ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.434.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 434/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 7 To 384/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 75/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 3 T 75/2013, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. Poškozená M. Z. byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podkladem pro to bylo v podstatě zjištění, že v úmyslu získat majetkový prospěch využil závislosti a existenčních problémů poškozené M. Z. , aby ji přesvědčil o tom, že má získávat finanční prostředky provozováním prostituce, a to v období od jara roku 2010 do podzimu roku 2012, a to mimo jiné v jejich bytě v B. v ulici N. P. cestě, kam jí sháněl zákazníky prostřednictvím inzerce, a naléháním, sliby a výhrůžkami ji rovněž donutil k provozování prostituce v nočních klubech, a to v B. v klubech např. Bella Vista, Extasia a Moulin Rouge, a ve Z. v klubu Rosemary, když po ní požadoval, aby prostitucí vydělávala na nájem, jídlo, jeho konzumaci alkoholu a jeho hraní automatů a aby mu vydělané peníze odevzdávala, přičemž takto získal pro sebe nejméně několik set tisíc korun.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně dovoláním napadeným rozhodnutím jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod předvídaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž odůvodnil tím, že soudy při ukládání trestu nepřihlédly k jeho osobním, majetkovým a rodinným poměrům a v jeho neprospěch zohlednily jen přitěžující okolnosti, čímž nerespektovaly kritéria §37 až §39 tr. zákoníku stanovená pro ukládání druhu a výše trestu. Dále vytkl oběma soudům, že nesprávně dospěly k závěru, že spáchal skutek, pro nějž byl uznán vinným a že odůvodnění soudních rozhodnutí se nevypořádalo se všemi zjištěnými okolnostmi, soudy nehodnotily všechny důkazy, ignorovaly důkazy, které vyznívaly v jeho prospěch a ani neprovedly obviněným navrhované důkazy. Dále vytkl, že soudy zjištěný skutek není trestným činem, neboť poškozenou nenutil k provozování prostituce, a o tom, že ji provozuje nevěděl, a neměl tak žádný vliv na provozování prostituce z její strany, přičemž poškozená byla zcela svéprávná a mohla kdykoliv s prostitucí skončit. Má za to, že právní konstrukce skutkové podstaty trestného činu kuplířství vyžaduje, aby žena byla nucena provozovat prostituci pod hrozbou omezení své svobody, ohrožení zdraví, atd., a že k tomu z jeho strany nedošlo, neboť soudy nebylo zjištěno, že by takto poškozenou přiměl k provozování prostituce, a soudy uváděný znak, že ji k tomu „ponoukal“, nepostačí k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Pokud poškozená provozovala prostituci, protože ho milovala a domnívala se, že by se s ní jinak rozešel, pak nejde o naplnění znaků skutkové podstaty mu přisouzeného trestného činu. Dále zdůraznil, že mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním je dán extrémní nesoulad, neboť z provedeného dokazování nevyplývá konkrétní skutkový závěr, z něhož by bylo možno dovodit jeho vinu posuzovaným trestným činem. Vytýká soudům, že vycházely ze svědectví poškozené a z výpovědi jejích kamarádek, což jsou svědectví zcela účelová. Soudy neprovedly výslech svědka J. R. , ani výslech babičky poškozené. Obviněný měl svůj příjem, i když je pravdou, že je v současné době stíhán pro loupežné přepadení. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že dovolání obviněného míří především do oblasti skutkových zjištění. Má za to, že v posuzované věci není dán žádný rozpor, jehož existenci obviněný namítá. Pokud jde o právní námitku spočívající v tom, že obviněný dovozuje, že zákonný znak „přiměl k provozování prostituce“ musí být založen na násilí nebo pohrůžkách násilím, tak tomu přisvědčit nelze, neboť takový znak může být spojen s různými typy přemlouvání a s žádostmi, které směřují k tomu, aby jiná osoba provozovala prostituci. Pokud jde o pojem „kořistění z prostituce“, tak tím se rozumí jakýkoliv způsob získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jinou osobou. V posuzované věci je zřejmé, že obviněný využil svého vztahu k poškozené a přesvědčil ji k provozování prostituce, odebíral jí peníze z prostituce a o této skutečnosti věděl. Pokud soudy použily výraz „ponoukal“ k prostituci, tak tím je třeba rozumět, že poškozenou přemlouval, žádal o provozování prostituce, tedy k provozování prostituce ji přiměl. Proto státní zástupce má za to, že právní posouzení skutku nevykazuje žádné vady. Pokud se obviněný domáhal uložení mírnějšího trestu, tak tyto jeho námitky nespadají pod jím uplatněný dovolací důvod a v tomto směru odkázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného vykazuje všechny formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem, dospěl k těmto závěrům.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují především do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když namítá, že soudy vycházely z údajně účelové výpovědi poškozené M. Z. a ze svědectví jejich kamarádek, zejména A. K. , a že naproti tomu neprovedly jím navrhované důkazy, neboť ve věci nevyslechly J. R. a babičku poškozené. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Pro úplnost lze v tomto směru odkázat na obsah odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 3 až 6), z něhož je patrné, jakým způsobem byla vyhodnocena věrohodnost poškozené M. Z. a dalších svědků, jakož i na rozsah jím vykonaného dokazování a jeho zhodnocení zcela v intencích požadavků vyplývajících z §2 odst. 5, 6 tr. ř. V bližším lze proto odkázat na přiléhavé odůvodnění, obsažené v rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil i odvolací soud.
Byť námitky skutkové povahy nezakládají přezkumnou činnost Nejvyššího soudu, tak z pohledu ústavněprávního, a ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, lze vymezit jisté zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a nemůže zůstat mimo přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče uplatněných námitek dovolatele, jimiž se výslovně dovolává extrémního rozporu provedeného dokazování s učiněnými skutkovými závěry soudů a z nich vyplývající právní kvalifikaci jeho činu, je zřejmé, že jde o námitky, jež by bylo možno obecně zahrnout do výše popsané první a třetí skupiny vad důkazního řízení, nicméně v projednávaném případě jim není možno přiznat důvodnost. Soudy se náležitě vypořádaly s rozsahem provedeného dokazování a přesvědčivě dovodily, že okruh zjišťovaných skutečností není třeba rozšiřovat provedením dalších, evidentně nadbytečných důkazů. V daném případě není dán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pod žádný z taxativně uvedených zákonných dovolacích důvodů (a tedy ani pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod) nelze podřadit námitky obviněného vztahující se k výroku o trestu, spočívající v tvrzení, že při ukládání trestu soudy nepřihlédly k zákonným kritériím obsaženým v ustanoveních §37 až 39 tr. zákoníku, a zejména k okolnostem, které obviněnému polehčovaly, ale naopak v jeho neprospěch hodnotily výlučně jen přitěžující okolnosti. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jejímž vyjádřením je rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Naproti tomu dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou, jejíž podstatou je tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonný znak mu přisouzeného přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že „jiného přiměl k provozování prostituce“, neboť soudy nebylo zjištěno, že poškozenou M. Z. nutil k provozování prostituce pod hrozbou omezení její svobody, zdraví apod. V tomto směru dovolací soud shledal, že se jedná o otázku správnosti hmotně právního posouzení skutku, ale že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
K naplnění zákonného znaku „přiměl“ jiného k provozování prostituce se nevyžaduje jednání pachatele, jež by bylo založeno na použití násilí nebo na pohrůžce použití násilí, popřípadě na jiném agresivním chování vůči poškozené, směřující k tomu, aby provozovala prostituci. Mohou existovat různé jiné formy jednání, jimiž pachatel jiného přiměje k provozování prostituce, např. v přemlouvání jiného k této činnosti, v žádostech, aby provozoval prostituci. Právě tyto formy, jimiž obviněný J. V. přiměl k provozování prostituce poškozenou M. Z. , byly shledány v posuzované věci. Proto soudy důvodně dospěly k závěru o naplnění i tohoto, obviněným namítaného, zákonného znaku skutkové podstaty přečinu kuplířství.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. platí, že Nejvyšší soud odmítne zjevně neopodstatněné dovolání. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného v převážné části nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a v případě námitek naplňujících uplatněný zákonný dovolací důvod bylo evidentně neopodstatněné, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík