ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2698.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2698/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. B. , P., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně 168, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o odstranění neoprávněné stavby, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované AIR STATION s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Žitavského 496, IČO: 28410513, zastoupeného Alexandrem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Divadelní 24, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 169/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 20 Co 56/2012-280, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 20 Co 56/2012-280, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. října 2011, č. j. 5 C 169/2008-230, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 5 C 169/2008-230, zamítl žalobu na odstranění staveb, postavených na pozemcích žalobkyně, a to na pozemku parc. č. 452/153, 452/155, 452/156, 452/158, 452/159, 452/160, 452/161 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných na LV č. 270 pro k. ú. S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram (výrok I.), zamítl žalobu na přikázání předmětných pozemků za náhradu do vlastnictví žalované (výrok II.) a nepřiznal žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Podle soudu I. stupně je mezi účastníky řízení nesporné, že stavba letiště Příbram je postavena oprávněně, vzhledem k tomu nejsou dány podmínky pro odstranění stavby a ani pro přikázání předmětných nemovitostí za náhradu žalované. Odstranit stavbu není možné ani podle §126 občanského zákoníku, neboť nebyly naplněny zákonné podmínky s odkazem na §30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví (dále jen „zákon o civilním letectví“).
Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 20 Co 56/2012-280, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 11.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že stavba, včetně jejího následného rozšíření, byla postavena oprávněně, neboť byla zřízena se souhlasem tehdejší socialistické organizace, která měla předmětné pozemky v trvalém užívání. Oprávnění k vybudování stavby zaniklo tím, že zaniklo trvalé užívání pozemků socialistickou organizací a veškerá práva byla vrácena vlastníku nemovitostí. Vrácení práv však neznamená, že se vlastník může domáhat odstranění stavby, která byla žalovanou postavena v souladu s tehdy platným zákonem. Vzhledem k tomu nelze na věc aplikovat §135c obč. zák. a stavbu nelze odstranit ani podle §126 obč. zák. Na těchto závěrech potom nemůže ničeho změnit ani nájemní vztah založený nájemní smlouvou mezi účastníky řízení, který zanikl k 31. 12. 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, resp. která je řešena rozdílně. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stavba letiště byla postavena na předmětných pozemcích bez souhlasu vlastníka pozemků, a jedná se proto od počátku o neoprávněnou stavbu. Výměr, na jehož základě žalovaná na předmětných pozemcích postavila stavbu letiště, byl vydán v rozporu s tehdy platnou právní úpravou. Pro případ, že by dovolací soud shledal výměr za souladný s právní úpravou, je třeba upozornit na to, že mezi účastníky řízení byla uzavřena nájemní smlouva, přičemž nájemní vztah zanikl, a proto neexistuje žádný důvod, proč by měla být žalobkyni odepřena právní ochrana podle §126 obč. zák. Vyhovění žalobě potom nebrání ani §30a zákona o civilním letectví, neboť v současné době stavba letiště slouží výlučně k provozování soukromých zálib a zájmu ekonomicky úspěšných subjektů, kdy je vše realizováno na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně, které stát odmítá hradit nájem, bezdůvodné obohacení a ani nemá zájem pozemky vykoupit. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření plně ztotožňuje s rozsudky soudů obou stupňů, odkazuje na svá vyjádření učiněná v průběhu dosavadního řízení a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Vedlejší účastník se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. března 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (nalus.usoud.cz)]. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006 (uveřejněné pod C 4666 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“)].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V předmětné věci se nalézací soudy zabývaly otázkou, nakolik se do požadavku na odstranění stavby nacházejících se na pozemcích žalobkyně, kdy stavebníkovi svědčil k vybudování stavby právní titul trvalé povahy, promítá po zániku tohoto titulu existence následně uzavřených nájemních smluv. Protože na posouzení této otázky je rozhodnutí nalézacích soudů založeno, dovolatelka přijaté závěry napadá a tyto závěry jsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Žalobkyně v první řadě namítá, že stavba letiště byla na předmětných pozemcích zřízena neoprávněně, a tudíž se jedná o neoprávněnou stavbu. Posouzení této otázky nezakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu již proto, že žalobkyně v této souvislosti neformulovala žádnou právní otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozsudku.
V souvislosti s povahou stavby žalobkyně toliko poukazovala na skutečnost, že ani ona, ani její právní předchůdci nedali souhlas k výstavbě areálu letiště.
Tato námitka není důvodná.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že výstavba areálu letiště na pozemcích právních předchůdců žalobkyně byla realizována v situaci (vůči čemuž dovolatelka žádné námitky neuplatňuje), kdy pozemky byly v družstevním užívání JZD Dlouhá Lhota, a k dobudování areálu letiště došlo v roce 1966.
Podle ustanovení §24 odst. 1 – 3 věta první a druhá zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, vlastnictví k pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření zůstává zachováno. K pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření, jakož i k pozemkům, které za ně při provedené hospodářskotechnické úpravě půdy byly dány do náhradního užívání, náleží družstvu právo družstevního užívání. Právo družstevního užívání opravňuje družstvo k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku; družstvo nemůže však pozemek zatížit ani zcizit. Družstvu proto zejména náleží vše, co na pozemku vzchází, má právo měnit jeho podstatu a čerpat z ní, a provádět na něm stavby.
Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že k vybudování staveb na pozemcích sdružených ke společnému družstevnímu hospodaření, k nimž vzniklo družstvu právo družstevního užívání, se nevyžadoval souhlas vlastníka pozemku a jeho případná absence nezakládala režim tzv. neoprávněné stavby.
Dovolatelka dále namítá, že režim tzv. neoprávněné stavby byl založen její výstavbou v rozporu s „tehdejšími stavebními předpisy“.
Ani tato námitka není důvodná.
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp. státních orgánů) o stavbě [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, (uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 2660 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4731/2010, uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz)].
Z uvedeného pak zjevně vyplývá, že ani případná absence stavebního povolení ke stavbě nemusí mít za následek vznik tzv. neoprávněné stavby z občanskoprávního hlediska, neboť taková charakteristika je spojena právě a jenom s absencí právního titulu pro výstavbu na cizím pozemku. Totéž pak platí i pro případnou stavbu, která by byla provedena v rozporu s veřejnoprávními stavebními předpisy.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že se všemi názory nalézacích soudů se sice ztotožnit nelze, prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů se však žalobkyni nepodařilo zpochybnit povahu stavby jako oprávněné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004 (uveřejněném pod č. 23/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz ), uvedl: „Při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, tedy o to, zda stavebník měl ke stavbě občanskoprávní titul, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu; ovšem otázku, zda lze stavbu, postavenou bez občanskoprávního titulu stavebníka k zastavěnému pozemku, vypořádat podle §135c obč. zák., je třeba posoudit podle právní úpravy platné v době vypořádání. Vypořádání stavby postavené po 1. 4. 1964 (kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb.) a před 1. 1. 1992 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.) někým jiným než občanem (tedy i socialistickou organizací) na cizím pozemku bez občanskoprávního titulu se tak po tomto dni řídí §135c odst. 1 obč. zák., jehož hypotéza dopadá i na tento případ (stavba je zřízena na pozemku někým, kdo na to neměl právo, bez ohledu na to, zda šlo o osobu fyzickou nebo právnickou). Skutečnost, že jde o stavbu postavenou před účinností novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., se projeví jen v tom, že oprávnění ke stavbě na cizím pozemku bude třeba posoudit podle právních předpisů platných v době zřízení stavby, a to i v případě, že právo k postavení stavby (např. právo družstevního užívání) již zaniklo (dovolací soud, vázán dovoláním, nezkoumal, zda tomu tak nebylo i v této věci). Pokud však postup při zřízení stavby tzv. socialistickou organizací na cizím pozemku byl od počátku neoprávněný, je třeba provést její vypořádání podle §135c obč. zák.“
Na základě uvedeného tedy platí, že soudy jsou povinny posuzovat oprávněnost stavby podle právních předpisů platných a účinných při vzniku stavby, není však možné souhlasit s tím, že by stavba zřízená někým jiným než fyzickou osobou před 1. 1. 1992 byla bez dalšího stavbou oprávněnou, neboť §221 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 (tj. před novelou č. 509/1991 Sb.) na uvedený případ nepamatoval.
Stavba areálu letiště na předmětných pozemcích byla provedena na základě souhlasu JZD Dlouhá Lhota, jemuž svědčilo právo družstevního užívání. Právní režim jednotných zemědělských družstev upravoval zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech. Výkladem tohoto zákona se v minulosti zabýval například Krajský soud v Hradci Králové, který v usnesení ze dne 6. března 1997, sp. zn. 23 Co 188/96 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 1997, č. 4, str. 90), uvedl: „V době výstavby chaty platil zák. č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, účinný od 1. 10. 1959 do 31. 12. 1975. Družstevníci, k nimž patřila i právní předchůdkyně žalobkyně, byli povinni sdružit pozemky včetně lesních do společného družstevního hospodaření. Práva vlastníka pozemku (družstevníka) vymezoval cit. zák. v ustanovení §23 odst. 2 a §24 odst. 1 tak, že vlastnictví k pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření zůstává zachováno a že vlastník může zcizit nebo zatížit své pozemky v družstevním užívání jen ve výjimečných případech a jen se souhlasem družstva. Oproti tomu právo družstevního užívání upravené v ust. §24 odst. 3 cit. zák. opravňovalo družstvo k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku, družstvo nemohlo však pozemek zatížit ani zcizit. Družstvu proto zejména náleželo vše, co na pozemku vzcházelo, mělo právo měnit jeho podstatu a čerpat z ní a provádět na něm stavby. (…) Dispoziční právo vlastníka pozemků tak bylo výrazně zkráceno dispozičním právem družstva. Družstvo nesmělo pouze pozemky zcizit nebo zatížit věcnými břemeny. Právě jen tato část dispozičních práv byla ponechána vlastníkovi pozemků, ovšem s dalšími podstatnými omezeními (výjimečně a se souhlasem družstva). Vlastník pozemku tak pozbyl právo udělit souhlas osobě třetí se zřízením stavby na svém pozemku v družstevním užívání už proto, že takový úkon nebyl ani převodem vlastnického práva, ani zatížením pozemku věcným právem, jak bylo taxativně stanoveno v ust. §23 odst. 2 cit. zák. Právo povolit stavbu na pozemku v družstevním užívání náleželo družstvu samotnému. To je třeba dovodit z ust. §24 odst. 3 cit. zák., podle něhož právo družstevního užívání se rovná právu vlastnickému s jediným omezením spočívajícím ve výčtu uvedených práv ponechaných vlastníkovi.“
Uvedené závěry Krajského soudu v Hradci Králové jsou správné a dovolací soud se s nimi proto ztotožňuje. Při aplikaci těchto závěrů na zde posuzovaný případ je potom zřejmé, že družstvo JZD Dlouhá Lhota bylo oprávněno dát souhlas ke stavbě na pozemcích, které byly sdruženy jednotlivými družstevníky do družstva, tedy i na pozemcích žalobkyně. Pokud proto dospěly soudy obou stupňů k závěrům, že stavba letiště byla v době svého vzniku stavbou oprávněnou, neboť k jejímu vzniku dalo souhlas JZD Dlouhá Lhota, jsou tyto závěry v souladu s rozhodovací praxí obecných soudů.
Nicméně zcela nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že i kdyby na počátku výstavby se mělo jednat o stavbu neoprávněnou, ustanovení §135c obč. zák. by se stejně již v souzené věci neuplatnilo. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, str. 18, dospěl k závěru, že vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení neoprávněné stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle §135c obč. zák. To platí i na případy, kdy následně dojde k zániku takového práva; namístě je pak postup podle §126 obč. zák.
Žalobkyně dále namítá, že na právní poměry účastníků založené právem zakládajícím právní titul k výstavbě na pozemcích žalobkyně mají vliv následně uzavírané nájemní smlouvy, přičemž nájemní vztah k 31. prosinci 2008 zanikl.
Tato námitka je důvodná.
Podle §119 odst. 1 obč. zák. věci jsou movité nebo nemovité. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
Podle §123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle §124 obč. zák. všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava §135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby není časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno. Jelikož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se nejednalo situaci, kdy stavba byla od počátku postavena neoprávněně, nadále je třeba se toliko zaobírat problematikou práva ke stavbě, které později zaniklo.
Případy, kdy stavebník staví na základě občanskoprávního titulu ke stavbě, jenž není časově omezen, ale toto jeho právo později zanikne, obč. zák. ani jiný právní předpis výslovně neřeší. Vlastnická práva ke stavbě a pozemku zůstávají odlišná (neuplatní se princip superficies solo cedit ), jsou rovnocenná, navzájem si konkurující a žádné z nich nelze označit za právo silnější; ve vztahu k právu vlastníka stavby právě proto, že v době výstavby mohl objektivně očekávat, že v budoucnu nebude konfrontován se ztrátou občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Po zániku tohoto práva se přitom nemůže jednat o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák., neboť charakter stavby jako neoprávněné je spojen s neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna. Jinými slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti, které nastaly později, již aplikaci ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2697/2011 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Tento judikatorní přístup vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1993, č. 2, str. 47). Aktuální judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a upřesnila potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 (uveřejněné pod C 4809 v Souboru)].
K odlišným závěrům však dospěla rozhodovací praxe v případech, kdy stavebník v době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné.
Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47) závěrem, podle kterého „pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.“
Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na www.nsoud.cz ), podle něhož zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný pod C 3405 v Souboru)].
Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle §135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemenu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod C 7489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci §135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 [uveřejněné pod C 8615 v Souboru)].
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná měla časově neomezené právo mít na pozemcích žalobkyně vybudovánu stavbu areálu letiště, přičemž na existenci takového práva nemůže mít vliv – po jeho zániku – ani existence následných nájemních vztahů.
Argumentace odvolacího soudu stojí na východisku, že jednou vzniklé časově neomezené právo opravňující k vybudování stavby nemůže být nahrazeno právem dočasného charakteru (typicky nájemní vztah). Takový předpoklad je však v rozporu s principem autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého práva [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 2, str. 46)]. Z principu autonomie vůle vyplývá, že „v občanskoprávních vztazích mohou jejich subjekty zásadně volit vždy takovou variantu svého chování ve společnosti, která bude podle jejich vlastní úvahy, rozhodnutí a sebeurčení nejlépe odpovídat individuálním potřebám, zájmům a požadavkům jejich soukromého života v jeho nejrozmanitějších oblastech. (…) Jinak vyjádřeno, autonomie vůle subjektů v oblasti občanskoprávních vztahů znamená, že zůstává zásadně na úvaze, rozhodování a sebeurčení těchto subjektů, tj. fyzických či právnických osob (čl. 2 odst. 4 Úst, čl. 1 odst. 3 LPS) činit vše, co není zákonem zakázáno, a naopak že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Proto zůstává na každém, zda se vůbec stane subjektem občanského subjektivního práva a jakého, zda vezme na sebe občanskoprávní povinnosti a jaké atd., neboli že se bude chovat podle svého.“ (Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 47 a násl.).
Z principu autonomie vůle vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili z objektivního pohledu jedno právo účastníka za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné.
Možnost nahrazení právního vztahu opravňujícího k vybudování a umístění stavby právním vztahem jiným formou privativní novace (§570 obč. zák.) v obecné rovině připustil (ve vztahu ke stejnému areálu letiště) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010 (uveřejněném na www.nsoud.cz ), v němž se jednalo situaci, kdy původní právní titul k vybudování a umístění stavby byl založen výměrem o vyvlastnění a omezení dispozičního práva, vydaným podle ustanovení §20 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, jehož obsah měl být nahrazen právě nájemním vztahem. V uvedeném rozhodnutí tak dovolací soud připustil možnost privativní novace původního právního poměru založeného nikoliv soukromoprávním ujednáním účastníků, ale na základě správního rozhodnutí, zakládajícím práva a povinnosti účastníků.
Jestliže by došlo k privativní novaci, v jejímž rámci dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená – pokud by se o privativní novaci jednalo i v souzené věci – že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem existujícím před uzavřením nájemních smluv právě proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu. V poměrech předmětné věci by to znamenalo, že po zániku nájemního vztahu mezi účastníky by žalovaná nemohla odvíjet další existenci jejího práva na umístění stavby od původního právního titulu, ale bylo by nutno vycházet z právního stavu, jenž by nastal po skončení nájemního poměru [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, (uveřejněném na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě svědčilo ve prospěch žalované právo k vybudování a umístění stavby trvalého charakteru. Následně právní předchůdci žalobkyně a žalobkyně s žalovanou řízení uzavírali nájemní smlouvy, které objektivně mohly revidovat či nahradit původní právo k vybudování stavby, neboť oprávnění k vybudování stavby není právem neměnným a nezávislým na pozdější vůli účastníků právních vztahů. Vznesla-li tedy žalobkyně v průběhu řízení námitku existence nájemní smluv a následného zániku nájemního vztahu založeného těmito smlouvami, měly se soudy obou stupňů touto námitkou zabývat a zjistit, jaký vliv měla nájemní smlouva na původní právo stavby trvalého charakteru.
Zpravidla nájemní smlouva povede k zániku původního práva stavby trvalého charakteru a vlastníku stavby bude nadále svědčit toliko právo dočasné, není však vyloučeno, aby nájemní smlouva byla ve skutečnosti dohodou o úplatě za užívání pozemku bez vlivu na původní právo stavby trvalého charakteru. Zjištění těchto skutečností je otázkou skutkového stavu, k němuž i vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům není Nejvyšší soud v tomto řízení oprávněn.
Zaujaly-li nalézací soudy závěr, že uzavřená nájemní smlouva je pro právní poměry účastníků z hlediska práva žalované k umístění areálu letiště na pozemcích žalobkyně bez právního významu, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolatelka v neposlední řadě namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když v řízení zaujaly stanovisko, že §30a zákona o civilním letectví brání aplikaci §126 obč. zák. a v důsledku toho odstranění neoprávněné stavby.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí naznačil, že právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou byl v době rozhodování odvolacího soudu řešen ustanovením §30a zákona o civilním letectví, přičemž tomuto závěru oponuje dovolatelka poukazem na to, že pro rozhodnutí věci je tato případná okolnost nevýznamná.
Uvedená námitka je důvodná.
Podle §30a zákona o civilním letectví soud na základě návrhu provozovatele letiště, které existuje ke dni 31. prosince 2009, rozhodne o zřízení věcného břemene pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke dni 31. prosince 2009, za účelem provozování letiště. Zřízení věcného břemene provozování letiště je přípustné jen tehdy, převažuje-li veřejný zájem na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku a nepodařilo-li se provozovateli letiště právo k letištnímu pozemku získat dohodou. Za zřízení věcného břemene provozování letiště náleží vlastníku pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, ze strany provozovatele letiště náhrada. Náhradu za zřízení věcného břemene provozování letiště soud určí jako roční plnění, a to ve výši odpovídající místně obvyklému nájemnému k pozemku, ke kterému se zřizuje věcné břemeno. Náhrada je splatná nejpozději do 31. prosince příslušného kalendářního roku, není-li v rozhodnutí o zřízení věcného břemene stanoveno jinak. Vlastník pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, a provozovatel letiště si mohou písemně sjednat jinou výši ročního plnění a jeho dřívější splatnost. Soud na žádost provozovatele letiště nebo vlastníka pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, rozhodne o změně výše náhrady, pokud se podstatně změnily okolnosti, za nichž byla výše náhrady určena nebo sjednána. Soud rozhodne o zrušení věcného břemene a) na návrh provozovatele letiště, b) není-li letiště po dobu jednoho roku provozováno, c) zanikne-li letiště. Věcné břemeno dále zanikne, nezaplatil-li provozovatel letiště náhradu do 90 dnů ode dne splatnosti ročního plnění. Postačuje-li pro splnění účelu zřízení věcného břemene zřídit věcné břemeno k části letištního pozemku, rozhodne soud o zřízení věcného břemene pouze k této části pozemku, kterou určí na základě geometrického plánu vyhotoveného na náklady provozovatele letiště. To neplatí, došlo-li by tímto postupem k znehodnocení části pozemku, která není zatížena věcným břemenem.
Z uvedeného ustanovení žádným způsobem nevyplývá jeho jakákoliv návaznost na řízení o odstranění stavby z hlediska vzájemné podmíněnosti a takový závěr nevyplývá ani z judikatury dovolacího soudu, která ve vazbě na ustanovení §30a zákona o civilním letectví zdůrazňuje, že podmínkou pro provozování letiště z hlediska soukromého práva je existence soukromoprávního titulu, který k takovému užívání opravňuje. Jestliže osoba takový soukromoprávní důvod nemá, není oprávněna vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků; provozovatel letiště však může soud žádat o zřízení věcného břemene pro provozování letiště ve smyslu §30a zákona o civilním letectví. Jen veřejnoprávní povolení provozovat letiště nezakládá i právo provozovat jej na cizím pozemku bez příslušného soukromoprávního oprávnění; případný veřejný zájem na provozování letiště (neoprávněně zřízeného na cizím pozemku) lze uplatnit v řízení o zřízení věcného břemene podle §30a zákona o civilním letectví nemůže však být důvodem k tomu, aby letiště bylo provozováno na cizím pozemku bez právního důvodu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 849/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz).
Uvedené ustanovení §30a zákona o civilním letectví tak v žádném ohledu nepodmiňuje odstranění stavby letiště na cizím pozemku neúspěšným požadavkem na zřízení věcného břemene, nýbrž pouze umožňuje provozovateli letiště, které existuje ke dni 31. prosince 2009, pro případ, že není vlastníkem letištního pozemku a že se mu nepodařilo získat právo k letištnímu pozemku dohodou, aby se obrátil na soud s návrhem na zřízení věcného břemene. Podle zjištění soudů ostatně ke dni rozhodování odvolacího soudu takové věcné břemeno nebylo zřízeno.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil podle §243b odst. 3 věta druhé o. s. ř. i rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud I. stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení před soudem I. stupně (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu