku. Odvolací soud pak na straně 5 svého rozhodnutí také zdůvodnil, proč neprovedl důkaz znaleckými posudky Ing. Jitky Čočkové a ČVUT v Praze – Fakulta stavební a výslechem jejich zpracovatelů. Nejvyšší soud proto i v tomto směru shledal výhrady obviněného neopodstatněnými.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného P. W. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 9 To 204/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 37 T 16/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. W. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 37 T 16/2013, uznal obviněného P. W. (dále jen „obviněný nebo „dovolatel“) vinným, že:
„jako znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí a jednatel společnosti Dolmen servis s. r. o., kdy byl usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 2 Nc 4888/2010 ze dne 2. 8. 2010 ustanoven ke stanovení hodnoty čistého obchodního majetku společnosti INEMA s.r.o., se sídlem S., D., okres P. – v., ke dni 2. 2. 2010 pro zjištění vypořádacího podílu společníka R. K., nar., při zániku jeho účasti ve společnosti, ve znaleckém posudku č. 4244-134/2010 podaném dne 19. 11. 2010 v úmyslu dosáhnout nižší ceny oceňovaných nemovitostí, a sice budovy č. p., postavené na pozemku parc. č. st. a pozemky parc. č. a, obec a katastrální území D. a s vědomím, že dojde k podhodnocení čistého obchodního majetku uvedené společnosti a tím i chybnému stanovení vypořádacího podílu R. K., použil zkresleně nákladové a porovnávací metody, zejména tím, že úmyslně zvolil nevhodné porovnávací objekty, nesprávně zohlednil vedení exekučního řízení na obchodní podíl R. K., neuvedl výši závazků společnosti, se kterou při vypracování posudku operoval, a na základě tohoto postupu stanovil cenu nemovitostí v celkové výši 6.800.000,Kč a ve znaleckém posudku č. 4278-30/2011 podaném dne 4. 3. 2011 při stanovení výše čistého obchodního majetku společnosti INEMA s. r. o. ke zjištění výše vypořádacího podílu R. K. vycházel z ceny nemovitosti stanovené v posudku č. 4244-134/2010 a ocenil hodnotu čistého obchodního majetku společnosti INEMA s. r. o. ve výši 1.815.000,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §346 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti znalce v oboru ekonomika na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného R. K., nar. , bytem Ž., P. (dále jen „poškozený“), odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 9 To 204/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Korbaře podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel předně konstatoval, že i při vědomí limitů dovolacího řízení jsou v daném případě právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které nebyly provedeny koherentně s příslušnými procesními předpisy či nebyly provedeny vůbec. Tím došlo k porušení základních práv a svobod vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy. Namítl, že rozhodující důkaz výslechem zpracovatele revizního znaleckého posudku Znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v P. Ing. Mgr. M. Z. nebyl proveden v souladu s procesními předpisy, neboť zpracovatel není znalcem. V tomto směru dovolatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 2 To 15/2012, podle něhož, pokud má znalecký posudek ústavu klíčový význam pro správné zjištění skutkového stavu věci nebo pokud jsou mezi ním a jiným znaleckým posudkem významné rozpory, je třeba osobu (osoby,) která posudek zpracovala, vyslechnout v hlavním líčení jako znalce. Jestliže tato osoba není zapsána v seznamu znalců, je třeba ji ještě před výslechem vzít do slibu podle §6 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících a poučit ji jako znalce podle §106 tr. ř. (publikováno v Trestněprávní revui, C. H. Beck, č. 6/2012, str. 150-151). Soudy tak prý vycházely z důkazu, který, ač rozhodující, nebyl proveden v souladu s procesními předpisy a jeho vypovídací hodnota je nulitní.
Obviněný dále uvedl, že předložil odvolacímu soudu znalecké posudky vypracované soudní znalkyní Ing. Jitkou Čočkovou a ČVUT v Praze – Fakulty stavební s tím, aby jmenovaní znalci byli k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvoláni a těmito posudky byl proveden důkaz. Pokud tak odvolací soud neučinil, došlo ke zjevnému případu tzv. opomenutých důkazů, neboť je třeba tyto posudky posuzovat jako jeden nedělitelný celek, zvláště když znalkyně Ing. Jitka Čočková je znalkyní se zvláštní specializací na ceny a odhady podniku. Odvolací soud navíc odmítnutí těchto posudků u veřejného zasedání ani nezdůvodnil, takže on ani zpracovatelé posudků neměli možnost se k tomuto jeho postupu vyjádřit.
Dovolatel dále podotkl, že Nejvyšší soud se sice zásadně skutkovým stavem nezabývá, s výjimkou případu extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy (v tomto směru odkázal jednak na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, jednak na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1202/2010). Soudy dříve činné ve věci tak dospěly k mylnému závěru o jeho vině.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyly dodrženy všechny zásady procesního práva, když závěry soudů nebyly opřeny o procesně správný a spravedlivý proces a bylo mu upřeno uplatnění jeho důkazů. V závěru svého podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 9 To 204/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 37 T 16/2013, a tomuto okresnímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, popř., aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, dále byly-li užity nezákonné důkazy, a konečně jestliže existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.). Žádná taková situace však v dané věci nenastala.
Státní zástupce dále konstatoval, že výslech zpracovatele revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v P. Ing. Mgr. M. Z. byl proveden v souladu s příslušnými procesními předpisy. V předmětné věci byl opatřením policejního orgánu podle §110 odst. 1 tr. ř. dne 16. 1. 2012 přibrán jako vědecký ústav Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, pro obor znalecké činnosti z oboru ekonomika, odvětví oceňování movitého majetku, oceňování věcí nemovitých, oceňování podniků a jejich částí a další, a to k vypracování revizního znaleckého posudku. Jako osoba označená k výslechu ve smyslu výše citovaných ustanovení byl určen Ing. Mgr. M. Z., jenž byl jako znalec po řádném poučení podle §106 tr. ř. vyslechnut jak v přípravném řízení, tak posléze v hlavním líčení. Státní zástupce připomněl rozhodnutí publikované pod č. 46/2010 Sb. rozh. trest., podle něhož osobu, která má být v případě potřeby vyslechnuta jako osoba, jež vypracovala posudek ústavu vyžádaný postupem podle §110 odst. 1 tr. ř., stačí před výslechem poučit podle §106 tr. ř. Přibrání této osoby k podání posudku podle §105 odst. 1 tr. ř. není namístě, neboť její oprávnění vystupovat jako znalec vyplývá z předchozí aplikace §110 tr. ř. Podle státního zástupce postupu soudů činných dříve ve věci tak nelze ničeho vytknout, neboť jejich závěry nejsou v žádném, natož v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, popř. ani není možné shledat znalecký posudek Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, provedený Ing. Mgr. M. Z., nezákonným.
K námitce dovolatele spočívající v tvrzení opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že obviněný měl v rámci odvolacího řízení návrhy na doplnění dokazování, s nimiž se však Krajský soud v Praze dostatečně vypořádal. Pro úplnost zdůraznil, že ze zásad spravedlivého procesu přitom nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Obecný soud je pouze povinen rozhodnout o vznesených návrzích včetně návrhů důkazních, a pokud jim nevyhoví, je povinen ve svém rozhodnutí vyložit proč a z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Porušení zásad spravedlivého procesu v podobě opomenutých důkazů představují pouze případy, v nichž o důkazních návrzích nebylo soudem rozhodnuto, resp. případy, kdy se provedenými důkazy soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. Taková situace však v předmětné věci nenastala.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel, že dovolatelem uplatněnou argumentaci ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno shledat jako irelevantní, neboť její podstatou jsou pouze nedůvodné námitky chybného procesního postupu. Proto v jeho závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního (event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z obsahu dovolání podaného obviněným vyplývá, že námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když dovolatel namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil, nebo že soudy závěr o jeho vině opřely o posudek Znaleckého ústavu Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, který nebyl proveden v souladu s procesními předpisy, anebo že odvolací soud odmítl další jeho návrhy na provedení dokazování znaleckými posudky Ing. Jitky Čočkové a ČVUT Praha – Fakulty stavební a jejich výslechy jako zpracovatelů). V důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Tím se v podstatě domáhal přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování.
Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Pokud dovolatel poukazoval na jím navržené důkazy ( znalecké posudky Ing. Jitky Čočkové a ČVUT Praha – Fakulta stavební a výslech jejich zpracovatelů), které soudy nižších stupňů odmítly provést , a v takovém jejich postupu spatřoval porušení svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v Ústavě, přičemž oprávněnost svých nároků obsáhle dokumentoval odkazy na v tomto směru bohatou judikaturu, je vhodné (jen pro úplnost a nad rámec řečeného) uvést, že také Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
Ústavní soud především zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
S ohledem na část argumentace uplatněné obviněným v dané věci je třeba poukázat také na to, že ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Z tohoto hlediska k náležitému odůvodnění postupu soudů nižších stupňů došlo (na stranách 13 až 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na stranách 3 až 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z tam rozvedené argumentace je zjevné, že oba soudy se uplatněnými námitkami obviněného řádně zabývaly, své závěry podrobně rozebraly a odůvodnily. K odvolatelovým námitkám směřujícím proti osobě zpracovatele revizního znaleckého posudku Ing. Mgr. Miroslava Zajíčka, odvolací soud na str. 4 svého rozhodnutí konkrétně uvedl, že „… zpracovatel Ing. Zajíček byl také před výslechem jako znalec řádně poučen včetně připomenutí znaleckého slibu a žádné pochybnosti také nevzbuzuje jeho odborná způsobilost, neboť pracuje na VŠE v Praze jako odborný asistent a ke zpracování revizního posudku byl pověřen děkanem NF VŠE v Praze, který je zároveň předsedou řídící komise Znaleckého ústavu pro obory ekonomika a služby. Závěry jím učiněné nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti, neboť zpracovatel přesvědčivě a erudovaně vysvětlil své úvahy, na základě kterých dospěl k učiněným závěrům, vyjádřil se i ke všem rozhodným skutečnostem a také se dostatečně vypořádal s námitkami obžalovaného“ . Uvedené zdůvodnění procesního postupu provedeného znaleckého posudku je i v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 46/2010 Sb. rozh. trest. Jako nepřiléhavý se naopak jeví dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1202/2010, neboť toto rozhodnutí neřeší identickou problematiku. Odvolací soud pak na straně 5 svého rozhodnutí také zdůvodnil, proč neprovedl důkaz znaleckými posudky Ing. Jitky Čočkové a ČVUT v Praze – Fakulta stavební a výslechem jejich zpracovatelů. Nejvyšší soud proto i v tomto směru shledal výhrady obviněného neopodstatněnými.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal