ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.730.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 730/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání obviněného L. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 7 To 68/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 99 T 204/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 7 To 68/2013, a v celé odsuzující části jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 99 T 204/2012.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 99 T 204/2012, uznal obviněného L. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 29. 12. 2012 v době kolem 00:40 hodin, v B. na ulici K., se pokusil po vypáčení zámku pátých dveří vniknout do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Audi A6, barvy černá metalíza, což se mu nezdařilo, čímž způsobil L. P., škodu poškozením ve výši 1.500,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl mimo jiné rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 99 T 107/2011, za přečin krádeže podle §205, odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku ve stadiu pokusu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který vykonal 10. 6. 2012, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 11. 2012, sp. zn. 1 T 134/2012 za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věcí, a to šroubováku s fialovou rukojetí a šroubováku s černou rukojetí, které jsou uloženy u Policie ČR MŘ ve skladu zajištěných věcí v B., ulice P. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému rovněž uložil povinnost nahradit poškozenému L. P., bytem B., K., způsobenou škodu ve výši 1.500,- Kč.
Stejným rozsudkem soud prvního stupně naproti tomu obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil návrhu státního zástupce na potrestání pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že „ dne 29. 12. 2012 v době kolem 00:40 hodin, v B. na ulici T., vnikl po vypáčení zámku pravých předních dveří do zaparkovaného osobního motorového vozidla Škoda Felicia LXI modré barvy, které prohledal, avšak nenalezl nic vhodného k odcizení, a tohoto jednání se měl dopustit přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 11. 2012, sp. zn. 1 T 134/2012, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2012, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.“ Podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozeného V. D., odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzující části výše citovaného rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 7 To 68/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému uložil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Lopojdy podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nejprve namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže bez dalšího převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, popsaný ve skutkové větě rozsudku, a ztotožnil se též s použitou právní kvalifikací skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na to odkázal na judikaturu Ústavního soudu řešící mj. otázku možnosti zabývat se v dovolacím řízení i tzv. extrémním nepoměrem mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/2005, publ. pod poř. č. 74 ve Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 49, aj.).
Podle obviněného tak na základě uvedeného popisu skutku vyvstávají důvodné pochybnosti, zda – byť jen ve stadiu pokusu – byl naplněn kvalifikační znak „zmocnit se věci“, kterou by se pokoušel po překonání překážky fakticky odejmout z interiéru předmětného vozidla, neboť v důkazním řízení nebylo prokázáno, ani výslechem zasahujících policistů, ani výslechem poškozeného, že by se v předmětném vozidle nacházela jakákoliv cizí věc, která by mohla být předmětem krádeže a rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na tzv. opomenutých důkazech. V posuzované trestní věci tak nebylo v rámci dokazování s jistotou zjištěno, že (obviněný) měl v úmyslu odcizit z uzavřeného prostoru motorového vozidla věc v něm se reálně nacházející, přičemž tuto důkazní mezeru nebylo možno překlenout ani nepodloženým úsudkem, že po pokusu vypáčení zámku dveří předmětného osobního vozidla se chtěl pravděpodobně pokusit „zmocnit se věci“, která se reálně v jeho interiéru fakticky nacházela.
Podle dovolatele tak pro naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku chyběl dostatečný podklad pro konečný závěr o naplnění zákonných znaků jeho skutkové podstaty (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012, publikované pod poř. č. 863/2013 v časopise Trestní právo č. 1/2003, str. 20), neboť úmysl přisvojit si cizí věc musí mít pachatel již v době, kdy se jí pokouší zmocnit, což nutně předpokládá její reálnou existenci ve věcné podobě. Správně tedy soudy měly za stávající situace aplikovat pravidlo „in dubio pro reo“, přičemž zjištěný skutkový stav se měl projevit v příznivějším posouzení jeho trestní odpovědnosti (tady odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 1 To 202/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2/1999, str. 61 až 64). Jeho jednání tak mělo být posouzeno jako dokonaný přečin poškození cizí věci podle ustanovení §228 tr. zákoníku, popř. měla být věc postoupena k projednání event. přestupku podle §50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že posuzování námitky, jež se týká aplikace zásady „in dubio pro reo“, by nemělo být a priori vylučováno z dovolacího přezkumu s pouhým paušálním poukazem, že takto uplatněná námitka svou povahou směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, neboť jde-li o rozpor mezi skutkovým zjištěním nalézacího a odvolacího soudu na straně jedné a skutečným důkazním stavem na straně druhé, nemůže být přezkoumávané odvolací rozhodnutí výsledkem spravedlivého procesu jako celku (odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, aj.).
S ohledem na uvedené dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 7 To 68/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k uplatněné argumentaci dovolatele uvedl, že otázka, zda se ve vozidle nacházely či nenacházely věci, které by mohly být předmětem krádeže, stěžejní není. Jedná se naopak o okolnost pro právní kvalifikaci skutku bezvýznamnou. Z tohoto pohledu je při pokusu trestného činu podstatná představa pachatele o existenci hmotného předmětu útoku, a nikoliv to, zda tento hmotný předmět skutečně existoval. V tomto směru odkázal na názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 456/2012, podle něhož „je nerozhodné, že osoba poškozená trestným činem podvodu vůbec nedisponovala vlastními finančními prostředky, vůči nimž směřoval podvodný úmysl pachatele“ , a také na rozhodnutí publikované pod č. 26/1994 Sb. rozh. trest., podle něhož „při právním posouzení pokusu trestného činu krádeže z hlediska znaků charakterizovaných výší škody je nutno vycházet z představy pachatele o předmětu útoku a jeho záměru“ . Dovolatelem namítaný nedostatek dokazování tak podle státního zástupce nemůže být vadou, pro kterou by bylo možno shledat na straně soudů opomenuté důkazy, případně extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a tím porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Z těchto úvah dovodil, že dovolatelem požadované dokazování, jaké věci se nacházely v interiéru vozidla, nebylo pro věc podstatné.
Podle státního zástupce však rozsudek nalézacího soudu trpí jinou závažnou vadou, které si nepovšiml ani dovolatel ani soud odvolací, spočívající v tom, že skutková věta výroku rozsudku Městského soudu v Brně vůbec neobsahuje popis takového jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako pokus přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že by obviněný měl v úmyslu zmocnit se ve vozidle nějakých věcí. Zdůraznil, že úmysl obviněného něco z vozidla odcizit je konstatován pouze v posledním odstavci na straně čtyři odůvodnění rozsudku, ovšem bez jakékoliv úvahy soudu, jak k takovému skutkovému závěru dospěl. Jedná se přitom o závažnou vadu rozsudku, kterou je možno napadnout dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je patrno z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 38/2006 Sb. rozh. trest. ve zcela obdobné věci.
Státní zástupce při vědomí toho, že ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného (strov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003), poukázal na naposledy zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá, že dovolatelé mj. namítli, „… že skutek, tak jak byl popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a v usnesení soudu druhého stupně, nelze právně hodnotit jako pokus trestného činu …“.
S odkazem na výše uvedené tak státní zástupce konstatoval, že v předmětném dovolání je možno nalézt námitku podobného obsahu v posledním odstavci jeho první strany po slovech „… aniž by náležitým způsobem zvážil …“, čímž dovolatel, byť zřejmě nevědomky, uplatnil vůči rozhodnutí nalézacího soudu důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že právní posouzení skutku v rozsudku nalézacího soudu je nesprávné, neboť soud zde kvalifikoval jako pokus krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku skutek, který popsal ve skutkové větě tohoto rozsudku jako pouhé poškození vozidla vloupáním. Skutková věta však neobsahuje nic, co by nasvědčovalo úmyslu obviněného odcizit zde nějaké věci, ani z ní není patrno, proč se obviněný pokusil do vozidla vniknout, resp. co a proč zamýšlel ve vozidle činit.
Státní zástupce shrnul své úvahy konstatováním, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem ohledně skutkových zjištění důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají; toliko pokud namítá použití nesprávné kvalifikace skutku pokusem přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, namítá nesprávné právní posouzení skutku nalézacím i odvolacím soudem. V tomto směru je napadený rozsudek odvolacího soudu vadný, neboť při rozhodování o odvolání obviněného ponechal v platnosti výrok o vině s nesprávným právním posouzením skutku a o nezrušený výrok o vině pak opřel nový výrok o trestu.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 7 To 68/2013, jakož i veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl . Současně vyjádřil souhlas, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jak již bylo shora uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadal nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí (konkrétně když tvrdil, že nebylo prokázáno, zda a jaké věci se ve vozidle Audi A6 nacházely, nebo pokud namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil). Takovou argumentací totiž primárně napadal učiněná skutková zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být jen zcela výjimečně – například při existenci tzv. opomenutých důkazů, při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudů. Ani o některou z takových situací se však v posuzované věci nejednalo.
K tomu je zapotřebí dále uvést, že Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
Ústavní soud v citovaných nálezech zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 58/2004).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000, a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, a další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03, a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).
S ohledem na část argumentace uplatněné obviněným v dané věci je třeba poukázat také na to, že ačkoliv soud (ať už prvního nebo druhého stupně) není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že obviněným namítaný nedostatek dokazování ohledně zjištění, zda se v předmětném vozidle nacházela věc, která by mohla být předmětem krádeže, nemůže být vadou, pro kterou by bylo možno shledat na straně soudů opomenuté důkazy, případně extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, stejně jako namítané porušení jeho základních práv obsažených v Listině, příp. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud v obecné rovině opakuje, že v řízení o dovolání nemůže bez dalšího přehodnocovat proces dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že otázka, zda se ve vozidle nacházely či nenacházely věci, které by mohly být předmětem krádeže, v dané věci stěžejní není, neboť naopak při pokusu trestného činu je podstatná představa pachatele o existenci hmotného předmětu útoku, a nikoliv to, zda tento hmotný předmět útoku skutečně existoval (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 456/2012, resp. rozhodnutí publikované pod č. 26/1994 Sb. rozh. trest.). Nejvyšší soud proto v tomto směru shledal dovolací výhrady obviněného neopodstatněnými.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však považoval další (a významnější) část námitek obviněného za relevantně uplatněnou. Jednalo se zejména o jeho tvrzení, že skutek, tak jak byl popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nelze právně posoudit jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Jelikož takto vznesené námitky obviněného Nejvyšší soud považoval jednak za relevantní, jednak za důvodné, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
K závěru o důvodnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl na podkladě následujících skutečností.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním.
Ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku pak naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Podle §121 tr. zákoníku platí, že vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly .
Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci. Pachatel se věci zmocnil , jestliže si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se tato moc odnímá. Přisvojením cizí věci se rozumí uskutečnění záměru pachatele trvale s věcí disponovat (získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí) a současně tak vyloučit dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Jak zmocnění se, tak přisvojení si cizí věci, včetně způsobení škody na cizím majetku musí být cílem pachatele.
Ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem . Po subjektivní stránce se tedy vyžaduje jeho úmysl , který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Pro přisvojení si cizí věci zmocněním se vyžaduje úmysl pachatele získat věc nikoli jen na přechodnou dobu. Úmysl přisvojit si cizí věc musí mít pachatel krádeže již v době, kdy se jí zmocnil. Pokud by však pachatel chtěl s cizí věcí disponovat jen po přechodnou dobu a poté umožnit vlastníkovi nebo oprávněnému držiteli, aby se opětovně ujal výkonu svých práv, šlo by o trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
V návaznosti na tato teoretická východiska považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, netvoří dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný popsaným jednáním naplnil jak objektivní, tak zejména subjektivní stránku přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska argumentů uplatněných v dovolání je přitom rozhodné posouzení především subjektivní stránky jednání obviněného. V tomto směru totiž skutková věta neobsahuje nic, co by nasvědčovalo úmyslu obviněného „zmocnit se cizí věci“, který v popisu skutku zcela chybí, přičemž žádný ze soudů nižších stupňů neuvedl, jak k takovémuto závěru dospěl a ani se jeho zaviněním v tomto směru dostatečně nezabýval.
Soud prvního stupně při úvahách o zavinění obviněného na způsobeném následku uvedl, že „… soud má totiž jednoznačně za prokázáno, že obžalovaný úmyslně poškodil zámek pátých dveří osobního motorového vozidla, které bylo zaparkováno na parkovišti K., a to ve snaze z vozidla něco odcizit, přitom vozidlo poškodil, kdy poškozenému vznikla škoda ve výši 1 500,- Kč“ ... „obžalovaný jednal úmyslně, a to v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ...“ (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud tuto velmi stručnou úvahu soudu prvého stupně o zavinění obviněného podrobněji nerozvedl, když pouze konstatoval, že „… stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že jak objektivní, tak i subjektivní stránka pokusu žalovaného přečinu je dána“ (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Z těchto citací je zřejmé, že oba soudy nižších instancí se s otázkou zavinění obviněného náležitě nevypořádaly.
Jak již bylo výše uvedeno, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění (případně i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nemenší význam ovšem má též navazující tzv. právní věta výroku takového rozsudku, z níž se podává, že nalézací soud (a následně i soud odvolací) považoval za naplněné znaky pokusu tohoto přečinu spočívající v tom, že obviněný „se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchal vloupáním, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“ (srov. stranu 2 rozsudku nalézacího soudu).
Z citované právní věty rozsudku je zřejmé, že soudy považovaly subjektivní stránku posuzovaného trestného činu za naplněnou tím, že obviněný jednal „v úmyslu přisvojit si cizí věc“ . Skutková věta výroku o vině však postrádá uvedení konkrétních skutkových okolností, které by tomuto zákonnému znaku odpovídaly, neboť v ní nejsou popsána skutková zjištění v tom směru, k čemu ve skutečnosti úmysl obviněného směřoval, co svým jednáním zamýšlel a z jakých důvodů, resp. co hodlal ve vozidle či s vozidlem činit a zda tedy jeho úmysl skutečně směřoval k přisvojení si cizí věci v něm se nacházející ve smyslu §205 trestního zákoníku, jak soudy bez bližšího odůvodnění dovodily. Mají-li se k subjektivní stránce jednání obviněného vztahovat skutková zjištění, že „... se pokusil po vypáčení zámku pátých dveří vniknout do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Audi A6, ... což se mu nezdařilo, čímž způsobil L. P., škodu poškozením ve výši 1.500,- Kč“ , pak to nic nevypovídá o jeho úmyslu přisvojit si uvedeným způsobem cizí věc ve vozidle se nacházející. Jestliže naplnění tohoto zákonného znaku skutkové podstaty předmětného přečinu soudy chtěly dovodit ze svědecké výpovědi V. K. (srov. č. l. 64 spisu) a listinných důkazů (zejména úředního záznamu Policie ČR ze dne 22. 12. 2012, protokolu o ohledání místa činu ze dne 29. 12. 2012 včetně dokumentace, protokolu o vydání věci, protokolu o zadržení podezřelého, aj.), pak tyto důkazy pro spolehlivý závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu ve formě úmyslu přímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vypovídat nemohou.
Z dosud uvedeného je zřejmé, že rovněž úvahy odvolacího soudu, jimiž se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nejenže nevyznívají zcela přesvědčivě, ale především nesvědčí o tom, že by této problematice věnoval potřebnou pozornost. Pokud se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro právní posouzení jednání obviněného jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru poměrně kusé, absentují v něm podrobnější úvahy stran právního rozboru zjištěného skutku, proto je v této části i nepřezkoumatelné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v dosavadních výsledcích provedeného dokazování ani v rozhodnutích obou soudů ze všech výše rozvedených důvodů neshledal dostatečný podklad pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného důvodným. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 7 To 68/2013, tak v celé odsuzující části jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 99 T 204/2012. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho odsuzujícím výrokem byl položen základ nesprávného rozhodnutí.
Po zrušení napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení před rozhodnutím soudu prvního stupně. Jeho povinností proto bude, aby se věcí ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu pečlivě zabýval a učinil rozhodnutí, které bude možno považovat za správné, zákonné i spravedlivé. Nejvyšší soud mu sice neukládá za povinnost doplnit dosud provedené dokazování, nicméně bude na něm, aby zvážil, zda bude moci ve věci rozhodnout bez toho, že by v hlavním líčení provedl event. důkazy další, jestliže se jejich potřeba v průběhu dalšího řízení objeví. Pokud opětovně dospěje k závěru, že jednání obviněného naplňuje znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, musí popsat skutek ve skutkové větě výroku tak, aby této právní kvalifikaci odpovídal.
Odůvodnění:nového rozhodnutí pak musí samozřejmě odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je totiž považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/2004, aj.).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestní řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a bude proto povinností jmenovaného soudu, aby znovu posoudil skutek, pro který je obviněný stíhán, přesně jej vymezil a zjištěné jednání bezchybně právně posoudil. Nemenší pozornost musí věnovat i posouzení otázky jeho zavinění a příčinnou souvislost mezi ním a způsobeným následkem (účinkem). Nutno dodat, že podle ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém rozhodnutí dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Případné rozhodnutí podle §265 l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud činit nemusel, neboť podle jeho zjištění obviněný ke dni tohoto rozhodnutí vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 11. 2012, sp. zn. 1 T 134/2012, v trvání osmnácti měsíců a jehož konec je stanoven na den 4. 8. 2014.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal